Věštby pomocí olova, plotu i třešně
Advent byla vlastně přípravnou dobou na vánoční svátky a už od 11. století se toto období ustálilo na poslední čtyři týdny před Štědrým dnem. Letos advent
začíná v neděli 27. listopadu a končí v sobotu 24. prosince 2022.
Advent byl časem půstu, při kterém se měli lidé namísto požívání nadměrného jídla a pití, věnovat zbožnému rozjímaní.
Zakázány byly veškeré zábavy, tanec a zpěv, nařízená byla dokonce i sexuální zdrženlivost. Ale přesto se o adventu konaly oblíbené lidové zvyky, které se těmito zákazy příliš neřídily. Mezi lidmi se věřilo, že za dlouhých zimních nocí se přírodní síly dostávají do
divokého zápasu s démonickými bytostmi a Slunce jako by bylo v tyto dny poraženo.
První adventní kratochvílí bylo věštění na svátek
sv. Ondřeje, tedy 30. listopadu. Lilo se olovo a svobodné dívky o půlnoci chodily třást plotem. Přitom pozorovaly, zda někdo nejde. Z které strany uslyšely kroky, z té měl přijít ženich.
Na sv. Barboru čtvrtého prosince bylo třeba uříznout s prvním slunečním paprskem
větvičku třešně staré nejméně deset let a odnést ji do domu, kde žila neprovdaná dívka. Pokud větvička o Štědrém dnu rozkvetla, znamenalo to, že si dívka v nadcházejícím roce najde ženicha.
Ještě
před druhou světovou válkou chodívaly v některých krajích v předvečer svátku světice tzv.
Barborky – bosé mladé dívky s rozpuštěnými vlasy oděné do bílých šatů.
Strašívaly děti velkou prázdnou tykví s vyřezaným obličejem, který osvětlovala uvnitř upevněná svíčka. Přenášely ji dům od domu na dlouhé tyči a před vstupem do sednice ji přistrčily k oknu a metlou šlehaly o sklo. V domě pak
"vymetaly" zlé síly. Hodným dětem přinášely cukroví a ovoce, zlobivé vyplácely metlou.
Štědrý Mikuláš a poťouchlý Ambrož
Tradice sv. Mikuláše zůstala zachována i do dnešních časů. Mikuláš se narodil mezi lety 280 – 286 v jižním Turecku. Po rodičích zdědil značný majetek, ten však rozdal chudým. Roku 300 se stal
biskupem v Myře. O sv. Mikuláši existuje celá řada legend a příběhů. Za svého života se pravidelně ujímal sirotků, vdov a lidí pronásledovaných.
Povědomí o jeho štědrosti vychází z legendy o
obdarování tří dcer zadluženého otce, kterým hrozilo, že se z nich stanou prostitutky. Když se o tom sv. Mikuláš dozvěděl, vhazoval otevřeným oknem po tři noci do ložnice dívek měšce peněz a tak je zachránil.
Svátek sv. Mikuláše se od středověku spojoval
s vírou v bohatství. Proto obchodníci uzavírali toho dne rádi
složité obchody. Ve městech i na vsích bylo od 15. století zvykem, v předvečer svátku sv. Mikuláše 5. prosince, pořádat
průvody, podobné těm masopustním. Mezi maškarami, které sv. Mikuláše doprovázely v průvodu a chodily od domu k domu, nechyběli dragouni, kominíci, ras, Turci, smrtka, andělé a čerti. Do dnešních dnů
zbyly z průvodu už jen tři postavy Mikuláš, anděl a čert, kteří přicházejí do domácností a štědře obdarovávají děti.
Sedmého prosince, na
svátek sv. Ambrože, se dodržoval zajímavý zvyk. Tam, kde byl kostel zasvěcený tomuto světci, čekala v podvečer na děti zvláštní zábava – jeden muž se přestrojil za Ambrože do
dlouhé bílé košile a černé špičaté čepice se závojem přes obličej. V jedné ruce nesl uzlík se sladkostmi a v druhé koště polepené papírem. Za soumraku se děti sešly u kostela, kde na ně Ambrož již čekal.
Děti na něj začaly hrdinsky pokřikovat, za což je Ambrož začal honit okolo kostela. Sem tam utrousil na zem několik cukrovinek. Kdo jej však zvedl,
dostal ránu koštětem.
Lucie noci upije – a dětem rozpáře bříška
Poslední významnou postavou adventního období byla
sv. Lucie. Světice se narodila roku 284 v rodině zámožných křesťanů v sicilských Syrakusách. Po otcově smrti jí matka sjednala sňatek s bohatým pohanským mladíkem, ale dívka jej odmítla a
svoje věno rozdala chudým. Její nápadník ji však udal jako křesťanku a Lucie byla
odsouzena k prostituci ve veřejném domě. Stráže, které ji do nevěstince měly odvést se však nedokázali s Lucií pohnout z místa.
Nakonec jí podřízli hrdlo mečem.
Třináctého prosince, na den sv. Lucie býval v době platnosti staršího juliánského kalendáře
zimní slunovrat – nejdůležitější okamžik v celém roce. Z této doby pochází také známé pořekadlo "Lucie – noci upije, ale dne nepřidá". V den jejího svátku platil
přísný zákaz předení a draní peří. Obchůzkové Lucky, ženy v bílých pláštích a se svíčkami v rukou, kontrolovaly domácnosti, zda snad nějaká žena nepřede.
Obličej mívaly zakrytý maskou ze dřeva a papíru, která se podobala
čapímu zobáku. Tím také nepříjemně klapaly. Zabouchaly na dveře, vešly do světnice a pronášely: "jdu, jdu, noci upiju". V Čechách Lucie nosívala
veliký nůž a strašila děti, že jim
rozpáře břicho, pokud se o adventu nepostí.
Společně s Luckami občas chodil také
Žber - veliká
bytost, celá pokrytá koudelí. Před Žberem mívaly děti opravdu veliký strach. Žber vozíval na vozíku taženém dvěma koňmi několik měchů koudele. Kde měli nehodné,
zpupné děti, tam zastavil, vešel do jizby a
spratkovi prý
rozřezal břicho,
vnitřnosti vybral a místo nich
vložil koudel. Za týden se vrátil a mrtvé dítě odvezl do svého obydlí...