Janota považoval zlatá lesklá kolečka za mosazné knoflíky a vzal je domů dětem na hraní. Tam si jich všiml podomní obchodník a nejenže od Janotů koupil „knoflíky“ po krejcaru za kus, ale začal se shánět po dalších. To vyvolalo podezření, že by mohlo jít o cennější kov než mosaz, a tak vesničané prohledali místo nálezu pečlivěji. Pomohl jim v tom vytrvalý déšť, který z hlíny a bláta vyplavoval nové a nové zlaťáky. Kolik jich ale bylo a co přesně se na břehu Podmokelského potoka severně od vesnice našlo, to se už nikdy nedozvíme. Údajně šlo o několik tisíc vzácných keltských mincí duhovek, uložených v bronzovém kotlíku. S ohledem na množství mincí těžko šlo o majetek jedné osoby; podle historiků se spíš jednalo o keltský státní poklad, zakopaný v době velkého nebezpečí v okolí
keltského hradiště Stradonice. Ti, kteří poklad zakopali, si ho už nestihli vyzvednout, zřejmě zahynuli ve válečné vřavě anebo přišli o život za jiných okolností.
Objevený poklad si mezi sebou rozdělili lidé z nejbližšího okolí, jenže o všem se záhy dozvěděli na
Křivoklátě. Majitel zdejšího panství kníže
Karel Egon Fürstenberk se coby majitel půdy, v níž byl poklad nalezen, považoval za jeho jediného právoplatného majitele. Vyslal proto smečku drábů, aby Podmokelským mince sebrali. Z těch, kteří je odevzdat nechtěli, je doslova vytloukli.
Podle pozdějších zákonů v případě nalezení pokladu měla třetina patřit státu, třetina majiteli půdy a třetina nálezci. Dělení v Podmoklech dopadlo jinak: vesničané nedostali nic kromě výprasku a vězení pro ty, které mince vydat nechtěli,
Marie Terezie se svého podílu vzdala ve prospěch knížete a
Karel Egon Fürstenberk tak shrábl všechno.
O sto let později by zřejmě jedinečný památník keltské civilizace putoval do muzea, v 18. století ale skončil smutně: na příkaz knížete byla většina mincí odvezena do
pražské mincovny, kde je roztavili a z podmokelského zlata vyrazili zbrusu nové dukáty. Vzniklo celkem 7 374 tereziánských dukátů s letopočtem 1771, o rok později pak 5 000 kusů dukátů s poprsím knížete, jeho erbem a letopočtem 1772; ty jsou dnes velmi cenným sběratelským artiklem.
Přesto se našlo pár lidí, které původní mince vrchnosti nevydali: podle dobových zpráv si velkou část nechal ctižádostivý vůdce drábů Růžička, další měl zvíkovecký farář, sládek a sedláci, asi 24 mincí si podržel přímo kníže. Část původních mincí je uložena ve sbírkách
Národního muzea, část v rukou soukromých vlastníků. Ze skvostného pokladu se zachoval i okraj bronzového kotle s držadlem zakončeným kachními hlavičkami, uložený společně s několika duhovkami v
křivoklátské hradní sbírce.
Místo ve stráni nad podmokelským potokem, kde byl poklad zakopán, označuje jen malý památník s letopočtem 1771.