Ludvík Svoboda se narodil na
jižní Moravě a studoval na Zemské hospodářské škole ve
Velkém Meziříčí. Za první světové války působil v československých legiích, po návratu do vlasti vstoupil do nově se tvořící čs. armády. Sloužil v
Kroměříži a v
Užhorodě, během druhé světové války vedl jako brigádní generál 1. československý armádní sbor na východní frontě. Jeho manželka
Irena za války mimo jiné poskytla ve svém domě v
Kroměříži azyl skupině československých parašutistů s vysílačkou. Gestapo celou skupinu zatklo, řada členů rodiny byla popravena, sedmnáctiletý syn
Miroslav byl zavražděn v koncentračním táboře Mauthausen.
Irena Svobodová s dospívající dcerou
Zoe se až do konce války skrývaly.
Do vlasti se
Ludvík Svoboda vrátil jako divizní generál a ministr národní obrany. Po komunistickém puči v roce 1948 upadl v nemilost a dokonce byl zatčen a uvězněn s tím, že připravoval vojenský převrat. Na zásah z Moskvy byl rehabilitován, stal se náčelníkem Vojenské akademie v
Hranicích a nakonec přešel do
Vojenského historického ústavu v
Praze.
Po vynucené abdikaci
Antonína Novotného byl Svoboda po dlouhých letech v ústraní v březnu 1968 zvolen
sedmým československým prezidentem. Svojí autoritou se postavil za reformní snahy
Alexandra Dubčeka a zasazoval se o rehabilitace neprávem odsouzených lidí z 50. let. Úřadu se nakonec musel vzdát kvůli zdravotním komplikacím v roce 1975, zemřel v roce 1979 v 83 letech v
Praze. Jeho pohřeb se stal velkou spontánní manifestací a rakev, vezenou na dělové lafetě z
Pražského hradu na konec
Letenské pláně, doprovázely tisíce lidí.
Ludvik Svoboda je společně s manželkou pochován v rodinné hrobce na hřbitově v
Kroměříži.