Vaculík se narodil v
Brumově, dnes části města
Brumov-Bylnice, v rodině tesaře. Sám zahájil pracovní kariéru ve
Zlíně u
Bati, absolvoval obchodní akademii a odešel do
Prahy. Po studiích na
Vysoké škole politické působil v
Československém rozhlase jako
redaktor Hlavní redakce pro děti a mládež, jako redaktor pracoval také v
Rudém právu a
Literárních novinách. Za jeho pravý vstup do světa velké literatury je všeobecně považovaný
román Sekyra. Poprvé vyšel v roce 1966 a jde o jedno z posledních děl, které Vaculík oficiálně vydal. Pak přišlo
Pražské jaro,
okupace vojsky Varšavské smlouvy a pro
Vaculíka zákaz publikování. V dalších letech pak
Sekyra vycházela jen v
samizdatu a v překladech v zahraničních vydavatelstvích.
Vypravte se s
Kudy z nudy a seriálem
Česko mezi řádky tam, kde se román odehrává, na
Valašsko a do
Brumova.
Bílé Karpaty: kraj, který mluví potichu, ale důrazně
Sekyra je Vaculíkův návrat domů – k řeči, kopcům
Valašska a rodovým vazbám.
Autobiograficky laděný román skládá vztah otce a syna z drobných situací, návratů a přiznaných rozporů; dějovou kostrou je
cesta pražského redaktora za bratrem do valašské vesnice po otcově smrti. Není to výlet za folklorem, spíš hledání, co z „domova“ v člověku zůstává, i když se svět kolem dávno změnil.
Vaculíkovým světem bylo
členité pomezí Moravy a Slovenska na pomezí
Bílých Karpat a
Valašska, a samozřejmě i město
Brumov-Bylnice,
hrad Brumov a údolí
Vlárského průsmyku. Tohle dává Sekeře její tvar: práce rukama, přímá řeč, suchý humor a tvrdohlavé držení se vlastního. V krajině je to slyšet i vidět – prudké stráně, potoky, dvory a hospodářství, kde se vše měří tím, co vydrží. Pomezí, které člověka nutí zvažovat každý krok, má asketický půvab. Ten se projevil i v Sekyře: je v humoru, co nepřehání, i ve větách, které netouží po potlesku.
Sekyra je návrat domů bez sentimentu. Otec – tesař; syn – redaktor. Mezi nimi prkno, které je třeba správně říznout, jinak se zvlní celý život.
Brumov a
Bílé Karpaty nejsou kulisa, ale spoluautoři: dávají románu jeho strohost, humor i tvrdohlavost. A čtenáři nabízejí jednoduchou otázku: co ve mně z domova zůstalo, když všechno ostatní odnesl čas?
Čtenáři knihu hodnotí například slovy
„…jako byste seděli na rodinné sešlosti a poslouchali, co si kdo vypráví. Více či méně souvislé příběhy, které na sebe tu více, tu méně, tu vůbec (ne)navazují, a vy se díky nim noříte hlouběji do života rodiny.“ Sám Vaculík na záložku autor napsal
: „Čtenáři moje psaní hodnotí různě dobře, ale nejčastěji slýchám, že Sekyra byla nejlepší... Teď jsem si Sekyru musel přečíst v korektuře, a nechtělo se mi do toho. Čekal jsem nudu, jelikož to všecko přeci znám. Ale já jsem se divil! Já jsem to už zas neznal! A divil jsem se, jak velice dobře je to napsaná knížka. Je intenzivní a přesná. Realistická i fantaskní. Tu jsem mohl napsat jenom jednou. Ona je vždycky otázka, co autor napíše dál, když to hlavní napsal ve své první knížce...“
Dva tisíce slov, samizdat a edice Petlice
Co tedy
spisovatel, publicista a fejetonista Vaculík napsal dál, po
Sekyře? Řadil se k těm, kteří v roce 1968 nejhlasitěji požadovali
reformu komunistického režimu. Stál za
manifestem Dva tisíce slov – textem, který má v češtině hmotnost kusu železa. Nastupující normalizace označila
Dva tisíce slov za vrchol kontrarevoluce, a jejich autor se v dalších letech stal
jedním z nejpronásledovanějších novinářů a spisovatelů. Na rozdíl od mnoha jiných Vaculík neemigroval, ale intenzivně se začal věnovat vydávání
neoficiální a zakázané literatury. Od počátku 70. let řídil
samizdatovou edici Petlice, v níž vyšlo několik stovek svazků. Vedle vlastních děl Vaculík vydával například díla
spisovatelů Ivana Klímy, Václava Havla, Karola Sidona, Pavla Kohouta, Edy Kriseové, Lenky Procházkové, Bohumila Hrabala,
filosofa Jana Patočky, básníků Jana Skácela a
Jaroslava Seiferta, cestopisy Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, reportáže a fejetony. Ty vyšly oficiálně až po
Sametové revoluci, a to ve dvou sbornících:
Jaro je tady a
Srpnový rok.
Edice Petlice zanikla až v roce 1990, ale i pak Vaculík představoval mnohdy nepohodlný a proti obecným civilizačním tendencím se vzpírající hlas. Jeden z nejproslulejších a nejpronásledovanějších pražských intelektuálů druhé poloviny 20. století v sobě zkrátka nikdy nezapřel svérázného a tvrdohlavého
Valacha. Jeho názory z té doby nejlépe dokumentují
fejetony, které v letech 1989–2015 vycházely každý týden v
Lidových novinách a jejichž počet přesáhl 1200. Zatímco v románech nechal mluvit kraj, odkud pochází, ve fejetonech dokázal být intimní i neúprosně přesný.
Brumov-Bylnice a 100. výročí narození Ludvíka Vaculíka
Vaculík zemřel 6. června 2015 v Dobřichovicích, pochovaný je v rodném městě. Slovy na náhrobku
„Byl jsem tu a možná zase přijdu“ prý chtěl vyjádřit návratnost života z téže hmoty, případně i nesmrtelnost duše.
Městské muzeum v
Brumově-Bylnici připomnělo jeho život a práci několika výstavami. Pro
rok 2026 a
sté výročí Vaculíkova narození se chystá několik akcí, například
divadelní hra podle románu Sekyra. Zahraje ji
brněnské HaDivadlo na
brumovském hradě. V
Brumově-Bylnici se také chystá
naučná stezka, která provede výletníky po místech z knížek i ze života jejich autora. Chybět prý nebude ani
plastika kozy, Vaculíkova oblíbeného zvířete, které se tu a tam objevuje i v jeho románech.
Přečtěte si o románu Sekyra a boji proti komunismu v životě Ludvíka Vaculíka. Prozkoumejte významné lokality a historii v Brumově-Bylnici.
Román Sekyra od Ludvíka Vaculíka je autobiograficky laděný příběh, který popisuje vztah otce a syna a cestu redaktora za bratrem do valašské vesnice.
Ludvík Vaculík (1926-2015) byl český spisovatel a publicista, známý svými postoji proti komunistickému režimu a svým manifestem Dva tisíce slov z roku 1968.
Hlavní témata románu Sekyra zahrnují rodové vazby, osobní historii a vztah k rodnému kraji, stejně jako hledání identity uprostřed politických a společenských změn.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byl Ludvík Vaculík perzekvován komunistickým režimem, což mu znemožnilo oficiální publikování jeho děl.
Samizdat byl způsob neoficiálního vydávání zakázané literatury během komunistické éry. Ludvík Vaculík byl jedním z klíčových postav tohoto hnutí a vedl samizdatovou edici Petlice.
V Brumově-Bylnici můžete navštívit muzeum, které připomíná život a práci Ludvíka Vaculíka, stejně jako naučnou stezku, která vás provede místy z jeho knížek a života.
Jeho tvorbu ovlivnilo jeho působení v médiích, osobní zkušenosti s politickými změnami v Československu a vztah k jeho rodnému kraji Valašsku a rodovým příběhům.
Otázky i odpovědi jsou strojově generované a neprošly redakční úpravou.