Česko ve filmu: jak režisérka Agnieszka Hollandová objevuje českou historii, krajinu i duši

Filmy Agnieszky Hollandové (*1948) jsou jako zrcadla – někdy nastavují nepříjemnou pravdu, jindy poetickou iluzi, ale vždy s porozuměním. Nečekejte suchopárné životopisy ani národní hrdinství podávané na stříbrném podnose. Hollandová točí o lidech, kteří v tichosti bojují se světem – a někdy i sami se sebou.
 
Pojďte se její filmografií projít s Kudy z nudy a seriálem Česko ve filmu! Její filmy totiž zároveň mapují i českou duši. Od nejnovějšího filmu o Franzi Kafkovi až po starší snímky, které nám pomáhají pochopit, odkud jdeme – a možná i kam směřujeme.
 

Franz (2025): Kafka, jak ho (ne)známe

Nejnovější snímek Agnieszky Hollandové se věnuje jednomu z nejslavnějších pražských rodáků, jehož jméno je dnes synonymem pro absurditu a vnitřní tísnivost: Franzi Kafkovi. Působivý příběh inspirovaný životem, dílem a fantazií spisovatele, který dokázal fascinujícím způsobem předběhnout svou dobu, ale není klasickým životopisem. Scénář Marka Epsteina zachycuje spisovatelův život jako mozaiku, počínaje jeho narozením v Praze až po jeho smrt v rakouském sanatoriu. Snímek s jednoduchým názvem Franz propojuje reálné momenty z Kafkova života s jeho dílem, takže divák občas neví, kde končí životopis a začíná literatura. Výsledný kaleidoskop z fragmentů, snů, dopisů a dochovaných příběhů vypadá přesně tak, jak by si to možná přál sám Kafka – jako poetická esej o identitě, strachu, vztazích i o psaní jako úniku z reality.

Na ikonického spisovatele film nabízí překvapivý pohled. Když si většina lidí vybaví Franze Kafku, vidí před sebou vyhublého, smutného, zamračeného muže v černém obleku a klobouku. Kostýmní výtvarnice Michaela Horáčková Hořejší si však dovolila tuto zažitou představu elegantně narušit. Pro hlavního představitele bylo vytvořeno na míru kolem 150 kostýmů, a to přesných kopií toho co dle dobových záznamů nosil. Místo očekávané černé však kostýmní výtvarnice zvolila barvu noční oblohy, tedy tmavě modrou. Ta Kafku provází většinu filmu, černou si schovává až na závěr – a to pro klíčový moment, kdy se Franz potká sám se sebou.
  
Natáčelo se přímo v Praze, a to na Starém Městě, na Malé Straně a u Pražského hradu. V hlavní roli exceluje německý herec Idan Weiss, Kafkovu přítelkyni a překladatelku Milenu Jesenskou hraje Jenovéfa Boková. Obsazení doplňuje řada českých a německých herců, mimo jiné Ivan Trojan, Vladimír Javorský, Karel Dobrý, Stanislav Majer, Juraj Loj, Jan Budař, Vasil Fridrich, Pavel Šimčík a Filip Kaňovský a v trojroli Josef Trojan. Ten hlavní postavě také propůjčil svůj hlas v české verzi filmu.
 
Film Franz bude ve světové premiéře uveden na 50. ročníku prestižního Mezinárodního filmového festivalu v Torontu, největším festivalu amerického kontinentu. Do českých kin vstoupí 25. září 2025.
 

Šarlatán (2020): léčitel mezi mocí a etikou

Příběh Jana Mikoláška (1887–1973), který léčil tisíce lidí bylinkami a diagnózami z moči, je sám o sobě pozoruhodný. Hollandová však z něj vytvořila mnohem víc než jen biografii výstředního bylinkáře. Šarlatán je film o morálce, víře a ceně, kterou člověk platí za svou výjimečnost. Mikolášek je v podání Agnieszky Hollandové složitý člověk: charismatický, uzavřený, někdy tvrdý a jindy zcela odevzdaný svému daru i své slabosti. Film se dotýká i tématu potlačované homosexuality a osobní izolace, ale nikdy nesklouzává k laciné psychologii. Je to jen příběh člověka, který žil mezi režimy – nacistickým i komunistickým – a dokázal být užitečný každému, kdo ho zrovna potřeboval. Ale za jakou cenu?
 
V hlavní roli exceluje Ivan Trojan, jehož v mladším věku ztvárnil jeho syn Josef – neobvyklý castingový tah, který ale funguje až nečekaně dobře.  Velká část příběhu se natáčela v bývalé věznici v Mladé Boleslavi, ve filmu poznáte také Hrabánkův mlýn u Hartmanic na Šumavě nebo několik míst v Praze.
 
Film natočený podle scénáře Marka Epsteina měl světovou premiéru v únoru 2020 na festivalu Berlinale. Do tuzemských kin přišel kvůli koronavirové epidemii se značným zpožděním, přesto jej za dva měsíce vidělo více než 252 tisíc diváků. Jako vůbec první český film v historii získal nominaci na „evropského Oscara“, Evropskou filmovou cenu za režii. Do svého programu jej zařadil prestižní americký festival Telluride, na Evropském filmovém festivalu v srbském městě Palić získal cenu za nejlepší režii a dostal se i do užšího výběru patnácti filmů, které se ucházely o nominace na Oscara v kategorii zahraniční film.
 
Z patnácti nominací na Českého lva 2020 jich Šarlatán získal pět, a to pro producenty Kevana Van Thompsona a Šárku Cimbalovou za nejlepší film, Agnieszku Holland za nejlepší režii, Ivana Trojana v kategorii Nejlepší herec, Martina Štrbu za nejlepší kameru a pro Radima Hladíka ml. za nejlepší zvuk.
 

Hořící keř (2013): když pravda shoří, zůstane popel hrdinství

V roce 2009 natočila Agnieszka Hollandová společně se svou dcerou Kasiou Adamik historické drama Jánošík – Pravdivá historie. Po několika letech se pak vrátila k českým tématům. Hořící keř je možná nejsilnějším českým televizním počinem posledních desetiletí – a paradoxně ho musela natočit cizinka, která však naší historii rozumí do morku kostí. Tento třídílný film natočený pro HBO se vrací k jednomu z klíčových momentů moderních českých dějin: sebeupálení  Jana Palacha v lednu 1969 a následné soudní bitvě jeho matky proti normalizačním lžím. Působivá kamera, silné herecké výkony (Táňa Pauhofová, Petr Stach) a nepodbízivá režie vytvořily dílo, které nesklouzává k patosu, ale přesto nenechá diváka chladným. Hořící keř se dočkal řady Českých lvů i mezinárodního uznání – a právem se zapsal do paměti jako moderní filmová kronika doby, kdy pravda opravdu bolela.
 
Scénář napsal tehdy ještě začínající Štěpán Hulík, ale Hollandová ho pojala jako téměř thrillerovou sondu do světa, kde pravda musí bojovat s propagandou a hrdinství se rychle mění v osamění. Snímek se natáčel v autentických pražských lokacích – a to nejen na Václavském náměstí, ale i v budově Filozofické fakulty Karlovy univerzity, kde Jan Palach studoval. Mimochodem, v době pražského jara a začínající normalizace v Praze studovala Filmovou a televizní fakultu i samotná Agnieszka Hollandová. Absolvovala v roce 1971.
 
 

Přes kosti mrtvých (2017): Když příroda mluví jazykem spravedlnosti

Na pomezí žánrů a hranic vznikl film, který je jakousi ekologickou detektivkou s prvky mýtu, pohádky a varování. Snímek Přes kosti mrtvých, natočený podle románu Olgy Tokarczuk (který vyšel v českém překladu pod názvem Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých) se odehrává v sychravých kopcích česko-polského pohraničí, kde mizí lidé – a podezření padá na samotnou přírodu. Hlavní postavou je Janina Duszejko, učitelka angličtiny v důchodovém věku, která miluje zvířata a nesnáší lov. Když se kolem ní začnou dít podivné věci, nezbývá jí než vzít spravedlnost do vlastních rukou.
 
Film má podmanivou vizuální atmosféru – mlhy, lesy a rozbitá silnice vytvářejí prostor, kde se realita mísí s podobenstvím. V menších rolích se objevují i čeští herci, například Miroslav Krobot, a jazyková pestrost filmu jen podtrhuje jeho středoevropský charakter. Hollandová se zde ptá, co je normální, co je spravedlivé, a kdo o tom vlastně rozhoduje. Film se natáčel hlavně v Polsku, ale několik dní se filmaři zdrželi také v českém pohraničí na Broumovsku. U nás se natáčela například závěrečná scéna filmu nebo scéna Svatohubertské mše.
 

Proč Česko? Proč znovu a znovu?

I když Agnieszka Hollandová není česká režisérka, svým způsobem k českému filmovému i kulturnímu prostoru patří. Studovala na FAMU, mluví plynně česky, a Česko je pro ni nejen krajinou, ale i prostorem morálního hledání. Nezajímá ji národní hrdost, ale konkrétní osudy lidí – těch, kteří se ocitli v situacích, kde správné rozhodnutí bolí. Ve filmech jako Hořící keř nebo Šarlatán ukazuje, že naše historie není jen učebnicová, ale že je plná emocí, pochybností i statečnosti, která nevypadá jako z plakátu. Její pohled na Česko je jako zrcadlo, do kterého se možná bojíme podívat. Když už to ale uděláme, vidíme nejen stíny, ale i světlo.
 
Také další filmy Hollandové v sobě nesou podobný étos: hluboký zájem o člověka, který balancuje na hraně historie, režimu nebo vlastní identity. Oscarové nominace jí vynesly snímky Hořká sklizeň (1985), Evropa, Evropa (1990) a V temnotě (2012). Českého lva 2023 za mimořádný počin v oblasti audiovize získal film Hranice (2023), za zmínku stojí i film Úplné zatmění (1995), dramatizace vztahu básníků Rimbauda a Verlaina, kde mladého Rimbauda hraje Leonardo DiCaprio. Podobně silný příběh jako Hořící keř pro Česko nese pro Polsko snímek Jak zabít kněze z roku 1988, inspirovaný vraždou polského duchovního Jerzyho Popiełuszka.