České loutkářství je uznáváno jako
významný kulturní a společenský fenomén, jehož masové rozšíření po českých zemích se datuje do poloviny 19. století. Loutkářství se po regionech začalo šířit o celé století dříve.
Marionetáři, kteří hráli česky, se tehdy stali součástí procesu
národního obrození. Česká tradice loutkového divadla se v současnosti projevuje ve dvou liniích –
lidové či
amatérské loutkářství a profesionální loutkářství, které se odehrává v divadlech, nezávislých scénách nebo které je předváděno jednotlivci.
Od poslední třetiny 19. století se rozšířilo jednak
spolkové loutkové divadlo, také díky masívnímu rozšíření
rodinného loutkového divadélka (vlastnila je téměř každá měšťanská rodina) se loutkové divadlo stalo lidovou zábavou. Kontinuální tradici českého loutkového divadla dokládají
mnohé scény existující od svého založení dodnes (např. Kacafírek Chrudim, zal. 1913,
Říše loutek Praha, zal. 1920,
Divadlo S + H, zal. 1930). Počet loutkových divadel ve 20. a 30. letech 20. století byl podle historických pramenů
nejvyšší v Evropě. Zapojovaly se vzdělané a talentované osobnosti (výtvarníci, spisovatelé, hudebníci, herci) a poprvé v českém kontextu začalo být loutkové divadlo chápáno jako estetický fenomén. Velmi tomu napomohl
první loutkářský časopis na světě Český loutkář (1912), který
pod názvem Loutkář vychází dodnes.
Loutkářskou tradici v tuzemsku rozvíjí řada festivalů.
Loutkářská Chrudim existuje od roku 1951 a je nejstarší svého druhu v Evropě. Dalšími festivaly je například Mezinárodní festival loutkářského umění v Praze,
Mezinárodní festival Spectaculo Interesse v Ostravě či
Skupova Plzeň (koná se obvykle po dvou letech).