Benedikt Rejt, Rieth, Ried, Reyd, Rotta, Reta či
Reijt z Pístova či
Piestingu, ale také
Beneš z Loun či
Beneš Lounský: příliš mnoho jmen pro jediného muže, nejvýznamnějšího architekta a stavitele české pozdní gotiky. Sice přesně nevíme, kdy ani kde se narodil, ale patrně pocházel z jižního Německa. Stal se dvorním architektem krále
Vladislava Jagellonského a dvacet let se zabýval přestavbou
Pražského hradu, sídla českých panovníků. Jeho vrcholným dílem je trůnní a rytířský sál, později nazvaný
Vladislavský sál ve
Starém královském paláci. S délkou 62 metrů, šířkou 16 metrů a výškou asi 13 metrů to ve své době byl
největší zaklenutý sál bez středových podpěr ve střední Evropě. Jeho stavbou Rejt potvrdil nejenom své stavitelské umění a dlouholeté zkušenosti, ale také precizní znalost technických oborů, od matematiky až po aplikovanou geometrii. Dnes můžeme jen se zatajeným dechem sledovat rafinovanou kompozici Rejtových kleneb a tiše žasnout.
Vladislavský sál patří k
nejkrásnějším pozdně gotickým interiérům v Evropě, ale díky velkým renesančním oknům je také jednou z
nejstarších renesančních památek severně od Alp.
Rejtův Pražský hrad
Jak by vypadal
Pražský hrad bez Rejtových staveb? Pojďte si největší hradní komplex na světě projít společně s
Kudy z nudy a zjistit, co by chybělo.
Podle historiků se Benedikt vyučil u svého dědečka, stavitele stavitel u dvora bavorského
vévody Jiřího Bohatého. Když vévodův švagr, král
Vladislav Jagellonský, viděl Rejtovo mohutné opevněné proti Turkům i vévodův hrad v Burghausenu, vyžádal si Rejta pro stavbu opevnění severní strany
Pražského hradu.
Z původních čtyř věží dnes zbyly už jen tři,
Daliborka,
Mihulka a
Bílá věž. Mezi opevněním a starým purkrabstvím vznikl prostor pro budoucí
Zlatou uličku, která ale vyrostla později, až koncem 16. století. Po dokončení opevnění král Rejtovi svěřil úpravy
Starého královského paláce s reprezentačními prostory a
Vladislavským sálem.
Se zastřešením tak rozsáhlého prostoru v českých zemích nikdy neměl zkušenosti, a právě Rejt navrhl řešení, které se stalo jeho uměleckým podpisem: sál zakryl pěti stanovými střechami. Nepodpíraly je sloupy, stabilitu zajišťovala železná klenební táhla. Panovaly obavy, že se klenby sálu zřítí, zvlášť když sem po jezdeckých schodech vjížděli rytíři na koních na slavnostní turnaje, ale Rejtovo stavitelské umění vydrželo.
Konec stanové střechy nezavinili ani rytíři, ani dusot turnajových koní, ale nejničivější požár v historii
Prahy. V roce 1541 zničil téměř celou
Malou Stranu i část
Pražského hradu. Klenba Vladislavského sálu požár vydržela, ale stanové střechy oheň zničil.
Architekt slunce a světla
Na
Pražském hradě také můžete vidět pravděpodobný
portrét Benedikta Rejta: shlíží na nás ze stěny
Svatováclavské kaple v
katedrále sv. Víta, kde jej kolem roku 1510 vymaloval
Mistr Litoměřického oltáře, tedy Rejtův současník, který jej musel znát osobně. Ostatně v katedrále Rejt vytvořil základy pro druhou chrámovou věž na severní straně a pilíře nové chrámové lodi, pro krále také vybudoval
Místodržitelský letohrádek v
Královské oboře.
Ačkoli s jistotu nevíme, zda se narodil opravdu v roce 1454, na začátku 16. století se mu už zvolna blížila šedesátka.
Žil na
Hradčanech ve vlastním domě ve Vikářské ulici, král mu za zásluhy udělil šlechtický titul a pomalu mohl pomýšlet na odpočinek. V roce 1511 se však práce na Pražském hradě zastavily, patrně kvůli nedostatku financí, a pro zkušeného stavitele se tak otevřela cesta na venkov.
Jeho služby si totiž okamžitě vyžádali synové pana
Půty Švihovského z Rýzmberka, aby pro ně přestavěl hrady
Rabí a
Švihov. Rejt navrhl fascinující
vodní opevnění Švihova a renesančními okny, která se podobají těm ve Vladislavském sálu, pustil do potemnělých středověkých interiérů slunce, světlo a čerstvý vzduch.
V roce 1512
Rejt podepsal s měšťany
Kutné Hory smlouvu o dostavbě
chrámu svaté Barbory. Kostel zaklenul
klenbou s krouženými žebry a vybudoval své osvědčené stanové střechy. V Kutné Hoře na rozdíl od Vladislavského sálu vydržel
zajímavý architektonický prvek dodnes.
Poslední Rejtova stavba: kostel se stanovou střechou v Lounech
Oblíbená stanová střecha, důmyslná žebrová klenba a písemné prameny potvrzují, že Rejt byl rovněž autorem
kostela svatého Mikuláše v
Lounech. Stavělo se na místě původního kostela, který vyhořel v roce 1517, a Rejt svěřil stavbu muži, kterého sám vyškolil:
mistr Pavel vedl pernštejnskou stavební huť v
Pardubicích a kromě řady budov ve města postavil například
hrad na Kunětické hoře.
Dokončení kostela roku 1538 se Rejt nedožil, ale v nedostavěném chrámu byl pochován. Město se dodnes hrdě hlásí k jeho odkazu: v
Lounech můžete navštívit
Galerii Benedikta Rejta a na
náměstí Benedikta Rejta si prohlédnete
Rejtův pomník s jeho fiktivní podobou od
Karla Kuneše.