Svatý Mikuláš, patron Ruska i Lotrinska je reálnou postavou. Nejuctívanější světec ve východních církvích hned za Pannou Marií, má svůj předobraz v historické postavě
Mikuláše z Myry, který byl znám svým dobrým srdcem a schopností milosrdenství. Narodil se
okolo roku 280 v řeckém Patrasu (dnešní oblast jižního Turecka) do bohaté křesťanské rodiny. Záhy však osiřel a svůj
majetek rozdal chudým. Poté se odebral do Palestiny, odtud se na cestě zpět stavil v Myře, aby se pomodlil. Najednou byl kostel plný množství lidí. Obklopili ho a provolali novým biskupem. Mikuláš se tomu velmi divil, ale nakonec porozuměl – ve městě zemřel bývalý biskup. Protože se obyvatelé několik měsíců nedokázali domluvit na jeho novém nástupci rozhodli se, že
první kněz, který ráno vstoupí do kostela, bude jejich biskupem. A právě Mikuláš byl prvním příchozím.
V dobách vlády císaře Diokleciána, kdy byli v celé Římské říši pronásledováni křesťané, byl i sv. Mikuláš
uvězněn a poslán do vyhnanství. Na svobodu se dostal až roku
313, kdy císař
Konstantin povolil křesťanství a Mikuláš se opět dostal na biskupský stolec. Mnohé legendy o Mikulášovi vyprávějí, že s nejvíce staral o lidi, kteří se ocitli v nějaké nouzi. Jednou
zachránil před smrtí tři nevinně odsouzené muže, jiný příběh vypráví o třech měšcích zlata, které Mikuláš potají vhodil do okna, aby
pomohl třem dcerám zadluženého otce, kterým hrozilo, že se z nich stanou
prostitutky. Další legenda líčí, jak
zachránil námořníky, které stihla bouře. Nezapomínal ve svém úřadě na chudé a nemocné, založil školy a sirotčince. V době zkoušek své školy navštěvoval – děti se před ním shromáždily a
Mikuláš četl pochvaly a přečiny dětí, pak se zkoušelo a
nevědomost se trestala metlou.
Když oblíbený biskup z Myry
6. prosince zemřel cca 345 – 350 (neznámo přesně kterého roku), všichni ho oplakávali a jeho hrob v Myře pokrývali růžemi. Mikulášův kult se rychle šířil do mnoha zemí. K nám přišel z Německa ve 13. století.
Zvyky a pranostiky na svatého Mikuláše
V Čechách jsou nejstarší záznamy o mikulášské nadílce z 13. století. Podle lidové tradice
svatý Mikuláš sestupuje každý rok 5. prosince navečer z nebe na zem (staročeský den začínal večerem dne předešlého – s první hvězdou), obchází lidské příbytky a spolu s čertem a andělem rozdává pamlsky a ovoce hodným dětem stejně jako uhlí a brambory dětem zlobivým. Světec vcházel do světnice
doprovázen andělem a čertem. Nejenže se dětí ptal, jak byli hodné, ale
zkoušel je i z modliteb. Hodné děti dostávaly jablíčka, ořechy a cukrovinky, naopak zlobivé děti měly v punčoše syrové brambory nebo několik kousků uhlí. Podoba oslav se také lišila kraj od kraje – v chudých oblastech dávaly děti
punčochu za okno, v bohatších
Mikuláš navštěvoval stavení a děti obdaroval sám.
V některých krajích chodily místo Mikuláše tzv.
Mikulášky. Byla to děsivá postava, která nejenže děti neobdarovávala, ale v lepším případě je sešvihala metlou. V drsnějším podání s sebou
nosila srp, kterým měla zlobivým spratkům useknout hlavu, popřípadě
rozpárat břicho. Oblečená byla do dlouhých bílých šatů, obličej měla pomoučený a přikrytý průsvitnou rouškou. Děti plísnila za neposlušnost, kontrolovala, jestli se pravidelně modlí a vštěpovala jim úctu ke starším lidem.
Jako nedílná součást oslav svátku sv. Mikuláše se dříve na mnoha místech konaly velkolepé
mikulášské trhy. Na nich se prodávalo
pečivo, perník, marcipán a drobné hračky. Perníkáři udivovali návštěvníky trhů svými krásně zdobenými výrobky, z nichž nejznámější byly figurky Mikuláše, čerta a anděla.
Klatovy byly známým místem, kde se prodávaly
figurky čertů ze sušených švestek.
A jaké
pranostiky se váží ke svatému Mikuláši? Tak třeba "na svatého Mikuláše už je zima celá naše", "prší-li na Mikuláše nebo padá sníh, bude příští rok hodně hrachu", "o svatém Mikuláši snížek často práší" anebo "Svatý Nikola, honí koně do dvora" a "napije-li se na Mikuláše pták z koleje, nenapije se kůň tři měsíce z řeky".
Západní Čechy mají jasno: Mikuláš přijíždí z Krudumu
Krudum se třemi vrcholy je nejtajemnější hora
Slavkovského lesa. Leží mezi
Horním Slavkovem a
Sokolovem a na jeho úpatí stojí středověký
kostel sv. Mikuláše. Podle pověsti právě
odtud prý vychází obklopen hejnem andělů a klubkem čertů pravidelně v prosinci svatý Mikuláš. Pod
horou Krudum u křižovatky důležitých zemských stezek z
Chebu přes
Kynšperk nad Ohří do českého vnitrozemí si postavili kostel někdy ve 13. století místní horníci. Dnes bychom o něm nevěděli, nebýt archeologického průzkumu v roce 2002: jako zázrakem se objevily zdi, které byly stovky let pohřbené v zemi. Zároveň se probudily
staré legendy: v
nejzápadnějším cípu Čech kdekdo neví, kde leží hora Krudum a nezná ani kostel svatého Mikuláše. Zato dobře ví, že právě tam někde v tajemném
Slavkovském lese žije svatý Mikuláš a odtud roznáší dárky dětem v okolí v předvečer svého svátku.
Odkud chodí váš Mikuláš?
Měl by to k vám Mikuláš z
Krudumu daleko? Co když má štědrý světec v biskupském rouchu domov v některém bližším chrámu sv. Mikuláše? Třeba v
Chebu, kde nádherný
gotický kostel sv. Mikuláše společně s
Černou věží na Chebském hradě a
Špalíčkem na hlavním náměstí tvoří trojlístek symbolů města. V sezoně můžete vystoupit na jednu z věží, odkud je hezký výhled do širokého okolí.
Pokud žijete na
jižní Moravě, mohl by váš Mikuláš vycházet třeba z
gotického chrámu sv. Mikuláše ve
Znojmě. Jeho přezdívka „
bílý patron města“ je ryze pravdivá: společně s radniční věží je typickou dominantou všech pohledů na Znojmo. V prosinci 1437 bylo v chrámu veřejně vystaveno
mrtvé tělo císaře Zikmunda Lucemburského, za vidění stojí vedle unikátních gotických fresek také zajímavá barokní kazatelna v podobě zeměkoule.
Pražští Mikulášové
Dva svatí Mikulášové, jeden hezčí než druhý: o
kostelu sv. Mikuláše na
Malé Straně se často píše jako o
nejkrásnější stavbě pražského baroka. Podle projektů Kryštofa Dientzenhofera a jeho syna Kiliána Ignáce se stavěl několik desítek let na místě starého gotického kostela jako
součást malostranské jezuitské koleje, na výzdobě interiérů se podílela řada vynikajících umělců. K chrámu patří také
Svatomikulášská zvonice, kterou podle Dientzenhoferových plánů v polovině 18. století dokončil jeho zeť
Anselmo Lurago. Podle smlouvy s jezuity však věž, s 80 metry stejně vysoká jako s
ousední kupole, nebyla součástí kostela, ale patřila městu: dlouho sloužila jako
požární hláska a dokonce byla poslední hlásnou věží v
Praze. Pro veřejnost byla otevřena v roce 1997 a v interiéru si prohlédnete
historickou expozici. V centru Prahy ale najdete ještě jeden
kostel sv. Mikuláše: jde rovněž o barokní skvost, stojí na rohu
Staroměstského náměstí a Kilián Ignác Dientzenhofer jej stavěl jako klášterní chrám pro řád benediktinů. Dnes slouží Církvi československé husitské. Kromě zasvěcení oba Mikuláše spojují
koncerty vážné hudby, které se v nich pravidelně konají.
Další mikulášské kostely