Ctnostná dívka, kterou zavraždil vlastní otec
Podle staré křesťanské legendy ze 7. století se
Barbora narodila ve 3. století v Nikomédii (dnešní Turecko) jako dcera
bohatého kupce Dioskura. Byla velmi krásná a vzdělaná, a od mužů se jí dostávalo značné pozornosti, které se Barbora nedožadovala. Otec,
zapřisáhlý nepřítel křesťanů, ji však preventivně
zavřel do věže. Ovšem nutno podotknout, že se jednalo o luxusně vybavenou věž, kterou postavil hned vedle svého domu. Dcera se mu pomstila na duchovní úrovni tím, že se
stala křesťankou (jeden ze sloužících byl tajným křesťanem), což otce velmi rozzuřilo. Za takovou potupu se rozhodl dívku rovnou
zabít.
Barbora mu ale utekla, úkryt jí poskytla skála, která se před ní otevřela. Našel se však proradný
pastýř, který
otci vyzvonil, kde se panna ukrývá. Otec a jeho lidé Barboru chytili, krutě zbičovali a drasticky mučili. Od víry se jí snažili odvrátit například
drásáním železnými hřebeny,
kopáním do hlavy či uřezáním ňader. Barbora nepovolila, za což byla odsouzena k smrti. Když ji znetvořenou vlekli městem k popravišti, anděl prý Barbořino krvácející tělo zahalil bílým oděvem. Nenávistný
otec sám se pak ujal role kata a sťal dceři hlavu. Po jeho činu sjel z nebe blesk a spálil Dioskura na uhel. Dodejme ještě, že pastýři, který prozradil Barbořin úkryt, se v tu chvíli proměnily ovce v kobylky.
Barborka jako tajemná postava adventu a několik pranostik
V předvečer svátku sv. Barbory, tj. 3. prosince, chodily ještě v 19. století po domech
skupinky dívek oblečené do bílých košil a prostěradel s rozspuštěnými vlasy,
na hlavě zelený věneček. Na zem je sesílal svatý Petr ve zlatém povozu. Přes obličej měly závoj nebo roušku. V rukou nesly metličku a košíček s jablky, ořechy a cukrovím. U každého domu se zastavovaly a předvedli krátký výstup – hru nebo zpěv o sv. Barboře.
Hodné děti obdarovávaly ovocem a cukrovím, ty
zlobivé dostaly našleháno metlou. Někdy po dětech chtěly, aby se pomodlily a strašily je přitom huhláním "mulisi, mulisi" (což je zkomolené zvolání "modli se, modli se"). Později chtěly od dětí písničky nebo básničky podobně jako Mikuláš.
Občas prý barborky
strašívaly děti velkou prázdnou tykví s vyřezaným obličejem, který osvětlovala uvnitř upevněná svíčka. Přenášely ji dům od domu na dlouhé tyči. Před vstupem do sednice ji přistrčily k oknu a metlou šlehaly o sklo. Ke svátku sv. Barbory se váže několik
lidových pranostik. Říká se, že "o svaté Barboře ležívá sníh na dvoře" nebo "má-li svatá Barbora bílou zástěru, bude hodně trávy", a "je-li na den svaté Barbory mnoho jinovatky na stromech, bude hodně ovoce v budoucím roce".
Lidové zvyky na Barborku aneb nejen třešňové větvičky
Svátek svaté Barbory bývá spojen s řadou lidových zvyků. Nejznámějším z nich, který se dochoval dodnes, je řezání tzv. barborek –
třešňových větviček. Použít lze ale i
višeň, jabloň, slivoň nebo zlatici. Obecně se ví, že barborky slouží především neprovdaným dívkám – když na Štědrý den rozkvete, do roka se dá očekávat svatba. Větvičky se mají správně nařezat
ze stromu alespoň 10 let starého a hned
krátce po setmění. Některé texty dokonce dívkám přikazují větvičky ukousnout vlastními zuby.
O větvičky se musí dívky starat a každý den měnit vodu. Pokud větvička do Štedrého dne nerozkvete znamená to, že musí dívka ješte jeden rok s vdavky počkat. Když měla dívka
více nápadníků, nazvala každou větvičku jménem chlapce, a ženichem se stal ten, jehož větvička vykvetla jako první.
Provdané ženy dávaly barborky jako
ozdobu svátečního stolu. Na
Šumavě se věřilo, že
větvičky mají moc odhalit na půlnoční mši čarodějnici. Stačilo při mši stočit rozkvetlý proutek do kruhu a podívat se skrz něj, čarodějnice stávaly zády k oltáři. Barborky se hodí i pro
předpovídání šťastného měsíce – kolikátý den po uříznutí barborka vykvete, tolikátý měsíc bude pro majitele větvičky tím šťastným.
Za světlem svaté Barbory do chrámů i kostelů
A kde najdeme
chrámy, kostely a kostelíčky zasvěcené svaté Barboře? Určitě v oblastech s hornickou tradicí, neboť sv. Barbora je patronkou horníků. Proti neštěstí a smrti v dolech
zapalují horníci Barbořino světlo. Svaté Barboře je u nás zasvěceno několik kostelů, z nichž nejproslulejší je
kutnohorský chrám sv. Barbory.
- Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře: unikátní dílo vrcholné a pozdně gotické architektury, založené roku 1388, je spolu s historickým jádrem města zapsané na seznamu památek UNESCO.
Kaplička svaté Barborky: nachází se v polích nedaleko Strážovic na Kyjovsku a stala se vděčným cílem mnoha fotografů zachycujících krásy Moravského Toskánska.- Kaple sv. Barbory na hradě Grabštejně: klenotem prohlídky hradu Grabštejna je renesanční kaple sv. Barbory s bohatou malířskou výzdobou z období pozdní renesance, která je v Čechách naprosto unikátní. Nechybí ani původní grabštejnská socha svaté Barbory.
Kostel sv. Prokopa a sv. Barbory v Kunčicích pod Ondřejníkem: V severní části obce stojí dřevěný kostelík svatého Prokopa a Barbory z konce 17. století. Pochází z obce Hliňanec na Podkarpatské Rusi. - Socha svaté Barbory v Cholině: Socha sv. Barbory z roku 1715 je jednou z nejcennějších a nejkrásnějších památek hanácké obce Cholina, nacházející se nedaleko města Litovle. Autorem je zřejmě sochař Johann Sturmer.
- Hřbitovní kostel sv. Barbory v Manětíně: Raně barokní hřbitovní kostel sv. Barbory v Manětíně byl vystavěn v roce 1607 na místě gotického předchůdce. Architektem současné stavby byl Jean Baptista Mathey.