Československo bylo po roce 1945 jedinou zemí východního bloku, kde nebyla umístěna sovětská armáda. To se změnilo po okupaci
21. srpna 1968 a datum se tak zařadilo mezi
osudové osmičkové roky našich dějin. Armády pěti států překročily československé hranice bez vědomí tehdejších státních orgánů. V první fázi šlo asi o sto tisíc vojáků, 2300 tanků a 700 letadel, postupně se ale na okupaci Československa podílelo asi 750 tisíc vojáků cizích zemí. Většina byla ze Sovětského svazu, menší část z Polska, Maďarska, Bulharska a východního Německa.
O zahraniční intervenci proti reformnímu procesu, který reprezentoval
Alexander Dubček, požádalo tehdejšího nejvyššího představitele Sovětského svazu
Leonida Brežněva konzervativní křídlo KSČ. Takzvaný „zvací dopis“ tvrdil, že Československem zmítá kontrarevoluce, vlna nacionalismu a antikomunistických nálad, a vyzýval Sovětský svaz, aby všemi prostředky pomohl k záchraně státu. Dopis podepsali
Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a
Vasil Biľak.
Vzápětí po okupaci vypukly protesty. Podle historiků jen do konce roku 1968 zemřelo 137 lidí, celkově měl pobyt okupačních vojsk v Československu přes 400 obětí. Symbolem odporu se stalo protestní upálení
Jana Palacha 16. ledna 1969 v
Praze u Národního muzea a
Jana Zajíce.
Podobně jako po únoru 1948 i srpen 1968 vyvolal obrovskou vlnu emigrace. Do zahraničí odešli například režisér
Miloš Forman, spisovatel
Josef Škvorecký nebo písničkář
Karel Kryl. Zastavilo ji až uzavření hranic v roce 1969. Do čela KSČ se v dubnu 1969 dostal
Gustáv Husák, který v roce 1975 vystřídal jako normalizační prezident na postu liberálně smýšlejícího prezidenta
Ludvíka Svobodu.
Normalizační období mimo jiné přineslo znovuzavedení cenzury, zrušené v období Pražského jara, porušování lidských práv, potírání svobodných názorů a politické represe. Mnozí lidé byli vyřazeni z veřejného života, propuštěni ze zaměstnání nebo přeřazeni na podřadnou a nedůstojnou práci, například zpěvačka
Marta Kubišová, zpěvačka
Modlitby pro Martu, nejznámější protestní písně roku 1968.
Normalizační období ukončil až listopad 1989. Sovětská armáda u nás ale zůstala až do roku 1991, kdy dohodu o odsunu okupačních vojsk podepsali v moskevském Kremlu ministři zahraničí obou států,
Jiří Dienstbier a
Eduard Ševardnadze. U podepsání smlouvy byl i tehdejší sovětský generální tajemník
Michail Gorbačov a československý prezident
Václav Havel. Na odsun sovětských vojsk z československého území dohlížel exšéf parlamentní komise
Michael Kocáb.
Odsun začal v únoru 1990. Týkal se nejenom 73 500 sovětských vojáků a téměř 40 tisíc jejich rodinných příslušníků, ale také bojového arzenálu, Ten tvořilo 1220 tanků, 2505 bojových vozidel a obrněných transportérů, 1218 děl a minometů, 76 bojových letadel a 146 bojových vrtulníků. Poslední transport se sovětskými vojáky a technikou opustil bývalé Československo 21. června 1991. Z velké části se tak uvolnily oblasti, které měla armáda Sovětského svazu plně k dispozici, zejména vojenské výcvikové prostory
Mimoň – Ralsko a
Milovice–Mladá, české armádě dál slouží vojenské újezdy
Libavá a
Boletice.