Industriální stezka kolem řeky Svitavy

Industriální stezka kolem řeky Svitavy seznamuje zájemce s bohatou historií posvitavské výrobní zóny, která je součástí bohaté histore průmyslového Brna. Součástí stezky je realizace jedenácti venkovních panelů, připomínajících konkrétní průmyslové stavby a jejich minulou slávu. A jaké objekty jsou součástí stezky?
 

První brněnská strojírna – Luz a fenomén parního stroje

Historie První brněnské strojírny sahá do roku 1814, kdy původem německý podnikatel Johann Reif změnil výrobní náplň svého podniku v bývalém zámku ve Šlapanicích u Brna. Namísto textilní, která se v té době dostala do krize, začal s výrobou strojírenskou (výrobou parních strojů, parních kotlů a hasičských stříkaček). V roce 1838 se Luz osamostatnil a firmu přesunul ze Šlapanic do Brna. Nový podnik vybudoval na Olomoucké ulici. Pozůstatkem tohoto období je hlavní administrativní budova na rohu Olomoucké a Životského, která si i přes pozdější přestavby stále zachovává původní klasicistní charakter. V budově bývalého vjezdu z Olomoucké ulice je dokonce za skleněnou stěnou instalován jeden z parních strojů firmy Luz.

Pod novým názvem První brněnská strojírna se firma neustále rozrůstala a její areál zabíral obrovskou plochu od Olomoucké ulice až po viadukt Státní dráhy u řeky Svitavy. Roku 1881 podnik ozšířil výrobu o parní turbíny. Na přelomu 19. a 20. století došlo ke spojení se slévárnou Friedricha Wanniecka, čímž se První brněnská strojírna stala největším strojírenským podnikem v Rakousku-Uhersku.
 

Strojírna Ignaz Storek a vynález Kaplanovy turbíny

Dnešní strojírna Šmeral Brno vznikla v roce 1861 jako slévárna šedé litiny Ignaze Storeka. Šedá litina byla tehdy jedním ze základních materiálů ve strojírenství. Roku 1887 převzal vedení firmy syn Heinrich Storek. Na počátku 20. století se ke slovu dostalo využívání vodní energie pomocí turbín. V roce 1913 rozšířil Heinrich Storek původní slévárnu o vlastní strojírenskou výrobu. Hlavním impulsem byla spolupráce s vynálezcem a profesorem brněnské německé techniky Viktorem Kaplanem. Ten přišel s revolučním nápadem natáčení rotorových lopatek přímo za provozu, aby byla použitelná i v případě kolísajícího průtoku vody, a tak vznikla slavná Kaplanova turbína.

Produkce turbín však nebyla hlavním zaměřením firmy Storek. Tím se ve 20. letech stalo zpracování železa. Během druhé světové války se zde vyráběly součásti pro zbrojní průmysl. Po znárodnění německého majetku došlo k obnově výroby a přejmenování závodu po zakladateli Komunistické strany Československa Bohumíru Šmeralovi.
 

Brněnská Kemka

Jedna z největších brněnských přádelen byla založena roku 1881 pod názvem Kammgarnspinerei.  Z tohoto poněkud složitého názvu vznikla zkratka, pod kterou byla továrna známá po celém Brně – Kemka. Při vzniku v roce 1881 bylo v provozu 12 000 vřeten, ale již na počátku 20. století to bylo více než 40 000. Kemka se stala největší brněnskou přádelnou, ve které se vyráběla tehdy velmi módní česaná příze.

Továrna byla postavena  na zelené louce na území ohraničeném svitavským náhonem, ulicí Radlas a Plynárenskou. Vzhledem k poměrně velkému půdorysu  vznikla pro Brno netypická dispozice rozsáhlých přízemních hal, ve kterých byly umístěny přádelny. Do dnešních dnů se z původních budov zachoval jen zlomek, protože v roce 1944 je zasáhly oba spojenecké nálety mířené na brněnskou Zbrojovku.
 

Soxletova přádelna – Vlněna, závod 02 – ateliér Art protis

Na Cejlu 68 dodnes stojí rozsáhlý areál, původní přádelny firmy H. F. & E. Soxhlet z let 1833–1835. Jedná se o jednu z nejstarších přádelen v Brně navazujících na manufaktury, které z Brna vytvořily centrum textilní výroby a přinesly mu  přezdívku rakouský Manchester.
   

Gebrüder Samek a výroba látek

Firma Gebrüder Samek vznikla na Cejlu 38 v roce 1868 a jejím zakladatelem byl Jakob Samek spolu se svými bratry Johanem a Albertem. Specializovala se na výrobu cajků, oblekových látek a látek z česané příze po anglickém vzoru. Firma byla  velmi úspěšná na mnoha evropských výstavách. Jakob Samek  pro svoje zasloužilé dělníky založil prémiovou spořitelnu. Firma existovala po dvě generace Samků a likvidována byla v roce 1935.
 

Moritz Fuhrmann – Vila Löw Beer

Továrna na plyš a krymr Moritze Fuhrmanna vznikla na Cejlu 72 v roce 1872, ale teprve v roce 1895 ji Fuhrmann koupil. Nejzajímavějším objektem celého areálu je bezesporu budova postavená v roce 1913 v zadní části parcely směrem k řece Svitavě. Protože v již stojících továrních areálech nebylo místo na budování rozsáhlých přízemních hal, využívali podnikatelé a architekti železobetonových konstrukcí a stavěli několikaposchoďové budovy. V jejich jednotlivých patrech vznikly obrovské, nosnými sloupy dělené prostory, kam byly umístěny přádelny a tkalcovny.

Moritz Fuhrmann byl také majitelem velice zajímavé obytné stavby, která  nevědomky stála u zrodu jiného architektonického skvostu. Jedná se o rodinnou vilu postavenou na Drobného ulici (dříve Parkstrasse) na dolní hraně svahu Černých Polí. Reprezentativní budova v secesním stylu byla postavena v roce 1903 podle návrhu vídeňského architekta Alexandera Neumanna. Po Fuhrmanna ji prodali dědicové dalšímu textilnímu průmyslníkovi, kterým byl Alfred Löw-Beer – proto je dnes známá jako Löw-Beerova. Alfred Löw-Beer svojí dceři Gretě, provdané Tugendhatové, věnoval horní část pozemku náležejícího  k vile a neomezený rozpočet na stavbu rodinného domu. Secesní, původně Fuhrmannova vila, tak nakonec stála u zrodu vily Tugendhat.

Löw – Zwicker

Na trojúhelníkovém pozemku mezi ulicí Cejl a řekou Svitavou leží areál bývalé textilní továrny založené Adolfem Löwem v druhé polovině 19. století. Adolf Löw, jako většina příslušníků první generace židovských podnikatelů, pocházel z chudé rodiny z Vysočiny. Vyučil se tkalcem a po založení tkalcovny se společně se svým švagrem Bedřichem Schmalem stal  jedním z nejvýraznějších podnikatelů v Rakousku-Uhersku. Textilní výrobu postupně přesunul na Vysočinu do Malého Beranova a Helenína, kde ji také předal svému neméně úspěšnému synovi Karlovi. Budovy na ulici Cejl prodal roku 1900 firmě Himmelreich & Zwicker, která zde pokračovala v textilní výrobě.
 

Mitop – fenomén zániku textilní výroby

V roce 1890 byla založena Akciová společnost rakouských továren na plsť, za kterou stály firmy B. Engel & spol., Adolf Löw & syn a Seidl & Jellinek. Její výroba byla soustředěna do provozu bývalé továrny Adolf Löw & syn na Zábrdovické ulici. Od roku 1900 firma fungovala pod názvem Spojené továrny na plsť a. s. se sídlem v německém městě Giegen an der Brenz. Výrobní program firmy byl velice široký, zahrnoval plstě technické, šatové, podšívkové, pro motorové kryty, pro lokomotivní kotle. Hotové výrobky se vyvážely nejprve do evropských zemí, ale v druhé polovině 20. století byl export rozšířen do zemí Severní a Jižní Ameriky a Asie. Po druhé světové válce byla firma konfiskována na základě dekretu prezidenta republiky a byla v ní zavedena národní správa. V roce 1948 ji začlenili do národního podniku Mitop, spojené továrny na plsť se sídlem v Mimoni. Ačkoliv byla v letech 1952–1955 vybudována nová barevna a úpravna, ještě v průběhu 80. let 20. století probíhala výroba na původních strojích z roku 1913.

Železobetonová stavba s cihelnými vyzdívkami a velkými továrními okny stojí dodnes naproti Vojenské nemocnici. Dominantou celé budovy je převýšená věž, zastřešená biedermaierovskou helmicí, ve které byl původně umístěn vodojem. Za touto novou budovou navazovaly provozní objekty podél řeky Svitavy. V současné době je areál využíván k pronájmům a prošel celkovou rekonstrukcí. Jedná se o jednu z vydařených rekonstrukcí.
 

Trať Brno – Tišnov a Zábrdovické nádraží

V areálu stavebnin před Zábrdovickým mostem přes Svitavu dodnes stojí stavba, která připomíná zaniklou železniční trať Brno – Tišnov. Jedná se o původní nádražní budovu, která sloužila svému účelu v letech 1885–1962. Z původního nádraží se dochovala výpravní budova s dřevěným štítem a drážní skladiště s rampou a původními zasunovacími vraty. V místech, kde končila kusá kolej, stojí betonové zarážedlo, takzvaný šturc, dokonce i se zbytkem dorážecího pražce.

Jednokolejnou železniční trať Brno – Tišnov zprovoznila v roce 1885 soukromá Rakouská společnost státní dráhy (StEG) jako základ plánovaného spojení Brna s Havlíčkovým Brodem. Společnost provozovala dráhu do roku 1909, kdy byla zestátněna a převzaly ji Rakouské státní dráhy, po vzniku Československé republiky následně České státní dráhy. Po skončení druhé světové války došlo k obnovení stavby železnice Brno – Havlíčkův Brod, která byla dokončena v roce 1953. Tím zanikl mimobrněnský úsek trati Tišnovky, nicméně její městská část mezi hlavní nádražím a nádražím Královo Pole byla pro přepravu osob využívána až do roku 1962.
 

Zbrojovka Berans´s Söhne

Areál dnešní Zbrojovky vznikl v roce 1918 přebudováním původně textilní továrny Berans´s Söhne, která se rozkládala na břehu řeky Svitavy od roku 1894. Po vzniku Československé republiky byla založena státní firma Československé závody na výrobu zbraní v Brně. Kromě původních budov firmy Beran byl areál závodů rozšířen podél Lazaretní ulice až k náspu železniční trati na Českou Třebovou. Vznikl obrovský moderní areál se zajímavou administrativní budovou u vchodu, kam byl umístěn i byt ředitele závodu.

Ve Zbrojovce se vyráběly kromě zbraní pro československou armádu také šicí stroje či licenční psací stroje značky Remington. Mimo vlastní zbrojní výrobu byly v továrně montovány německé a rakouské pušky značky Mauser a Manlicher. Ve 20. letech se rozběhla výroba automobilů vlastní značky, nejprve OMEGA a Disk, následně automobil Z 18. Do roku 1930 jich bylo vyrobeno 2 500 kusů. V roce 1935 vznikl ve Zbrojovce například i lidový vůz Z 6 Hurvínek. Vzhledem ke zhoršující se politické situaci v Evropě bylo rozhodnuto ukončit produkci automobilů a od roku 1936 se zde opět vyráběly pouze zbraně. Během druhé světové války se zde montovaly zbraně pro Wehrmacht a Waffen SS. Zbrojní výroba také zapříčinila, že se areál továrny stal jedním z hlavních cílů spojeneckých náletů na Brno. Po skončení války bylo rozhodnuto o vývoji nových traktorů. V listopadu 1945 byl vyroben prototyp traktoru Zetor Z-25. V současné době počítá revitalizace se zachováním některých původních továrních budov a jejich konverzí na bydlení.
 

Briessův pivovar a Zbrojovka

Ve vnitrobloku mezi ulicemi Dukelskou a Gargulákovou stojí výrazná cihlová věžovitá budova. Několikapatrová stavba kombinuje omítané zdivo s cihlovými detaily, což je styl typický pro průmyslové stavby na přelomu 19. a 20. století. Její součástí je také původní komín. Od konce 19. století zde fungovala sladovna založená Rudolfem Briessem, podnikatelem židovského původu, narozeném v roce 1869 v Prostějově. V roce 1900 byl do obchodního rejstříku připsaný veřejný společník Jakob Feiwell a firma nadále vystupovala pod názvem Feiwell & Briess. Na konci 30. let musela Briessova rodina řešit, jak čelit vzrůstajícímu nacistickému nebezpečí. Synovi Erichovi (prokurista firmy) se podařilo v roce 1938 odejít z Československa do Spojených států. Po okupaci Československa byla na Briessovu sladovnu jako židovský majetek dosazena nucená správa. Rudolf Briess byl v roce 1942 transportován do Terezína, kde následně zemřel.

Během druhé světové války byla Briessova sladovna přičleněna ke Zbrojovce a vyráběly se v ní zbraně pro Wehrmacht. Potomci rodiny Briessovy žijí dodnes v USA a dokonce podnikají ve stejném oboru jako jejich předci v Brne, tedy ve sladovnictví. Po druhé světové válce byla bývalá sladovna ponechána v majetku Zbrojovky a následně převedena pod firmu Zetor, divize Motory.