Aktivní dovolená: hod oštěpem a Česko jako oštěpařská velmoc

Proč? Stačí uvést pár jmen: Dana Zátopková, která triumfovala na olympijských hrách v Helsinkách 1952. Legendami světového oštěpu se stali také olympijští šampioni Jan Železný a Barbora Špotáková. Na ně navazují další, třeba Jakub Vadlejch, Vítězslav Veselý, Petr Frydrych a Nikola Ogrodníková.
 

Odkud přiletěly oštěpy do olympijských her?

Hod oštěpem se dostal na program starověkých i novodobých olympijských her coby atletická disciplína, která měla svůj původ ve vojenském výcviku starých Řeků. Jeho historie ale je mnohem delší: nejstarší nalezené oštěpy pochází z dob před 400 000 lety. Pravěké civilizace sice neznaly zpracování kovů a hroty jejich zbraní byly nanejvýš z kostí nebo kamenů, ale dokázaly s nimi mistrně zacházet, a to v boji zblízka i při lovu na dálku. Oštěpy prozrazují, že naši předkové museli rozumět základním principům aerodynamiky a fyziky. Dokázali také pracovat s vlastní rovnováhou a biomotorikou svého těla.



O pěkných pár tisíc let později se oštěpy svištící vzduchem staly nejdůležitější a také nejobávanější zbraní Římanů a římských legií. Používaly se od konce 4. století před naším letopočtem a během staletí procházely vývojem a změnami. Římský oštěp, takzvané pilum, obvykle měřil dva metry a jeho nejzákeřnější vychytávkou byl hrot se zpětnými háčky. Pokud se někomu zabodl do štítu nebo do těla, nedal se jednoduše vytrhnout a zásah tak obvykle vyřadil zasaženého bojovníka ze hry.
 

Hod oštěpem jako atletická disciplína

Používání oštěpů pro boj na dálku i na blízko bylo promyšlené do posledních detailů. Hod oštěpem se tak stal důstojnou součástí starověkého olympijského pětiboje, a lehce doletěl i do programu novodobých olympijských her. Tu a tam se měnila pravidla (například do olympiády 1908 v Londýně se všechny hody sčítaly), změny se dotkly i techniky hodu i technologie výroby samotných oštěpů. Největší změna přišla v roce 1986, kdy německý oštěpař Uwe Hohn hodil 104,8 metrů a tehdejší Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF, nyní Světová atletika) rozhodla o posunutí těžiště o čtyři centimetry dopředu. Tím se za prvé hody zkrátily, za druhé se oštěpy častěji začaly zapichovat do země a předešlo se tak hádkám o platnosti či neplatnosti takových hodů. Dodejme, že oštěp se nemusí nutně zabodnout do země, ale aby hod platil, musí zanechat stopu a nesmí dopadnout naplocho.


 

Velký příběh českého oštěpu

Bylo těsně po druhé světové válce, když se čtyřiadvacetiletá Dana Ingrová (1922–2020), rodačka z Fryštátu, dnešní Karviné, kromě házené – v níž se mimochodem stala mistryní republiky – začala věnovat atletice. Shodou náhod se dostala k náčiní, které ji později proslavilo, tedy k oštěpu. V rozhovoru, který v 95 letech natočila pro Český olympijský tým, vzpomínala, že při prvních zápočtech na vysoké škole porazila tehdejší nejlepší oštěpařku Soňu Buriánovou, která tenkrát házela kolem 35 metrů. „Národní rekord byl 37 metrů a já jsem ho skoro hodila,“ vyprávěla. Přitom házet vůbec nechtěla, jenže právě Buriánová ji k prvním oštěpařským pokusům přemluvila. „Přihlásila se tenkrát jediná a zápočty se dělaly jako závody. V Brně se to hned rozneslo. O měsíc později mi dali tričko VŠ Brno a nasměrovali mě na mistrovství republiky. Byla jsem strachy bez sebe, že praskne, že házet vůbec neumím. V té snaze ukázat, že to zvládnu, jsem šampionát vyhrála a tím byl můj další osud určený.“

Už o dva roky později jako mistryně republiky odjela reprezentovat Československo na olympijské hry v Londýně 1948, kde se umístila na sedmém místě, a krátce po olympiádě se provdala za Emila Zátopka. Na světě se tak ocitl zřejmě nejúspěšnější český sportovní pár. Manželé Dana a Emil Zátopkovi se svých největších úspěchů dočkali v roce 1952 na olympijských hrách v Helsinkách. Když Dana hodila oštěpem 50 metrů a 47 centimetrů, což byl nový československý rekord, na tiskové konferenci její muž prohlásil, že ji jistě inspirovalo jeho vítězství v běhu na pět kilometrů. „Vážně?“ reagovala paní Dana. „Tak dobře, jen běž a zkus inspirovat nějakou jinou a uvidíme, jestli taky hodí padesát metrů!“ Zátopkovi si tehdy z Helsinek odvezli čtyři zlata, ale pro Danu to byl vlastně jen začátek skvělé sportovní kariéry. Třináctkrát se stala mistryní republiky, v letech 1954 a 1958 mistryní Evropy, sedmnáctkrát překonala československý rekord a v roce 1960 si z olympiády v Římě přivezla stříbrnou medaili. Do historie se zapsala i jako držitelka posledního světového rekordu dřevěným oštěpem.
 

Doba Jana Železného

Tím, kdo dokázal posunout základy české oštěpařské školy, byl Jan Železný (*1966), rodák z Mladé Boleslavi. I když ho prakticky po celou kariéru trápila bolavá záda, díky skvělé technice pravidelně posílal své načiní za devadesátimetrovou hranici. Se třemi olympijskými triumfy a stejným počtem titulů mistra světa je Jan Železný nejúspěšnější oštěpař všech dob a atletická hvězda první velikosti. Dvacet let se držel v absolutní špičce, na jeho poslední olympiádě v Aténách 2004 mu i kvůli problémům s achilovkou těsně unikl postup do finále. Ve světových tabulkách je držitelem současného světového rekordu, který má hodnotu 98,48 metrů. S aktivní kariérou se rozloučil v čtyřiceti letech krátce poté, co na ME 2006 v Göteborgu vybojoval bronz.
 

Šesté pokusy Báry Špotákové

Držitelkou současného ženského světového rekordu v hodu oštěpem s hodnotou 72,28 metrů je česká oštěpařka Barbora Špotáková (*1981), rodačka z Jablonce nad Nisou. Dvojnásobná olympijská vítězka a bronzová olympijská medailistka, mistryně světa i Evropy a držitelka světového rekordu získala v průběhu své sportovní kariéry víc medailí než jakákoli jiná česká atletka v historii – z velkých závodů si přivezla celkem jedenáct cenných kovů.



Ze všech medailových zážitků byl nejemotivnějším ten z olympijských her v Pekingu 2008. „Když jsem hodila šestým pokusem zlato, věděla jsem, že tohle už nic v mé kariéře nepřebije. Peking byl zázrak, který se stal. Tam jsem si uvědomila, jak obrovské emoce umí sport přenášet,“ potvrdila čtyřnásobná vítězka Diamantové ligy.
 

Následovníci

Jan Železný u svého milovaného sportu zůstal a jako trenér vede skupinu oštěpařů v čele s Vítězslavem Veselým (*1983) a Jakubem Vadlejchem (*1990). Oba už v hodu oštěpem získali olympijské medaile, Jakub má stříbro z Tokia 2020, Vítězslav bronz z Londýna 2012. Do Železného oštěpařské školy patří i Petr Frydrych (*1988), rodák z Klatov, bronzový na mistrovství světa 2017, a Nikola Ogrodníková (*1990). Rodačka z Ostravy má stříbro z mistrovství Evropy 2018 a olympijskou premiéru zažila v Tokiu 2020.

Barbora Špotáková ukončila profesionální kariéru v roce 2022 a v roce 2024 se stala místopředsedkyní Českého atletického svazu (ČAS). Jak uvedla v rozhovoru, „…pro rozvoj královny sportu je naprosto nezbytná podpora nejen ze strany samotného svazu, ale i ze strany komunální politiky a dalších subjektů. Mezi mé hlavní úkoly tak bude patřit především jednání o investicích s představiteli jednotlivých měst, obcí a krajů a též i vytvoření příznivých tréninkových podmínek pro všechny stávající, ale i budoucí atlety.“