Muž, který světu nabídl nový pohled na
pedagogiku, nebyl jen
učitel, filozof, teolog a spisovatel, ale také
kartograf. Jeho
mapa Moravy je fascinující dílo, které bylo následujících 150 let zařazováno do nejrůznějších
světových atlasů. Pokud byla poprvé vydaná skutečně v roce
1624, její autor
Jan Amos Komenský neměl na sběr podkladů moc času. Bylo mu pouhých dvaatřicet let, a mapa tak je dokonalým dokladem jeho univerzálnosti, zručnosti a nezměrné píle.
Mapy Moravy: „…všecky jsou plny chyb.“
Komenský počítal s tím, že mapa bude součástí díla o
moravských dějinách s názvem De Antiquitatibus Morauiae / O moravských starožitnostech, jehož rukopis se nedochoval. Snažil se napravit to, co chybělo ve starší mapě z roku 1569; jejím autorem byl osobní lékař rakouského císaře a profesor matematiky Pavel Fabricius (1519–1588). V latinsky psaném věnování pro Ladislava Velena ze Žerotína Komenský píše:
„…Početné jsou a rozličně vydané místopisné mapy naší vlasti, nejjasnější pane, ale všecky jsou plny chyb.“
Na mapě je zachyceno celkem 1 006 objektů, ale také jednotlivé hory a pohoří, lesy a řeky, jsou vyznačené mosty, léčebné prameny a lázně. Najdete na ní také sklárny a železnorudné, zlaté a stříbrné doly nebo vinice.
Komenského mapa Moravy, považovaná za nejpopulárnější kartografické dílo českých zemí všech dob, v českých zemích vyšla až v roce 1677, Komenského jméno na ní ale chybělo.
Tři rodiště a pěší poznávání světa
Narodil se Komenský v roce 1592 na
východní Moravě v
Nivnici? Možná, v některých dokumentech připojoval k podpisu Nivnický, Nivanus nebo Nivnicensis. Jako rodiště se k němu hlásí i
Uherský Brod a
Komňa, odkud pocházela otcova rodina a je z ní nepochybně odvozené jméno Komenský, Comenius. S rodiči a čtyřmi sestrami žil v
Uherském Brodě, kde byl jeho otec významným členem Jednoty bratrské (a kde najdete
Muzeum Jana Amose Komenského, které mapuje jeho dílo i pestré osudy). Brzy osiřel, nějaký čas žil u své tety ve
Strážnici, pak vystudoval gymnázium v
Přerově a v jednadvaceti letech se odebral studovat teologii do Herbornu a Heidelbergu. Cestu popsal takto:
„Já jsem urazil cestu z Heidelbergu do Prahy zcela sám a pěšky, jsa bezpečen průvodem anděla strážného a pevným zdravím.“
Stejným způsobem patrně cestoval v roce 1613 do
Amsterdamu (aniž by tušil, že tam stráví poslední roky svého života). Právě v době univerzitních studií si ke svému jménu přidal jméno Amos jako odkaz k
biblickému učení. Po návratu domů byl vysvěcen knězem Jednoty bratrské a od roku 1618 vedl bratrský sbor ve
Fulneku. Podle vlastních vzpomínek byly tři roky ve
Fulneku nejšťastnější v jeho životě. Poprvé mohl svobodně žít, učit a kázat, a také se oženil: jeho první ženou se stala
Magdalena Vizovská, mladičká vdova, která po prvním manželovi Jiříkovi Loubském zdědila dva domy v
Třebíči. Ve Fulneku dodnes stojí
budova bratrského sboru, jedno z mála míst, které pamatuje Komenského působení; v kapli, kde kázal, je k vidění
stálá expozice.
Poslední roky ve vlasti
Poklidný život dostal první ránu po
bitvě na Bílé hoře, kdy české země zasáhla rozsáhlá vlna
rekatolizace. Komenský jako příslušník protestantské církve odmítl konvertovat ke katolictví a skrýval se. Ve
Fulneku, kde dokonce veřejně pálili jeho díla, musel nechat ženu a dvě děti; později se dozvěděl, že všichni zemřeli na mor.
Na více než tři roky našel společně s dalšími kazateli
Jednoty bratrské útočiště v
Brandýse nad Orlicí u Karla Staršího z Žerotína. Tady také roku 1623 dokončil
Labyrint světa a ráj srdce, což připomíná nejenom
habrový labyrint, ale také
obelisk, úplně první pomník v českých zemích věnovaný učiteli národů. Obě zajímavosti se nacházejí na břehu
Tiché Orlice, přímo na
cyklostezce z Chocně do České Třebové.
V Brandýse se také podruhé oženil, jak dokládá
česky psaná svatební smlouva: jeho druhou ženou se stala
Marie Dorota Cyrilová a měli spolu čtyři dcery a syna.
Loučení na Růžovém paloučku
Klid tu ale nenašel: pronásledování pro víru stále sílilo a katolictví bylo prohlášeno za jediné dovolené náboženství. Komenský, přesvědčený o tom, že jedinou cestou je
náboženský smír, ve službách Jednoty cestoval Evropou a začal organizovat bratrský exil. Podílel se také na záchraně
kralické tiskárny, která byla převezena do Slezska.
Zajímavá, pestrá, dobrodružná i strastiplná
životní pouť Jana Amose Komenského pokračovala rokem 1628, kde se na
Růžovém paloučku severně od
Žacléře rozloučil s rodnou zemí, aby na dalších téměř dvacet let našel domov v
západopolském Lešně, jednom ze středisek českých
exulantů. Působil tam jako učitel na gymnáziu, a také jako sekretář a archivář a nakonec poslední český biskup Jednoty bratrské. Tady také vznikla řada pedagogických děl, namátkou Informatorium školy mateřské, Brána jazyků otevřená anebo Česká didaktika.
Život v exilu
Jan Amos Komenský zřejmě měl
velké jazykové nadání; přesně to sice nevíme, ale kromě češtiny rozhodně ovládal latinu, němčinu a polštinu, uměl maďarsky, švédsky a zřejmě i anglicky, francouzsky a rusky. Dokonce měl vlastní
překladatelku: byla přítelkyní jeho druhé ženy a odešla s rodinou Komenských do Lešna. Byl rovněž velmi schopný manažer: vždy dokázal sehnat nějakého donátora, sponzora a nikdy netrpěl nouzí nebo bídou.
Druhou ženu pochoval v roce 1648 a protože se při svém pracovním vytížení nemohl naplno věnovat výchově vlastních dětí (starším dcerám Dorotě, Kristině a Alžbětě bylo už přes dvacet, ale Zuzana měla šest a Daniel teprve tři roky), záhy se oženil znovu. Jeho třetí ženou se stala o více než třicet let mladší Jana Gajusová, pocházející z
Týna nad Vltavou. Svatba se konala v roce 1649.
Starý muž v Rembrandtově ateliéru
Když bylo v roce 1656 Lešno vypáleno při švédsko-polském konfliktu, rodina Komenských si stěží zachránila holé životy. Posledním útočištěm se stal
holandský Amsterdam. Léta pilné práce přišla vniveč: velká část Komenského prací, přípravných textů a dokonce i značná část jeho knihovny vzala za své v Polsku. V plamenech zmizel i rozsáhlý
Česko-latinský slovník, na němž pracoval prakticky celý život a který považoval za své stěžejní dílo.
V Amsterodamu vyšly jeho sebrané pedagogické spisy, v pilné práci pokračoval až do smrti.
Zemřel před 350 lety, 15. listopadu 1670 v Amsterdamu, pohřben byl v nedalekém Naardenu.
Ještě jedna zajímavost na závěr: kousek od domu, kde v Amsterdamu Komenský žil, bydlel malíř a rytec. Jmenoval se
Rembrandt Harmensz van Rijn a roku 1665 namaloval obraz, dnes nazývaný
Portrét starého muže (někdy Starý rabín); k vidění je v Galerii Uffizi ve Florencii. Podle znalců umění jde o poslední portrét Jana Amose Komenského.
Výstava Comenius na Pražském hradě
V roce, kdy si celý kulturní svět připomíná 350. výročí úmrtí moravského rodáka, učence, pedagoga a teologa evropského významu
Jana Amose Komenského se v
Jízdárně Pražského hradu chystá
výstava Comenius 1592 – 1670, Doba mezi rozumem a šílenstvím – Jan Amos Komenský a jeho svět. Výstava představí Komenského v širokém kontextu české a evropské historie jeho doby. Množství exponátů z českých i zahraničních sbírek uvidíte vůbec poprvé, představen bude též Komenský v optice historické tradice a proměny, jimiž procházel jeho myšlenkový odkaz v průběhu uplynulých století.
Pětkrát o Komenském
- Jan Amos Komenský aneb Učitel národů je ve světě známý jako výjimečný pedagog, reformátor evropského školství, filozof a teolog. Byl také posledním českým biskupem Jednoty bratrské.
- Kolik výtisků Komenského mapy Moravy se dochovalo nevíme, jisté ale je, že díky několika desítkám výtisků k největším vlastníkům tohoto kartografického díla na světě patří Muzeum Komenského v Přerově.
- Komenského jméno nese rovněž knihovna Národního pedagogického muzea, v Česku najdete celou řadu jeho soch a vinaři v Blatnici pod Svatým Antonínkem vám rádi ukážou, kde míval učitel národů svou vinici. Nápověda: hledejte ve viniční trati Plachty, která leží na západním úpatí Staré hory, při pohledu z centra obce k východu úplně vlevo.
- Velmi neobvyklý pomník J. A. Komenského si prohlédnete v Litomyšli: na obří kouli z měděného plechu jsou stylizované výjevy ze života Komenského a jeho děl.
- Jaký vlastně je Komenského pedagogický odkaz? Například poprvé definoval pojem školní rok, školní prázdniny a školní týden. Prosazoval povinnou školní docházku a pedagogické zásady a postupy, založené na názornosti a motivaci ve vyučování, které našly uplatnění ve výchově a vzdělávání nejen u nás, ale i ve světě.