Brněnská Vila Tugendhat byla postavena v letech 1929-1930 pro manžele Tugendhatovy v Brně – Černých Polích a stála 5 mil. Kč. Za takovou cenu se v té době dalo postavit 30 rodinných domů. Po předložení návrhu architekta, nebyli manželé přesvědčeni o všech detailech, které navrhl. Základní ideou celého domu je
volně plynoucí prostor.
Samotný prostor je tvořen třemi patry, přesto že z pohledu z ulice vila působí jako přízemní jednopodlažní budova. Horní patro obsahuje přijímací
halu,
oddělené ložnice manželů Tugendhatových (se sociálním zařízením), dva
dětské pokoje a pokoj vychovatelky (druhé sociální zařízení). K hornímu patru přiléhá také byt správce a
garáž pro dvě auta. Prostřední patro sloužilo jako obytná a reprezentativní část. Známý je především prosklený hlavní obytný prostor se zimní zahradou. Nebyly použity klasické příčky, ale dnes proslavená oblá stěna z
makasarského ebenu nebo
onyxová stěna z afrického pohoří Atlas.
Za druhé světové války byl dům manželům
zabaven gestapem a později poničen. Vila prošla nedávno značnou rekonstrukcí a v současnosti je přístupná veřejnosti jako muzeum, objednat se ale musíte dlouho dopředu.
Slavná onyxová stěna a trezory na kožichy
Prostřední patro sloužilo jako obytná a reprezentativní část. Jde o největší volný prostor vily, jehož impozantní vzhled a vybavení vykresluje již zmmíněná
onyxová stěna, která
pod určitým úhlem propouští sluneční paprsky a mění se tak její barva – jen ta samotná stála asi 200 000 korun.
Spodní patro bylo vyhrazeno služebnictvu a technickému zázemí. Právě na okruhu technickým zázemím spatříte tehdejší nejmodernější techniku: strojovnu vzduchotechniky, kotelnu, strojovnu pro elektrické spouštění oken, prádelnu, fotokomoru a legendární trezor (místnost) na kožichy.
Ztracená a opět nalezená makasarská stěna
Za pozornost určitě i příběh kruhové stěny ze dřeva makasar, která od ostatního prostoru odděluje jídelní část pokoje. Po roce 1940 ji Němci odvezli neznámo kam, a tak byla během renovace v roce 1984 nahrazena replikou. Odborníci považovali originál za ztracený. Pak ale přišla senzace. Historik Miroslav Ambroz objevil v deníku jednoho německého vojáka zmínku o tom, kam bylo drahocenné obložení uloženo. A světe div se: zdobilo menzu právnické fakulty, dříve německý bar! A kde je nyní? Zase zpět na svém místě, v domě na Černopolní ulici.
Další technické divy slavné vily
Vedle ústředního topení (vila nebyla žádný nízkoenergetický objekt, za zimní sezónu se zde protopil jeden vagon kvalitního koksu) tu bylo na svou dobu například velmi unikátní vzduchotechnické vybavení.
Mělo olejové a pilinové filtry, vlhkost se řídila průchodem přes komoru s vodní sprchou. Dvě strojovny byly určené pro spouštění oken, vila měla vlastní odkalovací jímku pro odvod venkovní vody do trativodu.
Nechyběl elektrický zabezpečovací systém. Celkově bylo technické vybavení unikátní, případně se nepoužívalo pro soukromé domy.
Zahrada vily Tugendhat
Zahradu navrhla brněnská
architektka Markéta Müllerová, která ji koncipovala obdobně jako Mies vilu: volný prostor, se stromy podél svažitého palouku. Zahrada končila bez oplocení až u parcely Gretiných rodičů, jejich dům stál na jejím konci.
Zahrada vily Tugendhat se spodní zahradou
Löw-Beerovy vily tvořila vždy územní, i když nikoli architektonický celek. Stávající cestní síť – okružní cestu,
spojnici mezi oběma vilami a některé dřeviny, především vzrostlou smuteční vrbu, zahrnul Mies van der Rohe do projektu domu. Jeho situování a členění bylo řešeno v návaznosti na přírodní rámec a ve vztahu k jednotlivým
pohledům a průhledům na stavební dominanty historického jádra Brna.