Leoš Janáček se narodil v
Hukvaldech jako deváté ze čtrnácti dětí místního učitele
Jiřího Janáčka a jeho ženy
Amálie. Od dětství projevoval nevšední hudební nadání, v 11 letech byl přijat do fundace pro hudebně nadané chlapce z chudých rodin při
augustiniánském klášteře na Starém Brně. Život a dílo
Leoše Janáčka byly od té doby spojené s
Brnem, kde se zasloužil o rozvoj kulturního života.
Klášter dal Janáčkovi nejenom dobrý hudební základ, ale umožnil mu i všeobecné vzdělání včetně studií na varhanické škole v
Praze a konzervatořích v
Lipsku a ve
Vídni. V roce 1881 Janáček v
Brně založil varhanickou školu a stal se jejím prvním ředitelem, ten rok se rovněž oženil se
Zdenkou Schulzovou (1865–1938). Působil také jako dirigent a záhy začal komponovat vlastní díla. Z chudého fundatisty se záhy díky nadání, houževnatosti a neobyčejnému pracovnímu nasazení stala respektovaná osobnost.
V roce 1894 se Janáček rozhodl jako vůbec první skladatel napsat operu na prozaický text, a to divadelní hru
Gabriely Preissové Její pastorkyňa. Práce trvaly téměř deset let a operu dokončil v únoru 1903. Nebyly to lehké časy: Janáčkovi už v roce 1890 nečekaně zemřel dvouletý syn Vladimír, v roce 1903 zemřela na tyfus jednadvacetiletá dcera Olga.
Opera Její pastorkyňa měla premiéru v
brněnském Mahenově divadle v lednu 1904. Ještě téhož roku požádal Janáček o penzionování, aby se mohl cele věnovat své varhanické škole a komponování. Začal také pravidelně navštěvovat
lázně Luhačovice.
Dveře ke světové slávě Janáčkovi otevřela
pražská premiéra Její pastorkyně roku 1916. Záhy poté byla opera přeložena do němčiny, v roce 1918 ji pod názvem Jenůfa uvedla vídeňská Dvorní opera a v roce 1924 Metropolitní opera v New Yorku.
Nejplodnějším tvůrčím obdobím
Leoše Janáčka bylo posledních deset let jeho života. Složil dalších pět operních děl (
Výlety pana Broučka, Věc Makropulos, Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Z mrtvého domu) a svá nejoriginálnější a nejvyzrálejší orchestrální díla, především
Sinfoniettu, kterou věnoval „svému městu“
Brnu. V roce 1925 mu byl udělen čestný doktorát
Masarykovy univerzity, vůbec první v historii této instituce, byl členem
České akademie věd a umění i
Pruské akademie umění, a po obrovském úspěchu Její pastorkyně v Antverpách mu belgický král Albert udělil
Rytířský řád krále Leopolda.
Janáček dál pravidelně jezdil do
Luhačovic; pobýval ve
vile Vlastimila, kterou postavil jako svou první lázeňskou stavbu architekt
Dušan Jurkovič, v dnešním
Jurkovičově domě, ve
vile Jestřábí i v
Augustiniánském domě. K napsání některých skladeb jej inspirovala jeho přítelkyně a múza
Kamila Stösslová, která byla také předlohou některých ženských hrdinek jeho oper. Jejich přátelství trvalo až do skladatelovy smrti. V létě 1928 prochladl; koncem července ještě stihl navštívit
Výstavu soudobé kultury na nově vybudovaném
brněnském Výstavišti a pak odjel do
Hukvald. Odtud byl převezen do sanatoria v
Ostravě, kde po několika dnech zemřel na zápal plic. Jeho hrob najdete na
brněnském Ústředním hřbitově.
Janáčkův odkaz je v Brně stále živý: ještě za jeho života se z varhanické školy stala
brněnská konzervatoř, v roce 1947 byla založena
Janáčkova akademie múzických umění, o devět let později vznikla
brněnská filharmonie a v roce 1965 bylo otevřeno moderní
Janáčkovo divadlo, kde jsou Janáčkovy opery pravidelnou součástí repertoáru. V
Brně rovněž najdete
Janáčkův památník, každoročně se tu koná
mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno a vzniká
Janáčkovo centrum, nový koncertní sál a sídlo
Filharmonie Brno. V jeho
rodném domě v
Hukvaldech si prohlédnete
Janáčkův památník, ve zdejší oboře
sochu lišky Bystroušky a po
naučné stezce Janáčkův chodníček se můžete vydat k
Janáčkově lavičce na jeho oblíbeném místě.