Šest hřbitovů v Česku, které budí pozornost i nahánějí strach

Velhartický hřbitov s tajemnou dívčí tváří

Temný příběh, z něhož mrazí, se vypráví o hřbitově, který stojí v polích u lesa ve Velharticích nedaleko Klatov na jihozápadě Čech. Jeho součástí je hřbitovní kostel sv. Máří Magdalény z roku 1373, který byl podle legendy svědkem děsivé události. V jihovýchodní části velhartického hřbitova se měl v dobách Velké Moravy konat jakýsi obřad černé magie na oživení mrtvého. Podle legendy byl úspěšný a na místě dodnes zůstávají stopy uvolněné negativní energie. V minulosti prý došlo k několika pokusům místo očistit, ale nebyly úspěšné.

Příběh, který mezi místními koluje od nepaměti, inspiroval i Karla Jaromíra Erbena, který ho popsal v baladě Svatební košile. V dávných dobách, kdy velhartický hřbitov býval spíše rozlehlým pohřebištěm, zde spočinulo i několik vojáků. Dívka jednoho z padlých mužů se nedokázala smířit se smrtí svého milého a vytrvale odmítala nápadníka, jenž jí stále nadbíhal. Zhrzený mladík se rozhodl pomstít a oživil na velhartickém hřbitově pohřbeného milence. Oživlé tělo neživého pak zamířilo za svou milou, aby si do říše mrtvých odneslo to, co mu bylo nejdražší. Dívka svého drahého následovala do jeho „domu“. K jejímu údivu ji však padlý voják přenesl přes hřbitovní zeď a uvěznil v márnici. Pověst spjatá s velhartickým hřbitovem, není jediná záhada, která místo obestírá. Na štítu kostela sv. Máří Magdalény už odnepaměti vystupují skvrny, které při pozornějším pohledu připomínají ženskou tvář. Ačkoliv kostel dostal novu omítku, skvrny se po čase znovu objevily, jakoby snad chtěly něco sdělit. Někteří místní věří, že tvář patří dívce unesené oživlým umrlcem. Jiní si myslí, že jde o obličej hradní paní nebo jiné ženy, která kdysi poblíž zahynula.
 

Zámecký psí hřbitov v Kunštátě

V těsné blízkosti zámku v Kunštátě na Moravě se nachází historický psí hřbitov, který je nejstarším v celé Evropě a jediný takový u nás. Na konci 19. století ho založili tehdejší majitelé kunštátského panství, svobodní pánové Honrichsové z Wolfswarffenu. Celkem zde najdete 16 pomníčků, z nichž 12 nese čitelné jméno a letopočet. Pravděpodobně nejstarší, který patří psovi jménem Lux, pochází z roku 1890. Mezi dalšími jmény, která se nacházejí na pomníčcích, je Žolička, Issi, Zuppi, Flott nebo Mopsi. Psí hřbitov se nachází před branou kunštátského zámku a je celoročně volně přístupný.
 

Dolní hřbitov ve Žďáru nad Sázavou – místo odpočinku posledního českého upíra

Dolní Hřbitov ve Žďáru nad Sázavou je spjatý s podivuhodným protiupírským zásahem z konce 19. století, o němž se zmiňuje žďárská i jihlavská kronika. Jeden z hrobů patřil nelítostnému správci žďárského zámeckého velkostatku Aloisi Ulrichovi. Ke svým poddaným se během života choval velmi krutě a klid jim nedopřál ani po své smrti v roce 1817. Místní proto povolali jihlavského kata, který nařídil hrob otevřít. K úžasu všech v něm našel tělo, které neneslo žádné známky zkázy. Kat oslovil Ulricha jménem a ten otevřel oči a zvolna se posadil. Knězově zaříkání se nebožtík vysmál, a tak mu kat utnul hlavu a tělo nechal zasypat nehašeným vápnem. Od té doby měli místní klid. Zůstává však otázka, jak je možné, že mrtvý živořil i po své smrti. Někteří záhadologové to přisuzují mimořádné architektonické koncepci hřbitova. Stavba je založena na půdorysu trojúhelníku – symbolu nejsvětější Trojice. Půdorys kostela by měl představovat lidskou lebku. Dohromady jde o kabalistický symbol úplnosti a vítězství života nad smrtí.
 

Dřevěný hřbitovní kostelík Panny Marie v Broumově – nejstarší u nás

Hřbitov v Broumově láká návštěvníky unikátní dochovanou památkou lidové architektury – dřevěným hřbitovním kostelíkem Panny Marie. Jde o nejstarší dřevěný kostel u nás a zároveň i o jednu z nejstarších dřevěných kostelních staveb ve střední Evropě. Podle údajů broumovského kláštera byl založen už v roce 1177 rakouskou šlechtičnou, která na tomto místě přijala křest. Šlechtična věnovala kostelu perlovou čelenku, která je dodnes uložena v broumovském muzeu. První oficiální zmínka v literatuře pochází z konce 14. století. Později byl kostel vypálen husity a v roce 1450 se dočkal znovuobnovení. Dnešní gotická podoba kostelíku pochází až na drobné pozdější zásahy právě z této doby.  V roce 2008 byl kostel prohlášen národní kulturní památkou. 

Interiér kostela s malovanými stropy, bohatým oltářem a historickými obrazy si můžete prohlédnout od dubna do září. Za vidění však i během zimy stojí otevřené ochozy kostela. Do nich byla postupně přemístěna celá řada renesančních a empírových náhrobních kamenů ze zrušených hrobů. Najdete zde i popravčí špalek a kopie devíti desek z 16. století, které líčí významné události města. Dozvíte se tak třeba o náletu kobylek v roce 1542, který je v těchto místech skutečně ojedinělý. Zajímavá je také stará část hřbitova, kde se nachází hrobka mnichů benediktinů, kteří zde byli pohřbíváni od roku 1784.
 

Vyšehradský hřbitov a hrobka Slavín – místo odpočinku českých velikánů

Slavná jména kam se podíváte. To je jedním z důvodů, proč je vyšehradský hřbitov v Praze jedním z nejznámějších u nás. Původní farní hřbitůvek se v 70. letech 19. století přeměnil na vyšehradské národní pohřebiště. V současné době je v něm pochováno přes 600 význačných osobností české vědy, kultury a sportu – mezi nimi Božena Němcová, Karel Hynek Mácha, Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, bratři Čapkové, Svatopluk Čech, Vlasta Burian a mnozí další. Také náhrobky nesou slavná díla J. V. Myslbeka, F. Bílka, B. Kafky, O. Španiela a jiných umělců.   

Samotný Slavín pak představuje společnou hrobku národních velikánů postavenou koncem 19. století. Hlavním iniciátorem její výstavby byl spisovatel a obrozenec František Palacký. Na jejím průčelí je napsáno „Ač zemřeli, ještě mluví.“ Do dnešního dne je zde pochováno přes 50 významných osobností – například básník Julius Zeyer, sochař J. V. Myslbek, operní pěvkyně Ema Destinnová, malíř Alfons Mucha nebo vynálezce František Křižík.
 

Bonusový tip: Na Malostranský hřbitov za Svatou holčičkou

Posledním naším tipem je dušičková návštěva Malostranského hřbitova. Na unikátním hřbitově jsou pohřbeni především význační představitelé národního obrození a poslední místo odpočinku zde nalezli známí architekti, sochaři a malíři jako Dietzenhoferové, Platzerové či Antonín a Václav Mánesovi. Nejtajuplnějším zdejším místem je hrob označený jménem „Anna Degenová (1848 – 1851), dcera c. k. strážmistra a nádenice“, kde leží holčička, do níž se podle legendy vtělil anděl, avšak bohužel zahynula ve věku tří let.

Legenda o Svaté holčičce vypráví, že když se v nebi rozdělovaly duše pro čerstvě narozené děti, stala se chyba. Anička dostala místo duše lidské andělskou. A tak, když Anička přicházela na svět, zářila na nebesích jasná hvězda, ptáci radostně švitořili a rozkvetly květiny i stromy ze širokého okolí. Zdálo se, že příroda se raduje z příchodu andělského dítěte. Anička zvala domů žebráky i zloděje. Dala jim vždy vše, co mohla. Svým rodičům prý říkala, že prostě v srdci cítí, že musí pomáhat. Legenda říká, že Anička rozuměla řeči zvířat i květin. Ukázalo se ale, že pozemský život pro andělskou duši je příliš velkým břemenem. Anička si hrála v okně s hadrovou panenkou, kterou jí ale velký poryv větru vyfoukl z ruky. Holčička se po hračce natahovala, až vypadla z třetího patra na zem. Byla na místě mrtvá. Bůh se smiloval nad jejím pozemským utrpením a vzal si andělskou duši zpět.