Teplokrevné plemeno se řadí k takzvaným barokním rasám a vzniklo na podkladě starošpanělské a staroitalské krve. Typickým znakem
starokladrubských koní je klabonosá hlava, vysoko nasazený mohutný klenutý krk s méně znatelným kohoutkem, široký a hluboký hrudník a mohutná
široká záď. Původně byli starokladrubští koně chováni v
různých barevných variantách, teprve od konce 18. století se chov omezil
pouze na bílou a černou (vranou) barvu. Předci současných koní jsou v plemenných knihách evidováni od poloviny 18. století.
Zatímco
bělouši se chovali v
Národním hřebčíně v
Kladrubech nad Labem bez přerušení, stáda
vraníků byla ve 30. letech 20. století téměř zcela zlikvidována a rozprodána. Z geneticky příbuzných plemen lipicánů a starokladrubských běloušů je regeneroval profesor
František Bílek ve
Výzkumné stanici pro chov koní a hřebčíně ve
Slatiňanech. Proces obnovy byl úspěšně zakončen v roce 1973, nyní probíhá fáze udržovacího šlechtění.
Unikátní Starokladrubští koně
Starokladrubští koně se skvěle hodí pro
soutěže spřežení i klasickou
drezuru. Díky
klidné a vyrovnané povaze se často využívají pro
hipoterapii, jsou rovněž ideální pro
volnočasové ježdění. Pro pracovní účely využívá starokladrubské koně
jízdní policie například v
Pardubicích,
Ostravě či
Praze, vidět je můžete také při různých
slavnostech a kulturních akcích po celé České republice.
Starokladrubský kůň je
opravdovým světovým unikátem jak pro svůj původ, tak i jako ukázka úspěšné chovatelské práce, kdy se podařilo vzkřísit ojedinělé původní
české plemeno. Národní hřebčín má k dispozici přibližně
30 plemenných hřebců a 130 plemenných klisen (65 bělek, 65 vranek), v odchovu do stáří 3,5 let je asi 250 koní.