Poblíž Slavkova u Brna se 2. 12. 1805 odehrála „
Bitva tří císařů“,
největší a nejkrvavější bitva na českém území. Proti sobě stálo Rakousko, Rusko a Francie, která zvítězila. Události bitvy připomíná památník
Mohyla míru i
naučná stezka.
Počátkem prosince roku 1805 stanula v prostoru mezi Šlapanicemi a Slavkovem
spojená rakousko-ruská vojska proti armádě francouzského císaře Napoleona I. Nejslavnějšímu Napoleonovu vítězství předcházelo skvělé tažení, v němž během dvou měsíců přinutil ke kapitulaci rakouskou armádu v Bavorsku a její zbytky, spojené s ruskými oddíly, zatlačil přes celé Dolní Rakousko až na Moravu k
Olomouci. U Olomouce spojence posílila další ruská vojska a jejich
početní síla přivedla ruského cara Alexandra I. a rakouského císaře Františka I., přítomné u armády, k myšlence ofenzivního postupu proti Napoleonovi, a to bez ohledu na skutečnost, že se ze severní Itálie blížila na pomoc silná armáda arcivévody Karla. Spojenci vyrazili od
Olomouce k
Brnu a 2. prosince, ve výroční den Napoleonovy korunovace, se obě nepřátelské armády střetly.
Spojenci obsadili linii táhnoucí se od prostoru
severně od olomoucké silnice přes Staré Vinohrady, dominantní
Pracký kopec až na jih k
Telnici. Jejich záměrem bylo úderem levého křídla rozbít pravé křídlo Napoleonovo, odříznout jej od jeho spojovacích linií s Vídní a zničit jej či zatlačit do Čech. K tomuto cíli disponovali oba spojenečtí monarchové asi
90 000 muži. Jejich protivník byl asi o 15 000 mužů slabší, ovšem vojensky mnohem zkušenější.
Napoleon slavil triumfální vítězství
Spojenci obsadili Prateckou výšinu a rozmístili na ni svou armádu s 250 děly. Francouzi obsadili nížiny a vrcholy
Santon a
Žuráň. Na ně rozmístili svých 150 děl.
Pro Rusy bylo velkým překvapením, že Francouzi zaútočili na Prateckou výšinu. Vždyť měli o 12 000 mužů méně. Po tzv. Napoleonově lvím skoku došlo k tomu, že spojenci byli nuceni ustoupit z Pratecké výšiny k obcím Sokolnice a Telnice.
Sbor maršála Soulta kryt mlhou nepozorovaně dorazil až k Praci, prudkým náporem zaútočil na Staré Vinohrady a pratecký kopec a po urputném boji s rakouskými a ruskými jednotkami se jich zmocnil.
Nepomohl ani zásah carské ruské gardy, bitva byla ztracena. Spojenci museli opustit bojiště a ve zmatku se stáhnout ke
Slavkovu.
Rakousko-ruské jednotky v prostoru
Sokolnic poté byly z větší části
obklíčeny a přinuceny ke kapitulaci. Jen malé části se podařilo
uniknout přes hráze zamrzlých rybníků. Zde je nutno připomenout legendu, rozšiřovanou Napoleonem a živou do dnešních dnů, podle níž měly v rybnících zahynout tisíce ruských vojáků. V pramenech doložené výlovy rybníků, nařízené po bitvě, nalezly pouze utopené koně a ztracený válečný materiál.
Zbýval ještě
ruský sbor generála Bagrationa, jenž vedl poměrně
izolovaný boj se sborem maršála Lannese u
Tvarožné a v prostoru olomoucké silnice. Přestože i Bagration utrpěl značné ztráty, nebyl rozdrcen a se svým sborem
jako jediný ustoupil v dobrém pořádku. Spojenecká vojska nebyla již schopna boje a ustupovala směrem na
Hodonín do Uher. Šestého prosince pak bylo na
slavkovském zámku podepsáno
příměří, následované tzv.
prešpurským mírem, přinášejícím Rakousku značné územní ztráty. Slavkovská bitva se stala v dějinách významným pojmem a sám
Napoleon si ji cenil nejvýše ze všech bitev, které svedl.