Pověst mistra svého oboru provázela
Josefa Václava Myslbeka řadu let, definitivně ji potvrdil ale až po dokončení
jezdeckého pomníku svatého Václava na
Václavském náměstí v
Praze. Když jej však jeho žáci a kolegové začali oslovovat „Mistře“, Myslbek se bránil.
„Nejsem žádný mistr,“ říkal,
„mistr byl Michelangelo, Donatello, Luca della Robbia, já jsem jen obyčejný kamnář.“ Právě u mohutné plastiky uprostřed Prahy náš dnešní výlet začíná.
Sejdeme se u koně
Rande „u koně“ neboli „pod ocasem“ si Pražané dávali už před desítkami let. Ta tradice mohla být ještě starší, jenže Myslbeka proslavilo vedle krásných sochařských děl také nedodržování termínů, smlouvání o finance a nekonečné předělávání a vylepšování téměř hotových děl. Pro své kolegy i zákazníky byl postrachem a s každou další zakázkou jen potvrzoval svou pověst. Platilo to i pro
Svatováclavský pomník na někdejším Koňském trhu, dnešním
Václavském náměstí. Spočítejte si sami, jak neuvěřitelně dlouhá doba uplynula od vypsání soutěže na vytvoření nové jezdecké sochy svatého Václava v lednu 1894 do instalace sochy sv. Vojtěcha jako poslední části sousoší v květnu 1925.
Pomník provází pár zajímavostí: například že podle tvůrce
Národního muzea architekta
Josefa Schulze měl svatý Václav původně stát na muzejní rampě, ale vlivný mecenáš
Josef Hlávka, který na jeho stavbu věnoval 30 tisíc zlatých, prosadil místo na horním konci náměstí. Měnila se i sestava světců kolem
sv. Václava: se
svatými Prokopem, Ludmilou a
Vojtěchem se počítalo od začátku, ale
sv. Ivana nakonec nahradila
svatá Anežka Česká.
Starý pomník cestuje na Vyšehrad
Jak vypadalo
Václavské náměstí před vznikem
jezdeckého pomníku? Uprostřed náměstí stála až do roku 1879 kašna s plastikou sv. Václava na koni od barokního sochaře
Jana Jiřího Bendla. Ještě před vznikem Národního muzea byla socha přenesená na
Vyšehrad. Ve Štulcových sadech ale nyní stojí kopie, originál je uložen v
Lapidáriu Národního muzea. Zajděte se podívat také na
Vyšehradský hřbitov s hrobkou Slavín, kde je Myslbek pochovaný.
Sochy z Palackého mostu
Ve Vyšehradských sadech jižně od
baziliky sv. Petra a Pavla si prohlédněte sousoší
Lumír a Píseň, Přemysl a Libuše, Záboj a Slavoj a
Ctirad a Šárka. Myslbek jim věnoval plných šestnáct let života. Sochy původně zdobily
Palackého most, poničilo je ale letecké bombardování na sklonku druhé světové války; po opravách se stěhovaly do Vyšehradských sadů.
Z
Vyšehradu k
Palackého mostu vede příjemná procházka
Cihelnou bránou a Vratislavovou ulicí na
Výtoň a pak po
náplavce Rašínova nábřeží kolem ikonických
kobek se skleněnými kulatými dveřmi až k mostu.
Proč Myslbek nevyzdobil Národní divadlo
Až do roku 1885, kdy se Myslbek stal profesorem sochařství na
Uměleckoprůmyslové škole, působil jako sochař na volné noze. Bral prakticky jakoukoliv zakázku a ustavičně nestíhal. Přestože byl příslušníkem takzvané
generace Národního divadla, na výzdobě
Zlaté kapličky zanechal minimální stopu, která z dnešního pohledu neodpovídá významu budovy ani samotného Myslbeka. Vyhotovení dvou soch,
Dramatu a Opery, pro
boční vchod Národního divadla, mu nabídl sám architekt
Josef Zítek. Myslbek nabídku přijal, jako obvykle však neodhadl ceny a pak musel dodatečně žádat o navýšení rozpočtu. Tahanice a nepříjemnosti Zítka nepochybně od další spolupráce odradily, navíc kvůli jiné práci Myslbek vlastní vinou propásl soutěž na hlavní sochařskou výzdobu divadla.
Zastavení u krále romantických básníků
Myslbek se proslavil jako vynikající portrétista. Místem, kde mohl popustit uzdu fantazii, byla
socha básníka Karla Hynka Máchy z let 1910–1912: pravou podobu básníka dodnes nikdo nezná. Socha se nachází v
Petřínských sadech nedaleko
Nebozízku a je podobně jako pomník na Václavském náměstí oblíbeným místem pro randění.