Jan Blažej Santini se narodil v
Praze v
rodině váženého italského kameníka, maminka byla Češka a pokřtěný byl v
katedrále sv. Víta. Protože byl od narození postižený (sám o sobě v dospělosti psal jako o poškozeném nebo chromém, podrobnější informace ale chybí), sice se vyučil kamenictví, v prestižní kamenické rodinné dílně však pracovat nemohl. Byl ale pronikavě inteligentní a měl prostorovou představivost, takže se vyučil malířství u
Christiana Schrödera (1655–1702), císařského a královského malíře a rovněž správce obrazárny na
Pražském hradě. Byl rovněž žákem
francouzského architekta Jeana Baptisty Matheye, který působil v českých zemích.
Zhruba ve dvaceti letech Santini odjel na zkušenou do Itálie. Když se v roce 1700 vrátil, záhy se stal
členem stavitelského cechu, malostranským měšťanem a také
oficiálním architektem cisterciáků. Pracoval i pro další církevní řády, bohaté šlechtice a jiné významné klienty. Ačkoli se dožil pouhých 46 let, stihl toho opravdu hodně: působil v
Praze, v
západních i
východních Čechách, na
Vysočině i na
jižní Moravě. Odhadovalo se, že navrhl asi dvě stě staveb, nicméně to by podle historiků v Santiniho domácnosti musela u kreslicího prkna stát i jeho žena, děti, služka a občas i pes. Podle
profesora Mojmíra Horyny, který je považován za
nejlepšího znalce díla J. B. Santiniho, se jeho
rukopis dá potvrdit na osmdesáti místech, a to od monumentálních klášterů až po drobné a téměř neznámé stavby.
Santini žil na
Malé Straně v
Nerudově ulici, kde vlastnil
dva domy (č. 211 a 212). V roce 1707 se oženil s
Veronikou Alžbětou Schröderovou (1686–1720), po její smrti se jeho druhou ženou stala
Antonie Ignatia Chřepická z Modliškovic. Tři synové z prvního manželství zemřeli na souchotiny, přežila jen
dcera Anna Veronika (* 1713). Z druhého manželství měl Santini dceru a v roce své smrti syna. Jeho hrob už neexistuje; byl pochován na
zrušeném hřbitově u bývalého kostela sv. Jana Křtitele ve Šporkově ulici.
Kam za Santinim?
- Jednou z prvních Santiniho zakázek po návratu do Čech byla přestavba Zbraslavského kláštera.
- Navrhl přestavbu kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci v Kutné Hoře.
- Od roku 1703 až do smrti spolupracoval s Václavem Vejmluvou, opatem cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou. Nad klášterem stojí poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, považovaný za vrchol Santiniho tvorby.
- Podobně jako s Václavem Vejmluvou Santini udržoval osobní přátelské vztahy i s Evženem Tyttlem, opatem cisterciáckého kláštera v Plasích. Pro ten architekt navrhl odvážné technické řešení. Základy budov spočívají na více než pěti tisících dubových kůlů, trvale zaplavených vodou, která konzervuje dřevo v základech. Při speciálních prohlídkách uvidíte takzvaná vodní zrcadla, barokní bazény, v nichž se dá sledovat výška vody a další parametry. U jednoho z nich dodnes je Santiniho varovný vzkaz příštím generacím Aedificium hoc sine aquis ruet / Bez vody se tato stavba zřítí.
- V blízké Mariánské Týnici vybudoval Santini překrásný areál s poutním kostelem, rajským dvorem, ambity a proboštstvím.
- V době smrti Santini pracoval na několika projektech. Část z nich dokončil Kilián Ignác Dientzenhofer (1689–1751), například klášter v Kladrubech u Stříbra.