I když
neandertálci nebyli našimi přímými předky a z Afriky do Evropy přicestovali dříve než Homo sapiens, křížením předali svým potomkům některé geny. Díky dědictví od neandertálců tak například máme v DNA geny, které nás ochraňují před infekcemi.
Neandertálci, tedy Homo sapiens neanderthalensis, žili v Evropě a v západních oblastech Asie asi před 300 tisíci lety až do svého vymizení na Iberském poloostrově před 28 tisíci lety.
Jak uvádí genetik
Jan Pačes z
Ústavu molekulární genetiky Akademie věd České republiky, člověk moderního typu, který se objevil poprvé před necelými 200 tisíci lety v Africe a přemístil se odtud do Evropy který přicestoval z Afriky, nebyl adaptovaný na podmínky, které na konci doby ledové vládly v Evropě. Křížení neandertálců s přímými předky moderního typu člověka začalo asi před 50 až 60 tisíci lety. Díky mutacím genů, které získal od neandertálců, se moderní člověk dokázal lépe přizpůsobit chladnějšímu klimatu, vlhku i odlišné stravě.
To všechno se podařilo odhalit průzkumem vzorků deoxyribonukleové kyseliny, která se uchovává zejména v dlouhých kostech nebo v zubech. Díky současným technologiím se podařilo prozkoumat i vzorky, které dřív přečíst nešly. Příkladem je výzkum genu Foxp2, který je důležitý pro tvorbu řeči. Ve své výbavě ho měli například
neandertálci a
denisované, další z vymřelých větví lidského rodokmenu. Obě populace proto spolu dokázaly poměrně dobře komunikovat. Lidé, kteří mají tento gen zmutovaný, i dnes špatně vyslovují, nesprávně chápou jazyk a dokážou používat pouze jednoduché věty.
U obyvatel střední Evropy se množství DNA, která obsahuje neandertálské mutace, pohybuje mezi jedním až čtyřmi procenty. Podobně se dají vystopovat například geny
Keltů či
Germánů a na jejich základě určit vývoj migračních vln našich předků.
Vůbec
nejstarší stopy po existenci neandertálců v naší zemi byly objeveny v
jeskyni Šipka u
Štramberku.