Proč? Stačí uvést pár jmen:
Dana Zátopková, která triumfovala na
olympijských hrách v Helsinkách 1952. Legendami světového oštěpu se stali také olympijští šampioni
Jan Železný a
Barbora Špotáková. Na ně navazují další, třeba
Jakub Vadlejch, Vítězslav Veselý, Petr Frydrych a
Nikola Ogrodníková.
Odkud přiletěly oštěpy do olympijských her?
Hod oštěpem se dostal na program starověkých i novodobých
olympijských her coby atletická disciplína, která měla svůj původ ve vojenském výcviku starých Řeků. Jeho historie ale je mnohem delší: nejstarší nalezené oštěpy pochází z dob před 400 000 lety. Pravěké civilizace sice neznaly zpracování kovů a hroty jejich zbraní byly nanejvýš z kostí nebo kamenů, ale dokázaly s nimi mistrně zacházet, a to v boji zblízka i při lovu na dálku. Oštěpy prozrazují, že naši předkové museli rozumět základním principům aerodynamiky a fyziky. Dokázali také pracovat s vlastní rovnováhou a biomotorikou svého těla.
O pěkných pár tisíc let později se oštěpy svištící vzduchem staly nejdůležitější a také nejobávanější zbraní
Římanů a
římských legií. Používaly se od konce 4. století před naším letopočtem a během staletí procházely vývojem a změnami. Římský oštěp, takzvané
pilum, obvykle měřil dva metry a jeho nejzákeřnější vychytávkou byl hrot se zpětnými háčky. Pokud se někomu zabodl do štítu nebo do těla, nedal se jednoduše vytrhnout a zásah tak obvykle vyřadil zasaženého bojovníka ze hry.
Hod oštěpem jako atletická disciplína
Používání oštěpů pro boj na dálku i na blízko bylo promyšlené do posledních detailů.
Hod oštěpem se tak stal důstojnou součástí
starověkého olympijského pětiboje, a lehce doletěl i do programu novodobých
olympijských her. Tu a tam se měnila pravidla (například do
olympiády 1908 v Londýně se všechny hody sčítaly), změny se dotkly i techniky hodu i technologie výroby samotných oštěpů. Největší změna přišla v roce 1986, kdy
německý oštěpař Uwe Hohn hodil 104,8 metrů a tehdejší
Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF, nyní Světová atletika) rozhodla o posunutí těžiště o čtyři centimetry dopředu. Tím se za prvé hody zkrátily, za druhé se oštěpy častěji začaly zapichovat do země a předešlo se tak hádkám o platnosti či neplatnosti takových hodů. Dodejme, že oštěp se nemusí nutně zabodnout do země, ale aby hod platil, musí zanechat stopu a nesmí dopadnout naplocho.
Velký příběh českého oštěpu
Bylo těsně po druhé světové válce, když se čtyřiadvacetiletá
Dana Ingrová (1922–2020), rodačka z Fryštátu, dnešní
Karviné, kromě házené – v níž se mimochodem stala mistryní republiky – začala věnovat atletice. Shodou náhod se dostala k náčiní, které ji později proslavilo, tedy k oštěpu. V rozhovoru, který v 95 letech natočila pro
Český olympijský tým, vzpomínala, že při prvních zápočtech na vysoké škole porazila tehdejší nejlepší oštěpařku
Soňu Buriánovou, která tenkrát házela kolem 35 metrů
. „Národní rekord byl 37 metrů a já jsem ho skoro hodila,“ vyprávěla. Přitom házet vůbec nechtěla, jenže právě Buriánová ji k prvním oštěpařským pokusům přemluvila.
„Přihlásila se tenkrát jediná a zápočty se dělaly jako závody. V Brně se to hned rozneslo. O měsíc později mi dali tričko VŠ Brno a nasměrovali mě na mistrovství republiky. Byla jsem strachy bez sebe, že praskne, že házet vůbec neumím. V té snaze ukázat, že to zvládnu, jsem šampionát vyhrála a tím byl můj další osud určený.“
Už o dva roky později jako mistryně republiky odjela reprezentovat Československo na
olympijské hry v Londýně 1948, kde se umístila na sedmém místě, a krátce po olympiádě se provdala za
Emila Zátopka. Na světě se tak ocitl zřejmě nejúspěšnější český sportovní pár. Manželé
Dana a Emil Zátopkovi se svých největších úspěchů dočkali v roce 1952 na olympijských hrách v Helsinkách. Když Dana hodila oštěpem 50 metrů a 47 centimetrů, což byl nový československý rekord, na tiskové konferenci její muž prohlásil, že ji jistě inspirovalo jeho vítězství v běhu na pět kilometrů.
„Vážně?“ reagovala paní Dana
. „Tak dobře, jen běž a zkus inspirovat nějakou jinou a uvidíme, jestli taky hodí padesát metrů!“ Zátopkovi si tehdy z Helsinek odvezli čtyři zlata, ale pro Danu to byl vlastně jen začátek skvělé sportovní kariéry. Třináctkrát se stala mistryní republiky, v letech 1954 a 1958 mistryní Evropy, sedmnáctkrát překonala československý rekord a v roce 1960 si z olympiády v Římě přivezla stříbrnou medaili. Do historie se zapsala i jako
držitelka posledního světového rekordu dřevěným oštěpem.
Doba Jana Železného
Tím, kdo dokázal posunout základy české oštěpařské školy, byl
Jan Železný (*1966), rodák z
Mladé Boleslavi. I když ho prakticky po celou kariéru trápila bolavá záda, díky skvělé technice pravidelně posílal své načiní za devadesátimetrovou hranici. Se třemi olympijskými triumfy a stejným počtem titulů mistra světa je
Jan Železný nejúspěšnější oštěpař všech dob a atletická hvězda první velikosti. Dvacet let se držel v absolutní špičce, na jeho poslední olympiádě v Aténách 2004 mu i kvůli problémům s achilovkou těsně unikl postup do finále. Ve světových tabulkách je
držitelem současného světového rekordu, který má hodnotu
98,48 metrů. S aktivní kariérou se rozloučil v čtyřiceti letech krátce poté, co na ME 2006 v Göteborgu vybojoval bronz.
Šesté pokusy Báry Špotákové
Držitelkou současného
ženského světového rekordu v hodu oštěpem s hodnotou 72,28 metrů je česká oštěpařka
Barbora Špotáková (*1981), rodačka z
Jablonce nad Nisou. Dvojnásobná olympijská vítězka a bronzová olympijská medailistka, mistryně světa i Evropy a držitelka světového rekordu získala v průběhu své sportovní kariéry víc medailí než jakákoli jiná česká atletka v historii – z velkých závodů si přivezla celkem jedenáct cenných kovů.
Ze všech medailových zážitků byl nejemotivnějším ten z
olympijských her v Pekingu 2008.
„Když jsem hodila šestým pokusem zlato, věděla jsem, že tohle už nic v mé kariéře nepřebije. Peking byl zázrak, který se stal. Tam jsem si uvědomila, jak obrovské emoce umí sport přenášet,“ potvrdila čtyřnásobná vítězka Diamantové ligy.
Následovníci
Jan Železný u svého milovaného sportu zůstal a jako trenér vede skupinu oštěpařů v čele s
Vítězslavem Veselým (*1983) a
Jakubem Vadlejchem (*1990). Oba už v hodu oštěpem získali olympijské medaile, Jakub má stříbro z
Tokia 2020, Vítězslav bronz z
Londýna 2012. Do Železného oštěpařské školy patří i
Petr Frydrych (*1988), rodák z
Klatov, bronzový na mistrovství světa 2017, a
Nikola Ogrodníková (*1990). Rodačka z
Ostravy má stříbro z mistrovství Evropy 2018 a olympijskou premiéru zažila v
Tokiu 2020.
Barbora Špotáková ukončila profesionální kariéru v roce 2022 a v roce 2024 se stala místopředsedkyní
Českého atletického svazu (ČAS). Jak uvedla v rozhovoru,
„…pro rozvoj královny sportu je naprosto nezbytná podpora nejen ze strany samotného svazu, ale i ze strany komunální politiky a dalších subjektů. Mezi mé hlavní úkoly tak bude patřit především jednání o investicích s představiteli jednotlivých měst, obcí a krajů a též i vytvoření příznivých tréninkových podmínek pro všechny stávající, ale i budoucí atlety.“