Schwarzenberský a Martinický palác na Hradčanském náměstí v Praze,
sgrafitová fasáda zámku v Litomyšli,
měšťanské domy v Telči, Jindřichově Hradci a dalších městech – to byly hlavní inspirační vzory pro tvorbu
Antonína Wiehla, narozeného 26. dubna roku 1846 v
Plasích. Nedosáhl takové proslulosti jako jiní architekti éry historismu, ale ruku na srdce: řadu jeho staveb znáte, aniž byste tušili, že jejich autorem je právě on.
Z bludiště na Vyšehrad
Vlastenectví a mimořádná popularita přivedly Antonína Wiehla k účasti na
Zemské jubilejní výstavě, která se
v roce 1891 konala na pražském výstavišti u Stromovky. Wiehl nejenže zpracoval urbanistický koncept celé výstavy, ale projektoval také
monumentální vstupní bránu a
řadu pavilonů včetně dvou podlouhlých budov, dodnes lemujících cestu k veletržnímu paláci; v jedné jsou
ateliéry Akademie výtvarných umění, v té protější sídlí
lapidárium Národního muzea. Podle Wiehlova projektu vznikl rovněž
pavilon Klubu českých turistů, po výstavě přenesený na
Petřín do těsné blízkosti
rozhledny; dnes v něm najdete známé
zrcadlové bludiště.
Ve stejné době vzniklo další slavné Wiehlovo dílo,
Slavín vyšehradského hřbitova s východními a severními arkádami. Není to jediné hřbitovní dílo, Wiehl se společně s
Josefem Václavem Myslbekem a dalšími sochaři podílel na řadě
hřbitovních pomníků na vyšehradském a olšanském hřbitově v Praze, a je rovněž autorem
pomníku husitského vojevůdce Jana Žižky, který objevíte na
Vysočině severně od
Přibyslavi.
Wiehlovy vítězné návrhy
Největší úspěchy Wiehlovi však nevynesl Slavín ani bludiště, ale monumentální
stavby ve stylu české renesance. Jeho návrhy většinou u výběrových komisí vítězily mezi desítkami dalších projektů. Tak tomu bylo například u jeho
nejznámější stavby, paláce Městské spořitelny pražské, dnes České spořitelny, v Rytířské ulici na Starém Městě v Praze. První veřejná pražská stavba realizovaná pouze českými umělci a z českého materiálu vznikla v letech 1891–1894 a komise vybírala z pětadvaceti návrhů. Wiehlův projekt budovy ve stylu vlašské renesance s oslnivou sgrafitovou, malířskou a sochařskou výzdobou oslovil spořitelnu svou monumentálností i zdobností.
Nejvyšší cenu získal v letech 1908–1909 také
Wiehlův návrh na dostavbu Staroměstské radnice, který se ovšem nikdy nerealizoval. Z rekonstruovaných památek tak stojí za zmínku alespoň
přestavba Novoměstské radnice na Karlově náměstí, která měla budově vrátit původní vzhled. Wiehl tehdy spolupracoval s
Kamilem Hilbertem, jedním z
novodobých stavitelů katedrály sv. Víta na
Pražském hradě.
Sgrafita a malby na fasádách i v interiérech
Wiehl navrhoval stavby, které ctily domácí tradice. Často spolupracoval s
Josefem Fantou a
Mikolášem Alšem, kteří pro něj nenavrhovali pouze malby, ale i sgrafita. Najdete je například na
fasádách fary kostela sv. Petra v Petrské ulici, na dnešním
Muzeu Bedřicha Smetany na
Novotného lávce anebo na budově, která dodnes nese architektovo jméno – na
Wiehlově domě na rohu
Václavského náměstí a
Vodičkovy ulice, který před smrtí roku 1910 společně se značným jměním odkázal České akademii věd. Sgrafita a malby zdobí i
činžovní domy v ulici Karoliny Světlé a ve
Skořepce na
Starém Městě, ve
Zborovské ulici na Smíchově nebo
Havlíčkově ulici poblíž Masarykova nádraží; mimochodem právě v tomto domě se roku 1886 objevila úplná novinka, první osobní výtah v Praze.