Rodiče
Nicholase Wintona byli Židé, jmenovali se Werterheimerovi a dva roky před jeho narozením emigrovali z Německa do Británie. V nové vlasti si změnili příjmení a přestoupili ke křesťanství.
Na sklonku roku 1938 Nicholasi Wintonovi zavolal jeho přítel
Martin Blake, člen Britského výboru pro uprchlíky z Československa. V té době byl v
Praze a Wintona požádal o pomoc s organizací převozu dětí z českých židovských rodin do Británie. Oba mladí muži zápasili s časem i byrokracií: kromě německého povolení k průjezdu a britského povolení ke vstupu do země muselo každé dítě mít padesátilibrovou kauci a předem vybranou pěstounskou rodinu.
Celkem se od března do srpna 1939 podařilo vypravit
osm vlaků. Devátý vlak, vůbec největší, který měl 3. září 1939 vyvézt 251 dětí, bohužel už neodjel: 1. září vypukla druhá světová válka. Většina dětí, které tímto vlakem měly jet, později zahynula v nacistických vyhlazovacích táborech. Jejich osud Winton považoval za jednu z největších tragédií svého života.
Winton za války vstoupil do řad britského letectva RAF, po válce se vrátil k práci v bance, oženil se a založil rodinu. O záchraně dětí z Prahy niky nemluvil. V roce 1988 jeho manželka Grete našla při úklidu půdy kufr plný dokumentů. Předala jej historičce
Elizabeth Maxwellové a ta ve studiu BBC zorganizovala dojemné
Wintonovo setkání s částí zachráněných dětí.
Média dala Wintonovi přezdívku
Britský Schindler, ale on všechny zásluhy odmítal s tím, že dělal jen to, co bylo potřeba. Za své činy byl
povýšen do šlechtického stavu, získal
Řád britského impéria a další ocenění, mimo jiné i
Řád Tomáše Garrigua Masaryka a Řád bílého lva. Opakovaně byl navržen na
Nobelovu cenu míru. Příběh ztvárnil režisér
Matej Mináč ve filmu
Všichni moji blízcí (1999) a v několika dokumentárních filmech.
Sir Nicholas Winton se do Česka opakovaně vracel a setkával se se zachráněnými dětmi.
Wintonovy vlaky a zachráněné děti připomíná
sousoší Wintona se dvěma malými dětmi a kufrem od
Flor Kentové na
prvním nástupišti Hlavního nádraží v Praze. Připomínkou rodičů Wintonových dětí, kteří většinou za války zahynuli, je
památník Rozloučení v podchodu Hlavního nádraží. Skleněná deska je vsazená v replice dveří z osobního vagónu III. třídy řady Ca, které děti v roce 1939 odvážely, a jsou na ní otisky dětských a dospělých rukou. Odlitky byly vytvořeny podle rukou
Mileny Grenfell-Bainesové a
Zuzany Marešové, které patří k Wintonovým dětem, a jejich pravnoučat.