Rod Jagellonců pocházel z
Litvy, prvním doloženým vládnoucím členem dynastie byl
litevský velkokníže Gediminas (1316–1341). Kromě
zemí Koruny české (1471–1526) vládli Jagellonci také v
Polsku (1385–1572), krátce pak v
Uherském království (1490–1526). Na českém trůnu se postupně vystřídaly dynastie
Přemyslovců a
Lucemburků, po smrti
jediného zvoleného českého krále Jiřího z Poděbrad přišla doba
Jagellonců. Význam
Prahy ale v době jejich vlády upadal, Jagellonci měli své sídlo v
Budíně, dnešní
Budapešti v
Maďarsku. Za jejich vlády byl na
Pražském hradě postaven
Vladislavský sál.
Po
Vladislavově smrti (1456–1516) nastoupil na český trůn jeho syn, tehdy desetiletý
Ludvík Jagellonský. Poručníkem nezletilého panovníka byl jeho strýc,
polský král a litevský kníže Zikmund I. Starý, který rovněž sídlil v Budíně. V Čechách se tak otevřel prostor pro soupeření mocných šlechtických rodů. V jejich čele stáli na jedné straně nejvyšší purkrabí
Zdeněk Lev z Rožmitálu, který zastupoval krále v jeho nepřítomnosti, na straně druhé pak jeho soupeř, nejvyšší hofmistr
Vilém z Pernštejna. Kvůli jejich sporům dokonce českému království hrozila občanská válka.
V té době začali do střední Evropy pronikat z Balkánu Turci. Když v roce 1521 dobyli Bělehrad, otevřela se před nimi volná cesta do Uher. V
bitvě u Moháče 29. srpna 1526 nejenže vojsko
tureckého sultána Sulejmana I. zvítězilo, ale mladý král se navíc při útěku z bojiště utopil v bažinách.
Po jeho smrti uplatnili nárok na uherský a český trůn
Habsburkové. Už v roce 1515 byly na vídeňském kongresu dohodnuty sňatky Vladislavových dětí
Ludvíka a Anny s vnoučaty
císaře Maxmiliána Habsburského: Ludvíkovou ženou se stala
Marie, sestra
rakouského arcivévody Ferdinanda Habsburského, zatímco Ferdinandovou manželkou se stala
Ludvíkova sestra Anna. Česko-uherská větev rodu Jagellonců tak vymřela po meči roku 1526, polsko-litevská větev v roce 1572
Zikmundem II. Augustem.
Rod dodnes připomíná například
Jagellonská univerzita v polském
Krakově.