Přichází magický čas, kdy
den je roven noci. Čas, kdy Slunce překračuje nebeský rovník. Dny rovnodennosti jsou zvláštní především tím, že
Slunce zapadá přesně naproti místu jeho východu. Přírodní jevy, jako jsou slunovraty a rovnodennosti se pro naše předky staly jakousi základní osou měření času a dělení roku na čtyři základní díly. Lidé v tyto dny
přicházeli na významná kultovní místa v přírodě, kde se
obraceli ke svým bohům prostřednictvím obřadů – slovem, tancem, zpěvem i hrami. V tento čas se soutěžilo se nejen ve sportu, předváděla se znalost mýtů, písní a
vzpomínalo se na slavné předky. Navíc plnily tyto rituály velmi významnou roli v duchovním životě.
Staří Slované v průběhu svátku a rituálů
obětovali chléb, případně kaši z obilí anebo oplatky. Zakončení hospodářského roku charakterizuje bujará oslava a velká
hostina. Jelikož je rovnodennost též rovnováha sil, bylo v tu dobu nejvhodnější naklánět osud příznivým směrem. Mezi oblíbené rituály patřila komunikace se sudičkami, lidé se také
loučili s Mokoší (slovanskou bohyní plodnosti) a
vítali Moranu, která sice bere, ale i
dává sílu (poskytuje čas pro odpočinek přes zimu). Pozůstatky tohoto svátku se uchovaly do dnešních dnů v podobě
podzimních hodů a posvícení. Historické zprávy udávají, že Mokošiným obětním zvířetem byla slepice nebo kohout, což má svůj odraz v českém lidovém prostředí v podobě
rituálu stínání nebo honění kohouta.
Tipy na výlet k místům dávných pohanských rituálů
Jak již bylo řečeno, lidé v čase rovnodennosti a slunovratů přicházeli na zvláštní kultovní místa, aby se obraceli ke svým bohům. Některé z těchto míst můžete navštívit i dnes.
Jedním z takových míst je
Libušino jezírko u Kouřimi. V jeho okolí byly archeologicky prokázány jámy,
v nichž patrně hořely
obětní ohně k poctě božstva pramene. Není také vyloučeno, že se
z hladiny věštilo, jak to měli ve zvyku
Polabští Slované. Také spojení Libuše s jezírkem by mohlo znamenat propojení úcty ke kněžně a věštkyni, která je na několika místech Čech
svázána s vyloženě vodním kultem. Jméno
Libuše nebylo mezi starými Slovany ani tak vlastní jméno ženy, jako spíše označení pro
funkci kněžky, věštkyně svého kmene.
Dnes je jezírko často bez vody, jen při dlouhodobých deštích a jarním tání lze tuto přírodní památku vidět v celé své kráse.
Kounovské kamenné řady, kterým se říká nejzáhadnější místo Česka, tvoří až stovky metrů dlouhé řady balvanů na vrchu Rovina u obce Kounov (mezi Rakovníkem a Podbořany), o kterých se už sedm desetiletí vedou spory. Byly
pravěkým chrámem k uctívání slunce, pohanským
kalendářem, anebo se jedná o prostý, přesto unikátní systém polních mezí, který svou podobou nemá obdoby? Přes úsilí několika generací badatelů odolává záhada kounovských kamenných řad rozluštění.
U vesnice Klobuky nedaleko Slaného stojí na poli
tři a půl metru vysoký červenohnědý pískovec, přezdívaný
Kamenný pastýř, štíhlý, osamělý a v rovinaté krajině velmi nápadný. Jedná se o
největší český menhir, němý svědek dávné minulosti, o níž se jen dohadujeme.
Zajímavým úkazem jsou
Pohanské kameny ve Frýdlantské pahorkatině, v katastru
obce Višňová na dnešní česko-polské hranici. Jedná se o skupinu mohutných balvanů z rumburské žuly opředenou četnými pověstmi a je velmi pravděpodobné, že v minulosti sloužily jako
kultovní místo. Na nejvyšším ze zdejších kamenů se totiž nacházejí
"obětní mísy", velké mísovité až kotlovité prohlubně.
Památný
Králův stůl u
Uherského hradiště je opředen mnohými pověstmi, zvláště navazujícími na velkomoravskou minulost středního
Pomoraví. Některými badateli byl považován za
megalitický dolmen, který měl sloužit jako vizír na
stanovení dnů rovnodennosti a slunovratů.
V
Rychlebských horách, nedaleko obce Vidnava, najdete
Venušiny misky – žulové
skalní prohlubně, připomínající obří mísy. Největší ze skalních mís má téměř dokonalý kruhový půdorys o průměru 1,5 m s hloubkou přes 1 m a
pojme asi 65 litrů vody. Venušiny misky
mají údajně kouzelnou moc – žena, která si údajně do jedné ze skalních mís sedne, se do roka vdá a otěhotní.
Podzimní rovnodennost, neboli astronomický podzim na severní polokouli, je jev, kdy Slunce vstoupí do znamení Vah a den je stejně dlouhý jako noc. Obvykle nastává 23. nebo 22. září.
Pro naše předky měly zásadní význam pro měření času a dělení roku přírodní jevy jako slunovraty a rovnodennosti.
Lidé si během dne rovnodennosti uctívali bohy prostřednictvím obřadů, které zahrnovaly slovo, tanec, zpěv a hry. Došlo k soutěžení ve sportu, předvádění znalostí mýtů a písní a vzpomínání na slavné předky.
Staří Slované obvykle obětovali chléb, kaši z obilí anebo oplatky během svých svátků a rituálů.
S příchodem rovnodennosti se lidé loučili s Mokoší, slovanskou bohyní plodnosti, a vítali Moranu, která bere, ale i dává sílu pro odpočinek přes zimu.
V okolí Libušina jezírka u Kouřimi byly archeologicky prokázány jámy s obětními ohni a je spojeno s výkladem věštění z hladiny vody, což byl zvyk Polabských Slovanů.
U Klobuky můžete navštívit Kamenný pastýř, největší český menhir, který je tři a půl metru vysoký červenohnědý pískovec a významný dávný megalitický památník.
Pohanské kameny ve Frýdlantské pahorkatině sloužily pravděpodobně jako kultovní místo s obětními mísami na nejvyšším kameni, kde probíhaly rituály.
Králův stůl u Uherského hradiště byl považován za megalitický dolmen a sloužil jako vizír pro stanovení dnů rovnodennosti a slunovratů.
U Venušiných misek, které jsou žulové skalní prohlubně připomínající obří mísy, se traduje, že mají kouzelnou moc - žena, která se do jedné z misek posadí, by se měla do roka vdát a otěhotnět.