Zlatá ulička – jedno z nejrozmanitějších míst Pražského hradu

Zlatá ulička vznikla po vybudování severního opevnění Hradu. Prostor severního parkánu byl využit ke stavbě skromných obydlí, která jsou dnes posledním zbytkem drobné zástavby Pražského hradu.

Pověst vypráví, že své jméno získala od zlata, které se zde alchymisté snažili vyrobit. Ve skutečnosti alchymisté ve Zlaté uličce nikdy nebydleli a vznik jejího pojmenování není vůbec lichotivý – název prý údajně vznikl od barvy moče a výkalů, kterými byla neustále  zaneřáděná. Není se tomu co divit, když na šestnáct domků zde připadaly jen dva primitivní záchodky. Císařská laboratoř se patrně nacházela ve Vikářské uličce a ve věži Mihulka, kterou později Rudolfův bratr Matyáš proměnil na sklad střelného prachu. Ve Zlaté uličce bydlela hradní čeleď a střelci. Domky byly obývány až do druhé světové války, ale už za 1. republiky se dbalo na to, aby při úpravách nebyl měněn pitoreskní ráz uličky. V domku čp. 22 žil v letech 1916-17 spisovatel Franz Kafka. Dnešní podobu Zlaté uličky do jisté míry ovlivnil také výtvarník Jiří Trnka. Podle jeho návrhu z padesátých let jsou fasády domků natřeny, dříve byly omítky jen nudně šedivé.

Stálé expozice připomínají život v této části hradu od 17. století až do roku 1953, kdy se odsud odstěhovali poslední obyvatelé. Hned první domek číslo 12 u Daliborky přenese diváky o desítky let zpátky. Ožívá tu totiž domácnost amatérského filmového historika Josefa Kazdy s promítacím plátnem, na kterém uvidíte filmy zachycující Hrad v počátcích kinematografie. Ve vedlejším, žlutém domku zase nahlédnete do obydlí obránců hradeb za Rudolfa II. Právě tento domek je možná nejmenším obytným stavením v celé Praze – jedná se o zazděný výklenek původní hradby.

Modrý domek s číslem 14 pak představuje domácnost věhlasné pražské věštkyně Matyldy Průšové. Žena v domečku žila před druhou světovou válkou a nakonec zahynula při výslechu gestapa. O dům vedle pak najdete expozice zlatnické dílny. V čísle 16 se nachází krčma s černou kuchyní. V domečku s číslem 24 a 25 vám výstava přiblíží historii i život posledních obyvatel z padesátých let 20. století, kdy tu ještě v té době byl jen jeden záchod pro všechny obyvatele. Poslední červený dům těsně u Bílé věže ukazuje expozici obydlí ranhojičky. Přístupná bude i obranná chodba na hradbách a bývalé vězení pro šlechtice, ve kterém byl například vězněn i známý alchymista Edward Kelley.

Schodištěm v domku čp. 12 se vstupuje na terasu před věží Daliborkou. Válcová dělová věž byla součástí jagellonského opevnění a její spodní podlaží byla od počátku využívána jako vězení. Prvním a zároveň nejznámějším vězněm byl v roce 1498 rytíř Dalibor z Kozojed. Další známý vězeň, východočeský baron František Antonín Špork, byl známý milovník a mecenáš umění z 18. století.

Stálá expozice přibližuje život v uličce ve všech obdobích její 500leté extistence.