Výtvarník, loutkář, ilustrátor, malíř, sochař, spisovatel, scenárista, výtvarník divadelních scén a kostýmů a režisér: tím vším byl
Jiří Trnka (24. února 1912
Plzeň – 30. prosince 1969
Praha). Zanechal stopy téměř ve všech uměleckých oborech, jeho
loutkové a animované filmy a
knižní ilustrace svou fantazií a poetičností ovlivnily několik generací. Zvláštní místo v srdci mnoha malých i velkých čtenářů pak má jeho jediná autorská kniha
Zahrada.
Trnkovy ilustrace
Jiří Trnka začínal jako ilustrátor. Jak vzpomíná jeho první žena
Helena Chvojková, veškerou práci, byť byla drobná nebo pro umělce jeho formátu jaksi nedůstojná, dělal svědomitě a pečlivě. Sotva dokončil jednu zakázku, už se pustil do další, často jich dělal několik najednou a nikoho neodmítal.
Událostí na knižním trhu se v roce 1939 staly jeho ilustrace pohádkové knížky
Josefa Menzela Míša Kulička a o rok později nové vydání
Karafiátových Broučků. Trnka se záhy stal dvorním ilustrátorem
Františka Hrubína a ilustroval celou řadu jeho knížek pro děti, například
Říkejte si se mnou, Pohádku o Květušce a její zahrádce či
Špalíček veršů a pohádek. Trnkovy ilustrace rovněž doprovázely verše nejlepších soudobých českých básníků, ovšem vždy se stylem přizpůsobil jejich textům: jinak přistupoval k textům
Františka Hrubína, jinak ilustroval básně
Vítězslava Nezvala,
Vladimíra Holana či
Jaroslava Seiferta. Podobně jako oni si všímal maličkostí, které nikdo jiný před ním takto nezachytil. V jednom z rozhovorů vysvětloval:
„Naučil jsem se dívat dolů na malé nevzhledné travičky, které by nikoho nenapadlo nakreslit, na kamínky v potoce, na brouky a žížaly. Dodnes stejně jako tenkrát cítím přesně totéž, když vidím první petrklíč. Tu ostrou jarní radost, kterou známe všichni.“
Trnkovo pojetí kouzelného dětského světa bylo oceněno i v zahraničí, a to v 60. letech na
Světové výstavě v Bruselu, odkud si ceny odvezly dvě knihy s Trnkovými ilustracemi. Jednalo se o
Pohádky z Tisíce a jedné noci Františka Hrubína a
Pohádky od
Hanse Christiana Andersena. Právě kniha Andersenových pohádek s ilustracemi Jiřího Trnky byla později vyhlášena
nejkrásnější dětskou knihou 20. století.
Loutky Jiřího Trnky
S loutkami měl
Jiří Trnka zkušenosti odmalička: jeho maminka Růžena byla švadlena a šila ze zbytků látek jednoduché hadrové panáčky, s nimiž si syn hrál. Jeho talent objevil
Josef Skupa (1892–1957), učitel kreslení na
plzeňské reálce, během studií na
Umělecko-průmyslové škole (1929–1935) v
Praze Trnka navrhoval a vytvářel kulisy pro
Skupovo divadlo. Skupa je duchovním otcem
loutek Spejbla a Hurvínka, na výsledné podobě Hurvínka a posléze také Máničky se podílel i Jiří Trnka.
Aby mohl experimentovat s loutkami i ve filmu, založil Trnka v roce 1947
Studio loutkového filmu a během následujících dvaceti let v něm natočil víc než dvacet snímků, které získaly uznání u nás i ve světě. Zatímco Trnkovy ilustrace najdete hlavně v dětských knížkách, filmová tvorba je určena převážně dospělým. Mezi nejslavnější patří
Špalíček, inspirovaný lidovými zvyky a tradicemi, pohádky
Císařův slavík a
Bajaja, Shakespearův
Sen noci svatojánské anebo
Staré pověsti české. Podle vzpomínek Heleny Chvojkové po uvedení filmu v televizi dostal hezký dopis od jednoho z obdivovatelů:
„Milý pane Trnko, já bych Vám nepsal. Není to žádná rozkoš hrabat se v korespondenci z notné většiny ne dost upřímné. Ale díval jsem se v neděli na Staré pověsti, a tak mi to nedalo, abych Vám aspoň takto nestiskl ruku. Váš Seifert“
Kromě
Divadla Spejbla a Hurvínka v
Praze si Trnkovy loutky prohlédnete na řadě dalších míst. Vzácnou památku mají v
Muzeu loutek v
Plzni, kde je vystaveno Trnkovo prostorové znázornění
svatby u Broučků dle knížky
Jana Karafiáta s 57 původními loutkami. Velká zásluha patří i mamince Trnkové, která synovi pomáhala jeho figurky „broučků a jiné havěti“ oblékat. Další loutky si prohlédnete v
Muzeu loutkářských kultur v
Chrudimi a v
Muzeu české loutky a cirkusu v
Prachaticích. Mistrovství Jiřího Trnky má nemalou zásluhu na zařazení
českého loutkářství na Seznam nehmotného dědictví UNESCO.
Jiří Trnka a animované filmové pohádky
Společně s
Hermínou Týrlovou a
Karlem Zemanem patří Jiří Trnka k zakladatelům českého animovaného filmu. Od roku 1945 byl pověřen vedením pražských ateliérů kresleného filmu, pozdějšího
studia Bratři v triku. Hned jedno z prvních děl,
Zvířátka a Petrovští, otevřelo českému loutkovému filmu dveře do světa: v
roce 1946 kreslená pohádka získala hlavní cenu za krátký film na festivalu v Cannes a posbírala řadu dalších ocenění, jako byla
cena H. Ch. Andersena nebo
Melliésova cena za nejlepší animovaný film.
Filmy Jiřího Trnky získaly ocenění na
festivalech v Benátkách, Paříži či na
filmovém festivalu v
Karlových Varech. V roce 1955 byl oceněn titulem Zasloužilý umělec a v roce 1963 Národní umělec. K získaným cenám se však Trnka stavěl spíše lhostejně, neboť se prý nerad vracel k již dokončené práci.
Trnkova Zahrada: sen o vlastním dětství
Přestože se Jiří Trnka nepovažoval za spisovatele, v hlavě dlouho nosil nápad na sepsání pohádkového příběhu. Tuto myšlenku uskutečnil v roce 1962 a knize dal jednoduché jméno
Zahrada. Je to podobná kniha jako
Malý princ (1943) od
Antoina de Saint-Exupéry nebo kniha
Tibet: tajemství červené krabičky (2005) od
Petra Síse. Vyprávění o pětici chlapců, kteří vstoupí do tajemné zahrady, je zdánlivě knížka pro děti, ale Trnka počítal i s dospělými čtenáři.
Trnkova Zahrada, v níž nechybí prvky tajemna a věci nejsou takové, jaké se zdají být, se líbila kritikům i čtenářům. V časopise Nové knihy byla knížka popsaná jako napůl moderní pohádkový příběh, napůl sen dospělého člověka o vlastním dětství. Dlouholetý Trnkův přítel
František Hrubín mu napsal:
„Ty Tvé pohádky jsou opravdu výborné, při některých místech jsem se smál jako kluk, dětem se to bude jistě líbit, pedagogům třeba míň, ale Ty jsi někdo, kdo jich může nedbat.“
Nakonec i legendární francouzský básník, malíř a filmař
Jean Cocteau se o Trnkovi vyjádřil:
„Trnka – to je království dětství a poezie.“