Egon Erwin Kisch se narodil se v Praze, v srdci Starého Města, v domě U Dvou zlatých medvědů v
Melantrichově ulici. Dům stál v těsné blízkosti tehdejšího centra pražského života, jen pár kroků od
Staroměstského náměstí, staré
radnice a spletitého labyrintu uliček, které tehdejší Praha nabízela. Byl to svět na hranici světla a tmy, svět obchodníků, šumařů, kapesních zlodějů i ctihodných měšťanů, svět, který se pomalu propadal do minulosti pod náporem modernizace a rychle postupující
asanace.
Kisch vyrůstal v německy mluvící židovské rodině. Jeden z jeho předků prý přišel do Prahy v 17. století z městečka
Chyše (německy Chiesch), a podle něj dostal rod jméno. Kische od mládí fascinovalo všechno, co viděl kolem sebe. Vstupoval do kaváren, na tržiště i do špinavých dvorků, a nasával příběhy, které později vtělil do svých reportáží. Jeho mateřštinou byla sice němčina, ale jeho světem byla
Praha – všechna její patra, všechny její stíny. Zásadní událostí jeho mladí bylo mizení města, které znal jako kluk. Asanace
Starého Města a
Židovského města, rozsáhlá přestavba, která měla „vyčistit“ staré a nehygienické části města, brala ulicím tvář i paměť. Kisch byl očitým svědkem bourání domů, které pamatovaly staletí, a mizení
magických zákoutí (a přiznejme si to, současně velmi špinavých a odpudivých), kde každá zeď a dlaždice měly svůj příběh. Z této ztráty v něm vyrostla posedlost dokumentováním pomíjivého. Jeho pozdější styl – rychlý, syrový, bez příkras – byl snahou zachytit svět dřív, než zmizí.
Studoval na
technice a na
filozofické fakultě dnešní Karlovy univerzity filozofii, dějiny německé literatury, germanistiku a později
žurnalistiku, ale žádná studia nedokončil. Stal se novinářem: začínal jako elév v listu
Bohemia, a brzy se stal uznávaným reportérem. Psal o požárech, zločinech, skandálech, ale i o osudech lidí, kterých by si jinak nikdo nevšiml. Byl neúnavný v hledání pravdy, v touze být „přímo na místě“. Tento přístup z něj udělal jednu z ikon moderní reportážní žurnalistiky. Patřil do
okruhu pražských německy píšících spisovatelů, jako byli
Franz Kafka, Gustav Meyrink, Max Brod, Emil Utitz nebo
Franz Werfel. V dubnu 1911 vyšla Kischova povídka
Katastrofa s podtitulem
Pražský příběh, která byla vlastně první verzí úspěšného
románu Pasák (1914). Román byl tehdy označován za odvážné až „pornografické“ dílo. Z předválečné doby pocházejí ještě sbírky črt
Z pražských uliček a nocí,
Zapovězené lokály či
Temnou Prahou.
Během první světové války Kisch sloužil na srbské frontě. Po návratu do Prahy opět pracoval pro
Prager Tagblatt; z té doby pochází jeho proslulá povídka
Nanebevzetí Tonky Šibenice, která byla několikrát zfilmována. V roce 1920 také za velké pozornosti veřejnosti Kisch vylezl na zapovězenou půdu
Staronové synagogy a neúspěšně hledal pozůstatky
Golema.
Na přelomu let 1921 a 1922 své rodiště na dlouhá léta opustil a odstěhoval se do
Berlína. Tam pracoval jako
dopisovatel Lidových novin, hodně psal a cestoval. Náměty z dobrodružných cest později využil pro knihy
Caři, popi, bolševici, Americký ráj a
Tajná Čína. Po celém světě ho proslavilo
přistání v Austrálii, kam byl v roce 1934 vyslán jako delegát na Světový kongres proti fašismu. Poté, co mu úředníci jako nežádoucí osobě odepřeli vstup na pevninu, novinář seskočil z lodi na molo a zlomil si nohu. Po návratu do Evropy se jako zpravodaj interbrigadistů zúčastnil občanské války ve
Španělsku. Žil v
Praze a v
belgickém Ostende, sestavil sbírku kriminalistických studií
Pražský pitaval, a napsal knihy
Zuřivý reportér a
Tržiště senzací.
Po
Mnichovu jako levicový novinář a Žid musel emigrovat. Dobu
druhé světové války prožil ve
Spojených státech amerických a v
Mexiku. Ještě před návratem do
Prahy v roce 1946 se dozvěděl o smrti mnoha svých přátel a blízkých včetně bratrů
Pavla a
Arnolda v koncentračních táborech. Plánovanou knihu o poválečném Československu už nestihl dokončit, zemřel
31. března 1948 v
Praze. Jeho hrob najdete na
Vinohradském hřbitově.