Říkáte si, že
chůze coby nejjednodušší a nejdostupnější forma cvičení žádnou reklamu nepotřebuje? Přesto právě příběh o tom, jak se
sportovní chůze stala
olympijským sportem, je bizarní, neuvěřitelný a podivný – jako vlastně
závodní chůze samotná. Závodní chůze totiž vznikla jako zábava
britské společenské smetánky ve
viktoriánské éře (1837–1901). Šlechtici se s vervou sázeli o to, který z jejich sluhů – kteří pěšky kráčeli vedle jejich jedoucích kočárů – se stane vítězem. Tuhle zábavu provázely sázky, výhry a neuvěřitelné výkony.
Olympijský závod v chůzi na padesát kilometrů se proti výkonům viktoriánských sloužících jeví jako docela krátká a příjemná procházka.
Chcete se vydat v jejich stopách? Nemusíte ujít desítky kilometrů: už v roce 1878
noviny Times čtenářům radily, aby chodili tak dlouho, jak to mají rádi.
Udělejte to, slibovaly noviny, a vrátíte se domů zdravější a šťastnější.
Chodectví pod širým nebem i v krytých halách

Nejslavnějším chodcem počátku 19. století byl
Robert Barclay Allardice z Ury (1779–1854), obvykle nazývaný
kapitán Barclay. Za deset dní ušel
820 kilometrů z Ury do Londýna, v roce 1802
ušel za deset hodin 103 kilometrů, a v roce 1805 mezi snídaní a večeří ušel 116 kilometrů. Vyvrcholením jeho kariéry se stalo velkolepé představení, kdy od 1. června do 12. července 1809 na dostihovém závodišti Newmarket uběhl či ušel tisíc mil (asi 1609,3 kilometrů) a obdržel za to finanční odměnu tisíc guineí, což by dnes bylo asi padesát tisíc Eur. Akci navštívilo každý den asi deset tisíc diváků včetně
Jeho Veličenstva prince z Walesu a kapitán Barclay během této doby zhubl přibližně o patnáct kilo.
Oblíbená byla i
soutěž Centurion, kde se běželo sto mil (asi 160,9 km) za 24 hodin. Svým výkonem se proslavil i
Nor Mensen Ernst, který v roce 1836 běžel 8300 kilometrů dlouhou
trasu z Konstantinopole do Kalkaty a zpět. Denně uběhl v průměru 150 kilometrů a trvalo mu to 59 dní.
Westonova cesta za prezidentem Lincolnem
Zábava zvaná
pedestrianismus či chodectví se koncem 19. století dostala do
Spojených států amerických. Tam se z ní stala velkolepá sportovní podívaná, při níž účastníci během šesti dnů nachodili téměř v zaplněných krytých arénách tisíce kilometrů.
Chodecké závody dokonce provázely i prezidentské volby: například v roce 1860 se podomní knihkupec
Edward Payson Weston (1839–1929) vsadil, že Abraham Lincoln nadcházející volby prohraje. V případě jeho vítězství Wenton prohlásil, že ujde
478 mil (769 km) ze svého domova v Bostonu ve státě Massachusetts do Washingtonu, DC na inauguraci, a dokáže to za méně než deset dní. Lincoln skutečně vyhrál a Weston svůj slib splnil. Šel ve sněhu, dešti a bahně, cestou několikrát upadl, nejdelší doba nepřerušovaného spánku byla šest hodin a obvykle jedl za chůze. Protože ale svůj itinerář zveřejnil v novinách podél východního pobřeží, lidé čekali hodiny v mrazu a dešti, aby ho sledovali, jak prochází jejich městy. Do Washingtonu dorazil v pět hodin odpoledne a byl natolik fit, že se ten večer zúčastnil
Lincolnova inauguračního plesu.
Weston se své kariéře profesionálního pěšáka pokračoval i v dalších desetiletích a postaral se o
reklamu chůze jako nikdo jiný. Urazil neuvěřitelné dlouhé trasy s vysokými sázkami; například když v roce 1867 šel z Portlandu ve státě Maine do Chicaga, Illinois, urazil za 26 dní více než 1200 mil (1900 kilometrů) a vyhrál deset tisíc dolarů. Chodil normálně i pozpátku (v roce 1871 ušel pozpátku 200 mil kolem St. Louis ve státě Missouri za 41 hodin), a během chůze i po ní přednášel davům o zdravotních přínosech chůze. V roce 1874 se po několika neúspěšných pokusech stal
prvním člověkem na světě, který ušel 500 mil za šest dní.
Závodní chůze a její přísná pravidla

Z
chodeckých závodů se v americké režii stala atraktivní podívaná, při které chodcům hrály kapely a uzavíraly se sázky na vítěze, kdo vypadne jako první anebo jestli se podaří pokořit vytyčenou metu. Od
Spojených států pak převzala štafetu zpět
Velká Británie a dala chůzi formální rámec. Byla stanovena
základní pravidla a
sportovní chůze byla brzy uznána jako nová disciplína.
Na rozdíl od dřívějších výkonů je ale
sportovní chůze svázaná přísnými pravidly, která se týkají její techniky. Zatímco při běhu má sportovec často obě nohy ve vzduchu, při
závodní chůzi musí mít sportovci vždy
jednu nohu v kontaktu se zemí. Kromě toho se
koleno předsunuté nohy nesmí ohýbat a noha musí být narovnaná. Dodejme, že striktní dodržování pravidel sportovní chůze dalo vzniknout
specifickému pohybu kyčlí, který se již ve dvacátých letech 20. století stal
terčem posměchu. Jenže u toho také veškerá legrace končí: pravidla jsou pravidla a o jejich dodržování se starají zkušení rozhodčí. Závody v chůzi tak provází spousta výstrah, upozornění na nedodržování pravidel, a v případě jejich opakovaného porušení následují
diskvalifikace.
Standardní vzdálenosti pro závody v chůzi jsou 3000 metrů a 5000 metrů v halách, závody na pět, deset, dvacet a padesát tisíc metrů se konají na venkovních tratích.
Tempo je u sportovní chůze vyšší než u klasické, pohybuje se
od pěti do deseti kilometrů za hodinu.
Sportovní chůze na olympijských hrách
První olympijský závod v chůzi se konal na
olympijských hrách v roce 1904 v
americkém St Louis. Při své olympijské premiéře ale byla sportovní chůze zařazena jako součást dnešní verze desetiboje. Jako samostatný sport debutovala o čtyři roky později, na
olympijských hrách v Londýně v roce 1908 jako ryze mužská disciplína.
Na
letních olympijských hrách 1912 ve Stockholmu byla zavedena chůze na krátkou vzdálenost (10 km), závod na padesát kilometrů se poprvé objevil na
olympiádě 1932 v Los Angeles. Během dalších olympijských her se pravidla různě měnila, dnes je závod v chůzi na padesát kilometrů
nejdelší atletická disciplína na olympiádě. Hned druhý v pořadí je
maraton, běh na vzdálenost 42,195 km. Dlouhé tratě byly dlouho vyhrazené pouze mužům, od roku 2017 se pořádají i závody žen. Čas vítězů se pohybuje kolem tří hodin a čtyřiceti minut.
Novinkou na
letních olympijských hrách v Paříži 2024 byl
závod ve sportovní chůzi smíšených štafet, v nichž soutěžily týmy složené z jednoho muže a jedné ženy. Závodilo se na
maratonské trati rozdělené na čtyři stejně dlouhé úseky, na nichž se muži a ženy střídali.
Co o chůzi víme na Kudy z nudy
Chůze je ten nejjednodušší lidský pohyb. Píšou se o ní knížky a natáčejí filmové dokumenty a seriály. Pojďte chodit po Česku a číst přitom
knížky o chůzi, stezkách a chození Českem s
Kudy z nudy a se
seriálem Česko mezi řádky!
Nejdelší atletická disciplína na olympiádě je závod v chůzi na padesát kilometrů.
Sportovní chůze vznikla jako zábava britské společenské smetánky ve viktoriánské éře, kdy šlechtici sázeli, který z jejich sluhů vyhraje v chůzi vedle jedoucích kočárů.
Robert Barclay Allardice, známý jako kapitán Barclay, byl slavný chodec z počátku 19. století, který proslul extrémními vzdálenostmi, jako například tisíc mil v roce 1809, kterou uběhl za méně než 42 dní.
V závodní chůzi musí sportovci mít vždy jednu nohu v kontaktu se zemí, nesmí ohýbat koleno předsunuté nohy a noha musí být narovnaná.
Edward Payson Weston šel 478 mil z Bostonu do Washingtonu, DC za méně než deset dní, aby splnil sázku ohledně výsledku prezidentských voleb, kde vyhrál Abraham Lincoln.
Standardní vzdálenosti pro závody v chůzi zahrnují 3000 a 5000 metrů v halách a 5, 10, 20 a 50 tisíc metrů na venkovních tratích.
První olympijský závod v chůzi se konal na olympiádě v roce 1904 v St. Louis jako součást desetiboje.
Závod ve sportovní chůzi smíšených štafet, kde týmy složené z jednoho muže a jedné ženy závodily na maratonské trati rozdělené na čtyři stejně dlouhé úseky.
Informace a příběhy o chůzi lze najít na platformě Kudy z nudy, která poskytuje informace o stezkách a chůzi po Česku, stejně jako knihách a dokumentech na toto téma.
Edward Payson Weston a další známé postavy sportovní chůze přednášely o zdravotních přínosech chůze, které zahrnují zlepšení fyzické kondice a duševní pohody.