České značky: Koh-i-noor, Josef Hardmuth a slavné versatilky

Grafit lidé znali už v období před naším letopočtem, ale nápad obalit tuhu dřevem a upravit její špičku se objevil vlastně nedávno. Paradoxně k tomu došlo téměř současně na různých kontinentech, takže na přelomu 18. a 19. století vzaly tužky svět útokem ze všech stran. K jejím vynálezcům se řadí i Josef Hardtmuth (1758–1816), všestranně nadaný muž, který se vlastní pílí a bez odborných škol vypracoval ze zednického přidavače až na lichtenštejnského stavitele a architekta Lednicko-valtického areálu.
 

Neobyčejné začátky obyčejné tužky

Vypracoval se v dílně svého strýce, stavitele Franze Meißla, který pracoval právě pro Lichtenštejny. Když si kníže Alois I. z Lichtenštejna nechal stavět palác na vídeňské Herrenstraße, jeho průčelí stejně jako vnitřní a vnější uspořádání i zařízení navrhl právě Josef Hardtmuth. Krátce nato strýc zemřel a Josef převzal úlohu oficiálního knížecího stavitele.

Taková práce obnášela spoustu plánů a náčrtů, ale s tužkami vyrobenými pouze z tuhy, které se hodně lámaly a špinily ruce, měli projektanti celý den ruce jak kominíci. Proto Josef Hardtmuth vymyslel pro tuhu speciální dřevěné pouzdro, v němž už jen stačilo upravit špičku – a na světě byla moderní tužka, téměř taková, jako známe dnes, která nešpinila ruce a nelámala se. Psal se rok 1789, o rok později založil tužkárnu ve Vídni, začal dodávat své výrobky do celého Rakouska, Německa a Nizozemí, do Itálie i do Ruska, a po čase si svůj vynález nechal patentovat.
 

Diamant, slon a Indie

Kvalitu výrobků měla potvrdit firemní značka Koh-i-noor, anglický přepis perského názvu pro vzácný indický diamant. Údajně byl nalezen před čtyřmi tisíci lety v náplavě řeky Godávarí. Když v roce 1849 Angličané dobyli Paňdžáb, kde byl diamant uložen, stěhoval se Koh-i-Noor do Evropy a stal se součástí Britských korunovačních klenotů.

S Indií je patrně spojený také obrázek slona na gumách. Ochranná známka byla zapsaná 13. března 1896 a po známé Paní Poldi spojené s ocelovými výrobky firmy Poldi Kladno je druhou nejstarší platnou grafickou známkou v České republice. Podle majitelů podniku patří guma se slonem mezi nejčastěji falšované výrobky, ale nikdo neví, odkud se nápad se slonem vzal. Patrně podobně jako u názvu firmy i tady je třeba hledat inspiraci v Indii: z ní se totiž dovážel kaučuk k výrobě gum a stejná země je zároveň domovem slonů indických.
 

Od tužky k verzatilce

Po smrti Josefa Hardmutha převzala řízení firmy manželka Elisabeth a pak syn Carl. Právě on továrnu ve čtyřicátých letech 19. století přestěhoval do Českých Budějovic, kde výrobce psacích a výtvarných potřeb Koh-i-noor sídlí dodnes. Majitelem je Vlastislav Bříza, který je kdysi přesvědčil Petra Kellnera, aby skomírající podnik Koh-i-noor odkoupil. Když ho pak PPF prodávala, stal se jeho novým majitelem, a z Koh-i-nooru se tak opět stal rodinný podnik. Další závody má firma v Jimramově a Dalečíně, má síť vlastních prodejen a obchoduje s desítkami zemí na celém světě. A možná vás překvapí, že Koh-i-noor už dávno nejsou jen tužky, výtvarné, školní a kancelářské potřeby. Do popředí se čím dál více dostává umělecký sortiment.

Kromě gum se slonem nebo žlutých tužek 1500, které roku 1900 získaly prestižní ocenění na Grand Prix v Paříži a staly se nejznámějšími tužkami na světě, vlastní firma Koh-i-noor i další ochranné známky, namátkou Progresso, Gioconda nebo Versatil. Tak se oficiálně jmenují slavné verzatilky, mechanické tužky s vyměnitelnou tuhou. Ve velkém se poprvé objevily na trhu v roce 1950 a školákům udělaly obrovskou radost: sloužily nejenom k psaní a rýsování, ale také jako flusačky. Vzpomínáte? Stačilo je naplnit kuličkami z modelíny, zmačkaných papírků nebo zrnky rýže, zamířit a pálit.
 

Další stopy vynálezce a stavitele Hardmutha

• Jak vypadaly tužky, s nimž Josef Hardtmuth kreslil plány jednotlivých staveb Lednicko-valtického areálu? To bohužel nevíme, ale jeho dílem je například Minaret nebo římský akvadukt, z něhož voda dopadala přímo do jezera v parku lednického zámku. Podle jeho projektu vznikla také umělá zřícenina Janohrad, impozantní kolonáda na Rajstně, zemědělský statek Nový dvůr, empírový zámeček Pohansko a nakonec Rendez-vous aneb Dianin chrám, lesní zámeček s neobvyklou podobou římského vítězného oblouku.
• Hardmuth projektoval také stavby na dalších lichtenštejnských panstvích: pár staveb v Rakousku, kostel v České Třebové, několik škol, děkanství v Rudolticích u Lanškrouna, přestavbu zámku Koloděje nebo přestavbu Nových zámků na Litovelsku.
• Milovníky Moravského krasu potěší, že kromě zámku v Adamově (který je dnes začleněn jako administrativní budova v komplexu adamovských strojíren) se podílel na úpravách nedalekého Nového Hradu a také nejstaršího vyhlídkového můstku nad propastí Macochou.
• Svůj podpis, skutečný i architektonický, zanechal Josef Hardmuth i v Josefovském údolí, který podobně jako Lednicko-valtický areál proměnil v přírodní komponovaný park. Do Býčí skály nechal vybudovat takzvaný Lichtenštejnský vchod a přímo nad skálou upravil vyhlídku, změnil i některé jeskyně v okolí, například Kostelík nebo Jáchymku.
• Kdo chce vidět na vlastní oči grafit a případně si ho vyzkoušet promnout mezi prsty, může se vypravit na prohlídku grafitového dolu v Českém Krumlově. Otevřený bývá od začátku května do konce září, pro větší skupiny po telefonické dohodě i v dubnu a říjnu.
• Pod holding rodiny Břízových několik desítek firem v Česku i v zahraničí. Je to například Gama, která se zabývá zdravotnickým sortimentem, strojírenské závody v Poličce, Rožnově pod Radhoštěm a Brně, anebo společnost Kralupol, která dodává palivo skrze širokou síť čerpacích stanic LPG po celé republice. Rodinným klenotem je Galerie Myšák v Praze, holding též provozuje čtyři hotely, jeden na Churáňově, jeden ve Frymburku a dva v Třeboni, a šest dceřiných společností na Slovensku, v Polsku, Německu, Itálii, Bulharsku a Rumunsku.