Pro města podél řek jsou nábřeží a náplavky skutečný poklad. Skvěle se tu prochází, debatuje, odpočívá i lelkuje, randí, posedává, nakupuje, tančí i projíždí na lodičkách a šlapadlech. Zkrátka
z náplavek se stal fenomén, který vyhledávají místní i turisté.
Náplavka na Rašínově nábřeží
Kdysi byla
Vltava pro
Prahu nejenom zdrojem pitné vody (a současně odpadní stokou), ale také klíčovou dopravní tepnou a využívanou silou. Její břehy lemovaly mlýny a skladiště, vše se ale změnilo během 19. století: řeku sevřely vysoké zdi, na nábřeží vyrostly honosné domy a zrodily se náplavky. Dnes jsou neodmyslitelnou součástí městských nábřeží: protože sloužily pro přistávání a kotvení lodí a zajišťovaly pohodlný přístup k řece pro vozy i pro pěší, dostanete se na ně jak po schodech, tak po pozvolných rampách.
Ty pražské dokonce mají
vlastní web, kde je podrobně popsaná jejich historie. Dozvíte se například, že
Rašínovo nábřeží, v současné době
nejatraktivnější, nejceněnější a společensky nejživější prostor břehů řeky v centrální části Prahy mezi výběžkem
vyšehradské skály u Výtoně a
Jiráskovým mostem u
Žofína, je vlastně ze všech nejstarší. I s náplavkou vzniklo ve dvou etapách: první část od
Palackého náměstí k
Jiráskovu náměstí byla postavena v letech 1870–1878 souběžně s
Palackého mostem, druhá část od
Palackého náměstí k
Vyšehradu byla dokončena v roce 1905 spolu s
vyšehradským tunelem.
Smíchovská náplavka a další vltavská nábřeží
Až ve 20. století vzniklo
Hořejší nábřeží na smíchovském břehu. Jeho výstavba společně s pobřežní komunikací probíhala v úseku mezi
Jiráskovým a
Palackého mostem po roce 1903, navazující úsek se širokou náplavkou směrem k železničnímu mostu byl dokončen až ve dvacátých letech 20. století. Předtím se na smíchovském pobřeží nacházely populární říční lázně a také dřevěná divadelní aréna, zbořená až v roce 1938.
Z počátku 20. století pochází také
Dvořákovo nábřeží, které se táhne od
Rudolfina kolem
Čechova mostu až ke
Štefánikovu mostu. Bylo postaveno v letech 1900–1904, podobně jako nábřeží mezi
Národním divadlem a
Jiráskovým náměstím (to je bohužel bez náplavky, zato s propojením na
ostrov Žofín). Nejmladší ze všech je
Petrské nábřeží mezi
Štefánikovým a
Hlávkovým mostem, nyní pojmenované podle
generála Ludvíka Svobody. Bylo postaveno v letech 1910–1919, velkou část ale poničila výstavba
Těšnovského tunelu.
Čapadla a kobky
Pro úplnost musíme zmínit ještě
čapadla, původně mezery v pobřežních zídkách, později klenuté průchody v nábřežních zdech, u kterých se zachytávaly a rozebíraly připlavené vory. Jedno z
čapadel se nachází pod Galerií Hollar na Smetanově nábřeží v samém centru
Prahy. Na rozdíl od dlážděných náplavek na něm dokonce rostou stromy, a slouží jako unikátní prostor pro odpočinkové i kulturní aktivity.
Největší novinkou posledních let ale jsou
zrekonstruované „kobky“, kulaté prostory v nábřežních zdech, které dřív sloužily jako skladiště. Jejich autorem je
architekt Petr Janda a jeho tým ze studia Brainwork a najdete je na
Rašínově a
Hořejším nábřeží. Útočiště v nich našly
kavárny, bary, galerie a komunitní prostory, ale také
toalety a
dílny. Kobky na Rašínově nábřeží mají na kontě i jedno NEJ: uzavírají je zřejmě
největší kulatá otočná okna na světě. V průměru mají pět a půl metru, jsou vyrobená ze sedm centimetrů tlustého plexiskla, otevírají se na čidla a jsou bezbariérová. Otevření i zavření trvá několik vteřin.
Vzpomínky na minulost
Ani výstavba náplavek, které tak obdivujeme, se neobešla bez toho, že by jiná místa nezanikla. Navždy tak například zmizelo staré
Podskalí, svérázná osada pražských plavců a vorařů. Jejich každodenní život, svázaný s řekou Vltavou, připomíná jediná dochovaná stavba, bývalá
podskalská celnice na Výtoni. Pečuje o ni
Muzeum města Prahy a život starého Podskalí připomíná
stálá expozice.
Co naopak přežilo jsou
dvě limnigrafické stanice: jedna je umístěna naproti
Anežskému klášteru, druhá na
Výtoni u železničního mostu. Secesní stavbičky s měděnou kupolí neměří jenom čas, ale odečítají a zaznamenávají výšky hladiny
Vltavy.
Inspirace Paříží