Pěší turistika v Plzeňském kraji: inspirace pro výlety a procházky Šumavou i Českým lesem

Vintířova stezka z Annína na Březník

Znáte Vintířovu stezku? Jedná se o česko-bavorskou dálkovou trasu, která propojuje významná místa spjatá se středověkým poustevníkem a údajně prvním obyvatelem Šumavy, svatým Vintířem. Celkově je stezka rozdělena do 9 jednodenních etap v celkové délce 162 km. My vám doporučíme výpravu z Prášil k Vintířově skále na vrchu Březník nedaleko Hartmanic a dále do Annína. Krásná trasa romantickou krajinou, kde se střídají lesy a louky měří 20 km. Na výchozí bod trasy se dostanete snadno autobusem, stejně tak poté ze zastávky "Dlouhá Ves, Annín, rozc.0.5", kde zastavují autobusy jedoucí do Sušice, Kašperských Hor, na Kvildu, Modravu, ale i do Prahy.

Stezka vede z Prášil místy zaniklých osad, podél meandrující Křemelné, kde byly nedávno objeveny pozůstatky keltské osady. Pamětníkům se možná u bývalého Šerlova dvora vybaví film Král Šumavy – právě zde se totiž natáčely některé scény. Pod Březníkem (1006 m) se můžete posilnit v Chatě Rovina. Trasa pokračuje na vrch Březník, tedy místy, kudy sv. Vintíř procházel a kde poustevničil. Poté klesá přes Dobrou Vodu, kde vyvěrá léčivý pramen. Unikátem je zde kostel zasvěcený právě sv. Vintýři, se skleněným oltářem. V Hartmanicích si nenechte ujít návštěvu Horské synagogy. Během putování z Hartmanic k Annínu minete řadu 14 památných stromů v Palvinovské aleji, trasa nabízí i mnoho krásných výhledů do širého okolí až k pošumavské dominantě v Mouřenci. Odtud sejdete do Annína, významné šumavské sklářské osady, ležící v meandru Otavy. Dosud se zde nachází fungující sklárna z roku 1796, jejíž budovy se staly kulturní památkou. Nahlédnout můžete do Muzea skla. Autobusová zastávka se nachází asi 350 m za Hotelem Annín, na druhé straně řeky Otavy (dovede vás sem žlutá značka).
 

Zlatá stezka Šumavou

Zlatá stezka (Goldsteig) je souhrnný název pro systém severo-jižních středověkých obchodních cest, které protínaly hluboké šumavské pralesy a spojovaly Čechy s Podunajím. Jednou z nejkrásnějších větví je Kašperskohorská, která spojuje Kašperské Hory s Horskou Kvildou, Kvildou a překračuje hranici na Bučině. Celkem měří 27,5 km a z Plzeňského kraje přechází na Kvildě do Jihočeského. Bývala zde i starší stezka, která vedla na Modravu, Březník a Luzenským údolím přes Modrý sloup dále do Bavorska, ovšem dnes je toto propojení uzavřeno z důvodu ochrany přírody. Zvolili jsme proto "vedlejší" trasu přes Bučinu. Nechal ji vybudovat roku 1356 Karel IV. jako kvalitní "dálnici" z Čech do Pasova a Salzburgu. Měla šířku 2,5 m, byla dlážděná a umožňovala formanskou dopravu dokonce i na kupeckých nákladních vozech! Po jejích stopách se vydáte z Kašperských Hor na Malé Kozí Hřbety k bývalé osadě Flusárna, dále vás trasa povede k bývalém Zhůří a lesy i mokřinami k Horské Kvildě. Okolo Jezerní slatě pak cesta pokračuje na Kvildu a okolo Teplé Vltavy, Vltavským lesem, k prameni Vltavy a na Bučinu.
 

Zapomenutá osada Lučina v Českém lese

Jestliže dáváte přednost výpravám do neznáma, kde za celý den potkáte jen málo lidí, zkuste si naplánovat výlet v Českém lese, do zaniklé obce Lučina (Grafenried), která leží v těsné blízkosti hranice s Německem. Jako mnoho podobných míst v tomto kraji, zanikla v padesátých a šedesátých letech 20. století v důsledku vytvoření hraničního pásma. Lidé z řad bývalých rodáků a jejich příbuzných na své domovy ale nezapomněli, a tak v bývalé Lučině dnes vzniká pozoruhodný skanzen. Zbořené zdi se, díky pracovitým dobrovolníkům z obou stran hranice, postupně zbavují nánosů hlíny, se objevují stará schodiště, dlažba i náhrobní kameny... Zmizelé cesty nahrazují nové, znovu jsou tak vidět zbytky pivovaru, fary, hospody či sklárny, přístupný je i původní hřbitov. Skutečný klenot představuje kostel sv. Jiří, jímž před lety obnova Lučiny začala. V opětovně vysvěceném kostele se jednou ročně slouží mše a z výklenku nad bývalým oltářem na „svou“ Lučinu opět shlíží Krásná Marie aneb Grafenriedská madona. Jde o kopii obrazu, zachráněného z opuštěného kostela, který je nyní uložen v muzeu v německém Waldmünchenu.

Pro Němce je prostor bývalé vsi častým cílem výletů, ostatně od hraničního přechodu pro pěší v Untergrafenriedu je to na bývalou náves zhruba jeden kilometr. Češi Lučinu teprve objevují, cesta od nás je trochu komplikovanější. Kromě nedalekých Nemanic, pod které Lučina spadá, zde žádná jiná sídla nenajdete. A ani v minulosti nebylo osídlení z české strany příliš husté. Původně byl i samotný Grafenried německou obcí, a to již v roce 1282, kdy se o vsi dochovala první písemná zmínka. Od roku 1708 patřila Lučina ke království českému a vesnice se rozdělila: severní část byla připojena k Čechám s názvem Obergrafenried. Jižní část zůstala Bavorsku pod názvem Untergrafenried – ta dodnes zůstala typickou bavorskou vesničkou. Na návsi Lučiny stojí Grafenriedské lípy. Ty nechala vysadit v roce 1765 hraběnka Anna Katharina Müllerová jako soubor šesti stromů. Dodnes se dochovaly tři mohutné lípy a dvě z toho jsou chráněné jako památný strom. Dosahují výšky 22 a 30 metrů s obvody kmenů 2,8 a 4,2 metru.