Eduard Štorch vyrůstal v
Josefově a
Hradci Králové. Už v patnácti letech se rozhodl stát učitelem, a přání se mu skutečně splnilo. Působil ve
východních Čechách, na
Mostecku, na
Slovensku a nakonec v
Praze na
chlapecké měšťanské škole v Jindřišské ulici.
Jeho pedagogická činnost byla úzce propojena se zájmem o
pravěk – zasazoval se o
reformu výuky dějepisu a aktivně se podílel na
záchraně archeologických památek, zejména v
Praze a kolem
Lobče na
Mělnicku. Měl tu dům, kam jezdíval v letních měsících, ze sousedních Libovic pocházela jeho manželka, zdejší pobyty se promítly i do knihy
Minehava. Život, knihy a dobu, o které psal, mapuje
Muzeum Eduarda Štorcha, v
Lobči našel i místo posledního odpočinku. Největší muzejní atrakcí je
maketa mláděte mamuta a
část Štorchovy sbírky pazourků, z velké části nalezených právě v okolí Lobče. Další muzeum jej připomíná v rodné
Ostroměři, a to
Muzeum Eduarda Štorcha a Karla Zemana.
Hluboký zájem o historii vtiskl podobu také Štorchově literární tvorbě. Napsal
dvě desítky dobrodružných románů z pravěku a rané historie. Mezi nejznámější patří
Lovci mamutů, Osada Havranů, Volání rodu, Bronzový poklad či
Meč proti meči. Inspirací mu často byly autentické archeologické nálezy.
S entuziasmem skauta a srdcem učitele zrealizoval
Eduard Štorch v letech 1926–1934 svůj velký sen: na
Libeňském ostrově v
Praze založil takzvanou
Dětskou farmu. Fungovala jako škola v přírodě, kde děti část týdne nejen studovaly, ale také pěstovaly zeleninu, hrály si, koupaly se, stavěly chýše a zažívaly společenství v duchu přirozené spolupráce a odpovědnosti. Projekt organizoval a financoval Eduard Štorch zcela sám, s výjimkou darů od
prezidenta T. G. Masaryka. Farma byla otevřená i veřejnosti a v létě zde probíhaly dětské tábory.
Kromě
dobrodružných románů,
muzeí a
zmínek v archeologických expozicích připomíná spisovatele několik ulic;
Štorchova ulice je například v
Praze-Libni,
Hořicích,
Klatovech a
Ostroměři.