Mládí
Vojtěcha Hynaise je spojené s
Vídní: tady se narodil v rodině krejčího. Tatínek sice ve Vídni strávil celý život, ale zůstal českým vlastencem. Důkazem jsou jeho děti, kterým dal slavná jména nejstarší české historie:
Vojtěch, Cyril a Vlasta. Vojtěch studoval na vídeňské Akademii, a když v roce 1874 získal římské stipendium, odjel do
Itálie. V Římě a Benátkách studoval a kopíroval díla starých mistrů a tam také dozrálo jeho kompoziční a barevné nadání. Ve studiích pokračoval v
Paříži u
Jean-Léona Gérôma na pařížské
École des Beaux-Arts. Ve
Francii zapadl do společnosti svých krajanů: mezi ně patřili
Václav Brožík, Luděk Marold a
Antonín Chittussi, udržoval také kontakt s četnými mecenáši jako byli
Vojta Náprstek a
Josef Hlávka. Jeho největším přítelem se stal
Josef Václav Myslbek, s nímž udržoval čilou korespondenci.
Největší zakázka pro Vojtěcha Hynaise
Požár
Národního divadla dne
12. srpna 1881 byl pro Čechy pohromou. Na rozdíl od jiných kolegů byl
Vojtěch Hynais u toho: sám se obětavě zasloužil o záchranu svých i několika dalších děl, když neohroženě vnikal do hořící budovy a vynášel vše, co se dalo vynést. Paradoxně mu tragédie vzápětí vynesla největší zakázku jeho života:
původní opona od Františka Ženíška totiž byla tak zničená, že musela být nahrazena. Požár jako by dokonal hlasy kritiků, kteří Ženíškovu oponu nešetřili a Hynaisovo jméno se dokonce objevilo už dřív při úvahách, kterému umělci oponu svěřit.
Radostnou práci komplikovaly konflikty a dokonce i Hynaisova závěrečná žaloba za nedodržení smluvních podmínek, ale za devadesát dní od zahájení prací byla
nová opona Národního divadla hotová. Návrh Hynais vypracoval v Paříži, ale samotné dílo vzniklo v
Praze, a to ve značně nedůstojných podmínkách: v
dřevěné boudě na nádvoří české techniky na Karlově náměstí, o kterou se navíc musel dělit se
sochařem Bohuslavem Schnirchem. Tehdy devětadvacetiletý Hynais oponu maloval s pomocí dvou francouzských pomocníků,
Adriana Karbowského a
Gabriela Desriviérese. Nejslavnější česká opona zajistila Vojtěchovi Hynaisovi nesmrtelnost a i když byla přijata s rozpaky, Hynaisovi kolegové a přátelé, mezi nimi na prvním místě nejvěrnější přítel J. V. Myslbek skvělé dílo neochvějně hájili.
Zajímavosti o dvou oponách Národního divadla
Na
původní Ženíškově oponě Národního divadla byla hlavním motivem alegorie umění, postava Génia provázená alegoriemi Hudby a Dramatu. Hynais zvolil podstatně složitější scénu, a to nové budování divadla po požáru; to má podobu antického chrámu umění a múz. V centru kompozice je truchlící Slavie, k jejímž nohám národ skládá dary. Vlevo se vznáší jako anděl Génius národa, který povzbuzuje národ k činu. Hynais na oponu namaloval portréty spousty svých kolegů a přátel: anděl má tvář jeho umělecké kolegyně, malířky
Suzanne Valadonové, která inspirovala takové malíře jako byli
Henri de Toulouse-Lautrec, Pierre-Auguste Renoir či
Edgar Degas. Předlohou pro sedící Slávii byla manželka jeho přítele
Oskara Rexe, na oponě lze najít i dva Hynaisovy francouzské pomocníky a další přátele a umělecké kolegy.
Opona měla premiéru při prvním
uvedení Smetanovy Libuše 18. listopadu 1883. Na své nejslavnější dílo Vojtěch Hynais potřeboval
26 kilogramů barev. I když jde o malbu na plátně, při pohledu z dálky vypadá jako gobelín. Opona váží 180 kilogramů a má plochu 142 metrů čtverečních. Kromě ozdobné Hynaisovy opony jsou v
historické budově Národního divadla ještě další dvě, které oddělují jeviště od hlediště. Do doby půl hodiny před představením je spuštěná
protipožární železná opona, při představení se používá
opona z tmavě červeného sametu.
Cesta z Paříže do Prahy
První polovina osmdesátých let znamenala pro život pařížského Čecha
Vojtěch Hynaise několik přelomových událostí. Tou největší nebyla
opona Národního divadla, ale
Anna Voirinová, která se stala jeho modelkou, přítelkyní, milenkou, družkou, manželkou a také matkou jejich dětí,
syna Jiřího a dcery Anny. Hynais maloval portréty, navrhoval plakáty (mimo jiné byl autorem
plakátu pro Jubilejní zemskou výstavu roku 1891), spolupracoval s
porcelánkou v Sèvres, a získal další významnou zakázku, shodou okolností opět pro divadlo: maloval lunety pro
vídeňský Hoftheater.
Vytvořením opony Národního divadla tak byla završena cesta Vojtěcha Hynaise na špičku tehdejšího českého výtvarného umění. Jeho jemný a čistý rukopis, smysl pro rozvržení plochy a preciznost ocenil i
Josef Hlávka a v roce 1893 na jeho návrh Hynais přijal
místo profesora na pražské Akademii. Tady působil až do smrti roku 1925. Jeho zásluhou byl pro profesory Akademie přestavěn
Wiehlův pavilon, původně postavený pro
Zemskou výstavu v Holešovicích. Během stavby nové budovy Akademie se právě Hynais zasloužil se o to, že nové ateliéry byly projektovány „na míru“ konkrétních umělců. Na nové působiště nad
parkem Stromovka se Hynais spolu s ostatními se tam přestěhoval roku 1903. Konečně si tak mohl přestat psát s dlouholetým přítelem,
sochařem Myslbekem, a místo toho se mohli potkávat osobně:
učili spolu na Akademii a bydleli blízko sebe: Hynais v
Ostrovní ulici u Národního divadla, Myslbek u
Karlova mostu. Oba se také zasloužili o krásu
Národního muzea: pod
kopulí Pantheonu Národního muzea jsou
Hynaisovy fresky, před muzeem
Myslbekův jezdecký pomník sv. Václava.