Pro Elišku se stala osudovým městem
Praha: v
Husově ulici na
Starém Městě se
18. listopadu 1847 narodila, navštěvovala soukromý ústav pro ženské práce na
Malé Straně, do společnosti poprvé vstoupila v
salonu u Palackých v tehdejší Pasířské ulici, dnes
Palackého, v
Černé ulici na
Novém Městě 26. listopadu 1926 zemřela a její náhrobek najdete na
Olšanských hřbitovech. Připomíná ji několik pamětních desek i pomník na
Karlově náměstí, který se vztahuje zejména k blízké Resslově ulici. V budově naproti
kostelu sv. Václava totiž sídlil Ženský výrobní spolek český, který vznikl roku 1871 zásluhou
Karoliny Světlé. Ta byla pro mladší kolegyni průvodkyní jak v literatuře, tak v
ženském emancipačním hnutí. Eliška se stala redaktorkou
Ženských listů a později i předsedkyní Ženského výrobního spolku.
Minerva: první dívčí gymnázium v Evropě
Boj o zlepšení podmínek vzdělání pro dívky a ženy, kterému Eliška věnovala řadu let, dnes možná zní úsměvně, ale ona sama dobře věděla, zač bojuje: v její době končilo
vzdělávání dívek přibližně ve dvanácti letech a zaměřovalo se zejména na ruční práce a cizí jazyky. Pro zvídavou dívku to bylo málo, ale když později zjistila, že spousta dívek získá mnohem menší vzdělání než ona sama, začala usilovat o vznik prvního českého dívčího gymnázia a možnost studia žen na vysokých školách.
Její snahy se naplnily v roce 1890, kdy v Praze pod patronátem
Spolku Minerva vzniklo
první dívčí gymnázium ve střední Evropě. Z původních dvou místností ve
Vojtěšské ulici poblíž tehdy nově otevřeného
Národního divadla se ústav několikrát stěhoval a dnes je jeho přímým pokračovatelem
Gymnázium Elišky Krásnohorské v Ohradní ulici v
Praze-Michli.
Svéhlavička: plagiát nebo originál?
Zatímco ve své době byla Krásnohorská uznávanou autorkou a kritičkou, dnes si názvy jejích básnických sbírek vybaví jen málokdo – říkají vám něco názvy
Z máje žití, Ze Šumavy, Letorosty nebo
Rozpomínky? Známější jsou její
libreta k operám Bedřicha Smetany či
Zdeňka Fibicha, a překlady světových autorů, například díla Puškina, libreto Bizetovy opery Carmen nebo Byronova Childe Haroldova pouť. Největší úspěch z jejích děl paradoxně sklidila – a dosud sklízí –
série dívčích románů o Svéhlavičce.
Právníci by dnes
Svéhlavičku rozcupovali ještě před prvním vydáním: nápad totiž nepocházel od Krásnohorské, ale od
německé spisovatelky Emmy von Rhoden (1829–1885), autorky románku Der Trotzkopf, překládaného jako
Tvrdohlavá Bětka. Krásnohorské knížku podstrčil nakladatel Rudolf Storch s tím, že by rád dílo předložil českým čtenářkám, mírně upravené „dle našich domácích poměrů.“
Krásnohorská sice dílo dle vlastních slov „zušlechtila“ a vybavila vlasteneckými tóny, ale přesto německou Bětku využila víc, než by se slušelo, alespoň zpočátku. Emma von Rhoden se bránit nemohla, neb v té době už byla po smrti, a čtenářkám to bylo jedno: na úspěch prvního dílu Svéhlavičky, který vyšel v roce 1887, navázala Krásnohorská pokračováním Svéhlavička nevěstou, Svéhlavička ženuškou a Svéhlavička babičkou. Svéhlavička se stala nejvydávanější spisovatelčinou knihou a rok po její smrti byla dokonce zfilmována.
Co byste ještě měli vědět o Elišce Krásnohorské?
Nadání, umělecké sklony i estetické cítění zdědila Eliška po rodičích; otec maloval, matka v mládí psala jednoduché verše, k nimž si malovala obrázky.- Eliška se ve skutečnosti jmenovala Pechová. Její otec se dlouho snažil prokázat příbuzenství se starobylým rytířským rodem Pechů z Krásné Horky. Nezdařilo se, a tak si alespoň na památku jeho marného úsilí dcera zvolila umělecký pseudonym Krásnohorská.
- Zmínky o manželovi a dětech v jejím životopise nenajdete, Krásnohorská totiž celý život trpěla těžkým revmatismem. V roce 1868 jí lékař v lázních Sedmihorky otevřeně sdělil, že se svým zdravotním stavem by se ve vlastním zájmu neměla vdát ani mít děti.
- Nemoc nakonec jednu z nejčinorodějších žen 19. století přinutila vzdát se vedení Minervy, funkce předsedkyně Výrobního spolku i redigování Ženských listů. Kolem roku 1911 se Eliška Krásnohorská stáhla z veřejného života a o jejích posledních letech se nedochovaly prakticky žádné zprávy.
- Socha Elišky Krásnohorské z bílého mramoru na Karlově náměstí by nebyla ničím výjimečná, kdyby Praha neměla specifický smysl pro humor: hned naproti v parku za rušnou křižovatkou se totiž tyčí pomník z tmavé žuly, oslavující spisovatelku Karolinu Světlou. Pointa? Nedomlouvejte si tu rande, protože vás protějšek nebude vědět, zda myslíte Světlou nebo světlou.
Eliška Krásnohorská byla česká básnířka, spisovatelka a autorka libret k několika operám, jako jsou například Hubička, Tajemství nebo Čertova stěna od Bedřicha Smetany. Byla také aktivistkou v ženském emancipačním hnutí a zasloužila se o vznik Minervy, prvního dívčího gymnázia ve střední Evropě.
Eliška Krásnohorská se narodila 18. listopadu 1847 v Praze.
S životem Elišky Krásnohorské se pojí město Praha, kde se narodila, vzdělávala a také zemřela.
Minerva byla první dívčí gymnázium ve střední Evropě, založené pod patronátem Spolku Minerva, kterému se Eliška Krásnohorská věnovala. Měla význam pro zlepšení vzdělávacích podmínek pro dívky a ženy v době, kdy vzdělání dívek bylo omezené.
Svéhlavička je série dívčích románů Elišky Krásnohorské, které měly velký úspěch. Jejich předlohou však byl německý románek Der Trotzkopf od Emmy von Rhoden, uvedený v Čechách pod jménem Tvrdohlavá Bětka, který Krásnohorská upravila a přizpůsobila českému prostředí.
Eliška Krásnohorská přeložila řadu děl světových autorů, například libreto Bizetovy opery Carmen nebo Byronova Childe Haroldova pouť.
Eliška si zvolila umělecký pseudonym Krásnohorská na památku otcova marného úsilí prokázat příbuzenství se starobylým rytířským rodem Pechů z Krásné Horky.
Eliška Krásnohorská trpěla těžkým revmatismem, což jí lékař doporučil jako důvod, proč by se neměla vdát ani mít děti. Nakonec jí tato nemoc donutila vzdát se mnoha svých veřejných funkcí a stáhnout se z veřejného života.
Eliška Krásnohorská byla redaktorkou Ženských listů, předsedkyní Ženského výrobního spolku a řídila Minervu, první dívčí gymnázium ve střední Evropě.
Eliška Krásnohorská se zasadila o založení Minervy, pořádala kurzy a semináře pro ženy a děvčata a bojovala za právo žen na vysokoškolské vzdělání.
V Praze se nachází několik pamětních desek, pomník na Karlově náměstí a náhrobek na Olšanských hřbitovech, které připomínají Elišku Krásnohorskou a její dílo.
Otázky i odpovědi jsou strojově generované a neprošly redakční úpravou.