Po dlouhá staletí byly
pranostiky a nejrůznější zvyky nositeli tehdejšího vědění a způsobu života.
Život na venkově provázela
během celého roku řada rizik, od špatného počasí přes nemoci až po neúrodu, a dobré a výnosné hospodaření měly zajistit právě nejrůznější
symbolické rituály. Například už o
masopustu bylo potřeba při tanci vyskakovat co nejvýš, protože se tradovalo, že jak vysoko člověk vyskočí, tak vysoko mu vyroste len, ječmen nebo jiné obilí. Jinde se zase tvrdilo, že která hospodyně si o ostatcích nezatancuje s medvědem, té neporoste konopí a len. A pokud si někdo chtěl zajistit, že mu ponesou slepice, měl si na
Tři krále od obcházejících králů půjčit křídu, na
vstupní dveře domu namalovat tři křížky a přesně za tři dny je před východem slunce smazat. Pomáhalo to? Slepicím zřejmě ne, ale lidem ano: věděli, že pro úspěšnou snůšku udělali všechno, co udělat mohli.
Předzvěst budoucí úrody
Předzvěstí
budoucí dřiny býval konec zimy, kdy na polích ještě byl klid. Vzpomeňte si na rozšířenou únorovou pranostiku
„Únor bílý – pole sílí“. Jiné ale zněly varovně, například
„v únoru z množství sněhu dobrá úroda svítá, mnoho ovoce a sena, však málo žita“, anebo
„co si únor zazelená, březen si hájí; co si duben zazelená, květen mu to spálí“.
V
předvelikonoční době si lidé schovávali vodu, ve které byl namočen hrách na tradiční pučálku, a pak s ní symbolicky kropili obilí a hrách určené k setí, aby se do něj nedali škůdci. Skořápkám
velikonočních vajíček – a to nejlépe těm, které slepice snesly na
Zelený čtvrtek – také lidé připisovali nejrůznější přednosti. Někde se pokládaly na okenní římsy, aby od domu a dvora držely v uctivé vzdálenosti všelijakou havěť, jinde je vysypávali na osetých polích s vírou, že se pak
nebude příliš prudce měnit počasí.
Předpovědi počasí podle kohoutů, psů i cibule
Předpověď počasí byla něco, co naši předkové vůbec neznali a kde podle jejich představ měly
nadpřirozené síly volné pole pro všelijaké nekalé rejdy. Někde se o
Vánocích věštilo počasí z cibule: hospodář ji rozloupl na dvanáct plátků, vsypal do ní sůl a podle stupně vlhkosti mezi jednotlivými plátky „předpovídal“, který měsíc bude suchý a který vlhký.
Rozšířenou pověrou s velmi starou tradicí bylo
zahánění bouří a krupobití pomocí trub, píšťal a zvonů. Prudké deště byly špatné, ještě horší ale bylo sucho. Vyplatilo se sledovat proroky
počasí, což bývali kohouti (když kokrhal a seděl přitom na plotu, mělo nastat krásné počasí) a také psi (když žere trávu, bude pršet).
Spousta pranostik ale vycházela z
reálného pozorování, například
„ovce v březnu na pastvě – v dubnu v chlévě“ anebo
„když v březnu neprší, nebude v dubnu žádná tráva“. Přáním rolníků bylo, aby jarní počasí bylo studené a mokré, aby ozimy měly dost vláhy, ale moc nerostly, dokud nepřejde riziko jarních mrazíků a pozdních sněhů.
Zdánlivé rozpory, které v pranostikách nacházíme, kdy si jedni přejí teplo a druzí chlad a déšť, vycházejí z
rozdílů jednotlivých regionů a také z toho, zda šlo o zemědělce závislé na pěstování obilí nebo dobytka.
Žně a dožínky
Péče o úrodu a sklizeň provázela celé letní a podzimní období. Žně obvykle začínaly
13. července na svatou Markétu, patronku plodnosti a těhotných žen. Jedna z nejznámějších pranostik říká, že
„Svatá Markéta hodila srp do žita“ nebo také
„Svatá Markéta žene žence do žita“. Současně se ale tradovalo, že
„co červenec nedovaří, to už srpen nedopeče“, a že
„prší-li na den svaté Máří Magdaleny, obilí se v stodole zazelení“ a s úrodou to tudíž dopadne špatně.
Už týden před
dožínkami chasa začínala plést ohromný věnec z klasů obilí. Kromě klasů se do něj vplétalo luční kvítí, především červené vlčí máky a modré chrpy, jeřabiny, makovice, ovoce, stuhy a různé pamlsky. Věnec pak nesli v čele dožínkového průvodu až do statku, kde ho předali hospodáři. Věnec měl zvláštní
magickou moc, byl symbolem slunce, hojnosti a plodnosti i zárukou bohaté úrody v příštím roce. Proto se v domě nechával až do jarního setí a zrno z něj se přidávalo do osiva pro příští rok jako požehnání úrody.
Konec žní
Když ale
žně proběhly jak měly a všechno obilí z polí bylo zdárně sklizeno a uloženo, muselo se to pořádně oslavit. Odměnou a poděkováním za měsíce náročné dřiny na poli byly
dožínky, oslavy k ukončení žní plné dobrého jídla, pití a radovánek.
Slavnost dožínek začínala
odvezením posledního snopu z pole; říkalo se mu baba, dědek, žebrák, stará nebo nevěsta. Svázal se klasy nahoru, ozdobili ho polním kvítím, někde na něj navlékli mužské nebo ženské šaty a naložili ho na poslední žebřiňák. Vůz vyzdobený barevnými fábory, květinami a kyticemi obilí pak odvezli do statku a cestou ho s muzikou a písničkami doprovázeli lidé s kosami, hráběmi a srpy.
Poslední snop předali hospodáři jako
ducha dobré sklizně a nechali ho ve stavení do příštích dožínek. Byl vymlácen jako poslední a zrno z něj mělo magickou moc, takže se podobně jako zrní z dožínkového věnce přidávalo třeba do osiva na příští rok.
Vinobraní a sklizeň ovoce
Když bylo zrní ve stodolách, přicházel čas
vinobraní. Také vinaři měli své pranostiky, a tak například platilo, že
„je-li v srpnu chladno, bývá ve sklepě hladno“ anebo
„co srpen na hroznech pokazí, to září nenapraví“. Spousta pořekadel se točila kolem svatého Vavřince
10. srpna a svátku Nanebevzetí Panny Marie
15. srpna, například
„slunce-li o Nanebevzetí Panny Marie svítí, lze hojnost vína se nadíti“ anebo naopak
„prší-li na Nanebevzetí Panny Marie, ubývá vína a bude špatné vinobraní“. Pokud pěkné počasí vydrželo až do
24. srpna, sice ještě nebylo vyhráno, ale říkalo se
„krásně-li o Bartoloměji, vinaři se smějí“.
Čas prvního vína přišel
1. září „na Jiljího první víno“; v plném proudu pak sklizeň bývala na konci měsíce, kdy se tradovalo, že
„Svatý Václav víno chrání, po něm bude vinobraní“, zato jinde už
„na svatého Václava českého bývá vína nového“.
Kromě hroznů se sklízelo i ovoce; situaci na vinicích i zahradách shrnuje pranostika, která se váže k
16. říjnu:
„Na svatého Havla má být všechno ovoce v komoře“, případně
„na svatého Havla víno do sklepa“.
A když náhodou některý vinař zaspal, nebylo třeba věšet hlavu, neb ještě tu byl
22. říjen, svatá Kordula a pořekadlo, že
„o svaté Kordule nejsladší jsou bobule“.
Zemědělská muzea
Článek popisuje staré české zemědělské pověry, pranostiky a rituály, které hrály klíčovou roli v ochraně úrody a předpovídání počasí.
Věnec symbolizuje slunce, hojnost a plodnost a je zárukou bohaté úrody pro příští rok.
Žně obvykle začínaly 13. července na svatou Markétu, která je patronkou plodnosti a těhotných žen.
Na Tři krále bylo potřeba si od králů půjčit křídu, namalovat na dveře tři kříže a za tři dny je vymazat.
Hospodář rozebral cibuli na plátky, vsypal do nich sůl a podle vlhkosti predikoval počasí pro jednotlivé měsíce.
Skořápky byly pokládány na okenní římsy nebo vysypány na pole, aby odháněly škůdce a stabilizovaly počasí.
Pokud bylo v srpnu chladno, negativně to ovlivňovalo zrání hroznů ve sklepě.
Pokud pršelo na Nanebevzetí Panny Marie, očekávalo se špatné vinobraní s menší produkcí vína.
Poslední snop symbolizoval ducha dobré sklizně a byl speciálně ozdoben a uchováván do dalších dožínek.
Otázky i odpovědi jsou strojově generované a neprošly redakční úpravou.