Zdědil toho pramálo:
Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna se narodil na
tvrzi Heřmanice u Jaroměře jako syn Viléma z Valdštejna a jeho manželky Markéty Smiřické ze Smiřic. Patřilo jim sedm vesnic a drželi se víry Jednoty bratrské, takže cesta ke dvoru pro ně byla zavřená. Valdštejnovu kariéru otevřela výhodná
konverze k římskokatolické církvi,
vstup do císařské armády a
výhodný sňatek. V roce 1609 se oženil s
Lukrecií Nekšovou z Landeka (1582–1614), vdovou a dědičkou rozsáhlého
vsetínského a
lukovského panství.
Její majetek se po Lukreciině předčasné smrti pro Valdštejna stal
odrazovým můstkem pro vzestup a naplnění vojenských, hospodářských a politických ambicí. Předtím ovšem s mimořádnou prohnaností a bezohledností vyřadil z její závěti potomky prvního manžela.
Zrada, důvtip, podvod a ctižádost ho pak provázely celým zbytkem života.
Vedle toho ovšem udržoval dobré vztahy s budoucím císařem
Ferdinandem II. (1578–1637) už v době, kdy byl arcivévodou, a po porážce českých stavů šikovně získal do zástavy obrovské majetky. Půjčoval si u lichvářů, jako protihodnotu nabízel předměty, které neměly uváděnou cenu, v roce 1622 také stál u zrodu
mincovního konsorcia, které provozovalo českou mincovnu. Spolek, v němž vedle Valdštejna byli
Nizozemec Jan de Witte, židovský bankéř Jakub Baševi, zemský místodržící Karel z Lichtenštejna, kardinál a správce Moravy František z Ditrichštejna a
sekretář české dvorské kanceláře Pavel Michna z Vacínova, zorganizoval zřejmě největší a nejvýnosnější podvod českých dějin, když během necelých dvou let nahradil všechny mince v oběhu za nové. Ty ovšem měly desetinásobně nižší obsah stříbra: jedna mince se roztavila, k ní se přimíchaly obyčejné kovy a vyrazilo se deset nových. Z
Valdštejna se tak stal jeden z nejbohatších českých feudálů.
Velkou příležitost Valdštejnovi nabídla začínající
třicetiletá válka: za vlastní peníze verboval armádu a pak s patřičným příplatkem vše účtoval císaři, takže mu panovník splácel dluh dalšími a dalšími územími (a přesto
nakonec dlužil Valdštejnovi přibližně tři miliony zlatých). Druhým sňatkem s
Isabellou Kateřinou z Harrachu (1601–1656), dcerou jednoho z císařových rádců, Valdštejn upevnil svou pozici u dvora a získal další konexe. V roce 1625 z něj císař udělal knížete a o dva roky později vévodu, jediného v Čechách.
Valdštejnova vévodství frýdlantské, meklenburské a zaháňské v době největší slávy sahala až k Baltu.
Rodové heslo Invita Invidia, Závisti navzdory, vypovídá o tom, jak na Valdštejna nahlíželo okolí.
V době, kdy se v
Praze na
Malé Straně rozhodl postavit honosný
Valdštejnský palác, který by se vyrovnal
Hradu, už měl pověst bezohledného tyrana, jehož velikášské jednání popíralo veškeré morální hodnoty. Měl představu, že za peníze si může dovolit všechno. Když jej Ferdinand II. v září 1630 sesadil, Valdštejn sice přišel o přítok peněz, ale na oplátku se mohl konečně – a příkladně – věnovat svým panstvím.
Za jeho koncem, když císař uvěřil zprávám o údajné Valdštejnově zradě a
frýdlantský vévoda byl 25. února 1634 zavražděn v
Chebu, stály intriky a pletichaření jeho nepřátel na císařském dvoře. Přestože prý císař za jeho duši nechal sloužit na
tři tisíce mší, jeho majetek zkonfiskoval a císařský dluh jediným škrtem pera smazal. Rod Valdštejnů o většinu majetku přišel. Vévodovy ostatky byly roku 1636 převezeny ze
Stříbra do
Valdické kartouzy a po zrušení kláštera roku 1785 do
kaple sv. Anny v
Mnichově Hradišti, kde zůstaly dodnes.