#světovéČesko a příběh rodu Šternberků: život se zářící hvězdou

Odkazy na rod Šternberků najdete na mnoha místech, ostatně šternberská osmicípá zlatá hvězda u nás patří k nejznámějším heraldickým znamením. Září z bran a erbů na řadě historických rodových sídel, najdete ji na znaku Zlínského kraje a objevuje se i ve znacích měst, která rodině v minulosti patřila, od Benešova přes Holešov, Štíty a Mírov až po Moravský Beroun, Počátky nebo Zlín. Kde jsou Šternberkové dosud zámeckými pány? Příslušníci rodu vlastní několik sídel, například zámky Jemniště, Březinu, Častolovice nebo Zásmuky. A samozřejmě v čele všech stojí dávná kolébka rodu, hrad Český Šternberk.
 

Příběh o hvězdě

O Šternbercích se píše, že pamatují česká knížata, ale rodová paměť očividně sahá ještě mnohem dál: jeden ze tří biblických králů, kteří se přišli klanět novorozenému Ježíšovi v Betlémě, se jmenoval Kašpar. Podle rodinné legendy právě on založil významný český rod a hvězda v jejich erbu je tou, která zářila nad Betlémem. Ostatně i jméno Kašpar se v rodu předává po generace.

První známý prapředek rodu, Diviš z Divišova, je roku 1130 uváděn jako přítel a rádce knížete Soběslava I. Hrad Český Šternberk tehdy ještě nestál, ten začal stavět zhruba o sto let později Zdeslav z Divišova. Stern znamená německy hvězda, berg kopec: takže v překladu Hvězdný kopec. Od té doby používají potomci Zdeslava z Divišova rodový predikát ze Šternberka a také na hradě nad řekou Sázavou plných osm staletí bydlí.

Výjimkou byla doba po roce 1712, kdy vymřela větev Holických ze Šternberka. V roce 1841 ale hrabě Zdeněk Šternberk, pradědeček současného hraběte Zdeňka, hrad koupil zase zpátky. Původně měl v plánu koupit něco jiného, ale když se mu donesla zpráva, že je Český Šternberk k mání, prý radostně změnil své investiční plány a vrátil tento klenot do rukou rodiny.
 

Římská vila na okraji Prahy

Koho z dlouhé řady členů rodu bychom si měli zapamatovat? Třeba Václava Vojtěcha ze Šternberka, jednoho z členů místodržitelského sboru, který se po třicetileté válce staral o správu země. Po matce zdědil vesnici Zadní Ovenec nedaleko Prahy. Protože na protějším břehu Vltavy se rozkládala Královská obora, kam panovník s doprovodem hojně vyjížděl na hony, ale chybělo vhodné reprezentativní místo, kde by si panstvo mohlo odpočinout, Václav Vojtěch ze Šternberka se rozhodl vystavět na oveneckém panství letní sídlo obklopené parkem.

Císař sem sice nakonec nikdy nepřijel, ale sídlo znáte dodnes: barokní Trojský zámek, postavený ve stylu římských vil, s krásnou zahradou a také vinicí. Tu hrabě Šternberk věnoval své milované ženě Kláře Bernardině z Maltzanu; dnes je coby vinice sv. Kláry součástí pražské Botanické zahrady.

Šternberkům už zámek dávno nepatří: v roce 1763 jej dědicové prodali Marii Terezii, která zde chtěla zřídit Ústav šlechtičen. K tomu nakonec nedošlo, zámek několikrát změnil majitele, až ho nakonec statkář Alois Svoboda daroval v roce 1922 státu. Dnes o něj pečuje Galerie hlavního města Prahy a v sezoně se tu pořádají výstavy a společenské a kulturní akce.
 

Šternberkovo Národní muzeum

Když před časem slavilo Národní muzeum v Praze 200 let od svého vzniku, hodně se psalo a mluvilo i o muži, který stál u jeho zrodu a byl dlouholetým prezidentem muzeální společnosti. Hrabě Kašpar Maria ze Šternberka (1761–1838) patřil mezi významné přírodovědce 19. století. Zasloužil se zejména o rozvoj paleobotaniky, byl významným mecenášem a finančně podporoval české obrozence i vědecké příznivce. Do svého deníku si poznamenal: „Význam a štěstí národa spočívá v jeho inteligenci, v poznání minulosti a v morálních zásadách.“ Hrabě zemřel 20. prosince 1838 na svém zámku Březina na panství Radnice. Zámeček není přístupný, navštívit ale můžete hrobku rodiny Sternbergů ve Stupně.
 

Po stopách Šternberků

V rukou Šternberků bylo od roku 1327 po celých 275 let Konopiště, od roku 1340 byla v držbě pánů ze Šternberka celkem třikrát jihočeská Bechyně, roku 1694 koupili častolovické panství a od roku 1868 obývají i zámek Jemniště.

Když Zdeněk Konopišťský ze Šternberka v 15. století vedl povstání proti králi Jiřímu z Poděbrad, rozšířil opevnění hradu Kašperk (a zasloužil se tak o to, aby nikdy nebyl dobyt) a na Zelené Hoře u Nepomuku, která mu také patřila, založil dokonce proti králi Jednotu zelenohorskou.

Biskup Jaroslav František Ignác, hrabě Šternberk (1643–1709) bývá nazýván tvůrcem barokních Litoměřic. Některé stavby dokonce osobně financoval, dokončil stavbu litoměřické katedrály, kde je i místo jeho posledního odpočinku, a byl donátorem jedné z kaplí poutní Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi. Jáchym hrabě ze Šternberka (1755–1808) byl c. k. důstojník, mineralog a chemik, který se roku 1790 zúčastnil prvního letu horkovzdušným balonem v Čechách. Letěl společně s Francouzem Blanchardem, vůbec prvním, kdo přeletěl v horkovzdušném balonu kanál La Manche.

U zrodu dnešního Národního muzea stály právě soukromé šternberské sbírky. Až do roku 1846 muzeum sídlilo ve Šternberském paláci na Hradčanech, který na sklonku 17. století vybudoval Václav Vojtěch ze Šternberka; stavitelem byl zřejmě Kryštof Dientzenhofer. Pak se stěhovaly do Nostického paláce v ulici Na Příkopě a teprve roku 1891 do nově postavené muzejní budovy na Václavském náměstí.

Další Šternberský palác objevíte na Malé Straně: vznikl přestavbou dvou renesančních domů a dnes je součástí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. V době, kdy byl jeho majitelem sběratel umění František Josef hrabě ze Šternberka-Manderscheidu (1763–1830), se tu scházely četné osobnosti národního obrození. V roce 1796 tu vznikla Společnost vlasteneckých přátel umění a bylo zde také první sídlo její obrazárny, pozdější Národní galerie. Vznikla tu také předchůdkyně Akademie věd a zrodila se myšlenka založení Národního muzea.
 

Krása starých hradů

• Podobným magnetem pro turisty jako hrad Český Šternberk v Posázaví je hrad Vianden nad stejnojmenným městečkem v Lucembursku. Jeden z nejkrásnějších románsko-gotických hradů Evropy vznikl mezi 11. a 14. stoletím a byl rodištěm českého krále Jana Lucemburského.
• Zlatý věk hrad zažíval od 13. do 15. století, kdy byl patřil k největším rezidencím v tehdejší feudální Evropě. Naopak nejhorší časy jej čekaly po roce 1820: tehdejší majitel, nizozemský král Vilém I. Oranžský, potřeboval peníze na války s Anglií, a proto hrad prodal v dražbě. Koupil ho místní měšťan Wenceslas Koster, který hrad během devíti let proměnil v ruinu: prodal všechen nábytek, dveře a okna, strhl polovinu střechy z paláce a prodal i dřevo z krovů. Nakonec začal rozebírat i zdi a prodával i stavební kámen.
• O devět let později král Vilém koupil hrad zpět, ale to už z něj byla troska. V rozvalinách zůstal téměř 150 let, rekonstrukce proběhla až v osmdesátých letech 20. století. Část peněz poskytli podnikatelé z okolí, kteří správně tušili, že opravený hrad se stane velkým turistickým lákadlem.
• Dnes se hrad Vianden skutečně skví v původní kráse: rekonstrukce mu vrátila přibližně takovou podobu jako měl v časech své největší slávy, kdy byl sídlem viandenských hrabat.