Jiří Šlitr vedle všech svých dalších dovedností uměl výborně lyžovat, rád hrál tenis, tancoval, cestoval a nakreslil tisíce obrázků, zejména portrétů, karikatur a motivů z městských ulic. Dělal hudební doprovod zpěvákům, hrával v kině během němých grotesek Charlie Chaplina a byl členem
Laterny Magiky, s níž se například zúčastnil Světové výstavy Expo’58 v Bruselu. Napsal rovněž hudbu k deseti celovečerním filmům a v některých z nich i hrál, například ve snímku
Kdyby tisíc klarinetů nebo
Zločin v šantánu.
Pro obě hlavní profese měl Jiří talent po rodičích: od maminky se naučil hrát na klavír, od tatínka, profesora kreslení, malovat. Na jejich přání také studoval, napřed gymnázia v
Jilemnici a v
Rychnově nad Kněžnou, a pak právnickou fakultu
Univerzity Karlovy v
Praze. Paradoxně tuto profesi vykonával pouze jako herec, nicméně kvůli titulu JUDr. se mu v uměleckých kruzích přezdívalo
Doktor Klavír.
V roce 1957 jej
Miroslav Horníček seznámil s
Jiřím Suchým a společně pak vytvořili tvůrčí a hereckou dvojici, která svými písničkami a hrami významně ovlivnila hudbu a divadlo 60. let 20. století a zahájila éru divadel malých scén. V roce 1959
Suchý a Šlitr společně s
Ferdinandem Havlíkem založili
Divadlo Semafor. Suchý a Šlitr napsali řadu úspěšných divadelních her a asi 300 písniček, hráli ve filmu, vystupovali v televizi a jejich tvorba je dnes podle muzikologů podobným národním pokladem jako třeba
Smetanova Má vlast.
V prosinci 1969 Šlitra a jeho milenku našli mrtvé v jeho ateliéru na
Václavském náměstí. Příčinou byl svítiplyn unikající z kamen, jimiž si Šlitr v místnosti přitápěl, ale objevily se i spekulace, že šlo o romantickou sebevraždu.
Poslední písní, kterou pro někoho napsal, byla
Líbej mne víc Milušky Voborníkové. Na jeho pohřbu zněly melodie
Láska nebeská a
Jó, to jsem ještě žil. Hrob Jiřího Šlitra najdete na
Vinohradském hřbitově v
Praze, je pochován nedaleko od svého přítele a kolegy
Jiřího Grossmanna, který zemřel dva roky po něm.