S
pány ze Švamberka se v českých dějinách setkáváme od 14. století, několik set let byli pány na
hradě Krasíkově u
Konstantinových Lázní. Časy největší slávy ovšem Švamberkové zažili jako dědicové rožmberského majetku. Protože Švamberky a
Rožmberky spojovala řada sňatků, oba rody roku 1484 uzavřely smlouvu o dědění majetků v případě, že by jeden z nich vymřel. To, co se zdálo tak nepravděpodobné, se naplnilo v roce 1611. Po smrti
Petra Voka z Rožmberka tak skutečně rozsáhlá panství v
jižních Čechách přešla právě na spřízněný rod Švamberků.
Neobešlo se to bez potíží: Petr Vok ještě před svou smrtí postoupil svému synovci
Janu Zrinskému ze Serynu, synovi své sestry Evy a hraběte Mikuláše Zrinského,
panství s
hradem Rožmberk, po Vokově smrti mu připadla také
Třeboň a
Vyšší Brod. Protesty pánů ze Švamberka vyvolal i prodej
českokrumlovského panství císaři
Rudolfovi II. roku 1601.
Po smrti Petra Voka z Rožmberka roku 1611 a neočekávaném úmrtí Jana Zrinského ze Serynu o rok později nakonec Švamberkové získali vše, co zbylo, namátkou
Rožmberk,
Nové Hrady,
Libějovice,
Borovany a
Třeboň. Svého bohatství si však neužívali dlouho:
Jan Jiří ze Švamberka († 1617), nejvyšší dvorský sudí, nejvyšší zemský komorník a hejtman prácheňského a bechyňského kraje, a
Petr II. ze Švamberka († 1620), hejtman plzeňského kraje, se zapojili do českého stavovského povstání, a tak byl jejich majetek konfiskován. Většina Švamberků byla donucena emigrovat, jejich majetek s panstvím Rožmberk a Nové Hrady získali
Buquoyové. V roce 1664 pak Švamberkové vymřeli po meči. Erb s bílou labutí se zlatým zobákem na červeném poli ale existoval dál, díky sňatkové politice se stal součástí erbu Paarů.
Protože ve 14. století se rod pánů ze Švamberka rozdělil do mnoha vedlejších větví, s jejich jménem se setkáváme i v dalších generacích, ale ani odborníci je nedokážou spolehlivě zařadit do švamberského rozrodu. Jeden ze Švamberků například založil
hrad Věžka, další větev sídlila na
Hrádku nad Klabavou.