
Založení
Klubu Za starou Prahu v lednu roku 1900 nebylo náhlým rozmarem několika intelektuálů.
Praha na přelomu 19. a 20. století zažívala dramatické proměny. Chystala se
razantní asanace a přestavba velké části
Starého Města a
Josefova. Na řadu volných parcel se díky skvělé poloze v historickém centru vrhli stavební podnikatelé. Proti nim povstali
architekti, umělci, historici a další osobnosti, a rozhodli se aktivně hájit
historické architektonické a urbanistické kvality proti všem stavebním záměrům narušujícím neopakovatelný půvab, vzhled a osobitost Prahy. Aby svému jednání dali patřičnou vážnost a důraz, po několika letech protestů a petičních akcí založili
Klub Za starou Prahu. Od té doby jeho členové bedlivě sledují všechny stavební záměry v
Praze a hodnotí jejich
vhodnost i
začlenění do městské zástavby. Neúspěšných zásahů sice bylo během existence Klubu podstatně více než těch úspěšných, ale i v dnešní době je
Klub Za starou Prahu jedním z nejvýraznějších hlasů v debatách o podobě a proměně města.
Kdy se rodí obránci města
Klub vznikl jako spolek lidí, kterým nebyl lhostejný osud staré
Prahy. Šlo o
volné sdružení architektů, umělců, historiků, teoretiků i obyčejných milovníků města, kteří společně začali hájit historické kvality města proti nešetrným stavebním zásahům. Od začátku stál v jeho čele výběr výrazných osobností tehdejší pražské inteligence, což mu dalo odborný kredit i veřejný respekt. Patřili k nim mimo jiné architekti
Jan Koula, Pavel Janák, Antonín Engel nebo
Josef Chochol, z historiků pak například
Zdeněk Wirth, Emanuel Poche či
Jaroslav Goll. S Klubem byli spojeni i umělci, například spisovatelé
Zikmund Winter a
Karel Václav Škorpil či malíři
Zdenka Braunerová a
Jan Zrzavý; ten v klubu dokonce krátce působil jako placený sekretář.
Od protestu k odborné debatě

Morálním mluvčím nové iniciativy se stal
spisovatel Vilém Mrštík. Jeho text
Bestia triumphans, publikovaný tři roky před vznikem Klubu, kritizoval vítězství hrubé síly nad rozumem a kulturní pamětí. Myšlenka, že město není jen prostor k zastavění, ale živý organismus s historií, se stala jedním ze základů činnosti Klubu.
V počátcích se členové Klubu nebáli výrazných gest – podepisovali
výzvy, svolávali shromáždění a vstupovali do veřejného prostoru jako
kulturní opozice. Počítalo se i s myšlenkou
aktivně zasáhnout do městské politiky. Postupem času ale našli stabilní roli, která jim zůstává dodnes: být
odborným hlasem, který se snaží vést
věcnou a přesnou diskusi. Klub se přestal opírat o pamflety a apelace a začal stavět na
odborné analýze, veřejné debatě a systematickém tlaku skrze
fakta a argumenty. Od začátku šlo o víc než jen o ochranu jednotlivých domů – o
udržení kulturní paměti, architektonické kontinuity a
proporcí, které dávají městu jeho
jedinečný ráz.
Bitvy o město: vítězství i prohry

Když v roce 1893 pražští radní schválili takzvanou
asanaci, tedy rozsáhlý plán „sanace“
Starého Města a
Josefova, hlavními argumenty byly
zdraví a hygiena. Úzké uličky prý smrdí, domy jsou nehygienické, město se musí nadechnout. Ve skutečnosti ale šlo o
kulturní čistku. Zaniklo přes 600 domů, včetně celých ulic a dvorů se středověkými kořeny. Kritici upozorňovali, že asanací se ničí historická kontinuita města, ale byli v menšině.
Bitvu o
Staré Město sice Klub prohrál, od té doby ale je jeho historie zároveň
historií pražských památkářských kauz. V meziválečném období se postavil proti necitlivé výstavbě na
Malé Straně a na
Hradčanech. Za komunismu se stal režimu trnem v oku, zejména když
odmítl demolice v historické zástavbě a bourání starých domů kvůli
výstavbě obchodních domů a
dopravních tepen.

Mezi největší prohrané bitvy posledních desetiletí patřil boj o
Transgas, komplex tří staveb bývalého Plynárenského dispečinku na
Vinohradské třídě v sousedství
historické budovy Národního muzea. Podobně se klubu nepodařilo zachránit před demolicí řadu památkově nechráněných domů, například novobarokní
Špačkův dům v Klimentské ulici nebo
dům sochaře M. B. Brauna, který stával na nároží Jungmannovy a Vodičkovy ulice. K zemi šel i
Dientzenhoferův pavilon, zbouraný kvůli stavbě
Jiráskova mostu, staré
nádraží Těšnov anebo
Braunerův dům s kavárnou Union na nároží Národní a Na Perštýně. Ten v roce 1969 nahradila novostavba se skleněným pláštěm.
Jak by vypadala Praha bez Klubu?

Řada sporů ale vyvolala takový zájem a pobouření veřejnosti, že se plány musely změnit. Nebýt
Klubu Za starou Prahu,
Nerudovou ulicí by na
Pražský hrad možná jezdila ozubená železnice, výhledu na
klášter Emauzy mezi
mostem Palackého a
Vyšehradem by bránila řada vysokých domů a na
Kampě by stála
obří budova státní galerie. V roce 1927 k ní byl dokonce položen základní kámen.

Navždy sice zmizely historické domy na severní straně
Staroměstského náměstí, ale díky Klubu se zachránil alespoň
bývalý klášter paulánů u svatého Salvátora i původní struktura
Nového Světa a okolí
Lorety. Demolici unikla i
Vinohradská tržnice, na rozdíl od
Ringhofferovy továrny na Smíchově, kterou připomíná alespoň
část historického průčelí. Fasáda zůstala zachovaná také u
kasáren Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky, za níž se skrývá
obchodní centrum Palladium. Klub se také zasadil o záchranu řady
industriálních památek, například
Nákladového nádraží Žižkov, slyšet jste o něm mohli i v souvislosti se zástavbou u
Masarykova nádraží nebo s plánem rekonstrukce
železničního mostu pod Vyšehradem, který by mohl ztratit svou autentickou podobu. Dlouhodobě se Klub vyjadřuje i k
výškové výstavbě na Pankráci a v Holešovicích.
Město jako dialog

Ačkoliv
Klub za starou Prahu nemá žádnou oficiální pravomoc, jeho autorita – opřená o
odborníky z řad architektů, historiků i urbanistů – ho činí
respektovaným hráčem v debatách o rozvoji města. Přesto se často potýká s
nálepkou nepřítele moderny. Někteří jej vnímají jako spolek nostalgiků, kteří brání jakékoli novostavbě. Realita je však jiná: kritikou nejsou nová řešení jako taková, ale jejich kvalita a kontext. Podle Klubu má nová architektura město doplňovat, nikoli přehlušit. A to je v
Praze mimořádně náročné, protože se svou strukturou liší od jiných evropských metropolí.
Praha je jako amfiteátr, kde každá změna proporcí může narušit celek. Je to
prostorová kompozice s dramatickým terénem, vizuální osou a historickými horizonty. Proto je tu potřeba zvýšená citlivost – a právě tu se Klub snaží prosazovat.

Svou péči Klub dlouhodobě dokládá udělováním
Cen za novostavbu v historickém prostředí. Oceněné projekty dokážou vstoupit do historické zástavby s respektem a invencí zároveň. Ceny nemíří jen do
Prahy: v posledních letech ceny získaly například
dostavba areálu Automatických mlýnů v Pardubicích,
Městská knihovna ve
Šlapanicích, dostavba
Krajské knihovny v
Českých Budějovicích anebo
expozice horolezectví v Českém ráji v
Muzeu Českého ráje v
Turnově.
Když město přestává být domovem
Klub Za starou Prahu je jedinečný nejen historií, ale i tím, že nikdy nepřestal věřit v hodnotu veřejné debaty. A právě proto, že debaty o
Praze zdaleka nekončí – ba naopak – je jeho role dnes snad ještě důležitější než kdykoliv předtím. V současnosti však čelí nové výzvě. Nejde už o pouhé demolice, ale o
gentrifikaci, developerský tlak a ztrátu autenticity historického centra.
Praha se podle mnohých proměňuje v kulisu – krásnou, ale vyprázdněnou.
Klub Za starou Prahu dnes pravidelně vstupuje do diskusí o koncepci města, komentuje územní plány a
varuje před proměnou Prahy v „město pro turisty“.
Jeho sídlem je stále románská
Juditina věž u
Karlova mostu, jedno z nejstarších dochovaných míst ve městě. Odtud se pravidelně ozývá hlas, který říká:
město není jen investice, město je živý organismus s pamětí. A tu paměť je třeba chránit.
Klub Za starou Prahu chrání historické a architektonické kvality Prahy, zasahuje do debat o urbanismu a výstavbě, a zdůrazňuje potřebu citlivého přístupu k historickému prostředí.
Klub Za starou Prahu byl založen v lednu roku 1900.
Klub byl založen jako reakce na modernizační tlaky, které ohrožovaly historické architektonické a urbanistické kvality Prahy na přelomu 19. a 20. století.
Zakladatelé Klubu Za starou Prahu byli architekti, umělci a historici, včetně Jana Kouly, Pavla Janáka, Antonína Engela, a historiků jako Zdeněk Wirth a Emanuel Poche.
Klub bedlivě sleduje všechny stavební záměry v Praze, hodnotí jejich vhodnost a začlenění do městské zástavby, a vyjadřuje se k výškové výstavbě a urbanistickým proměnám města.
Klub se postavil proti demolici starých domů, necitlivým novostavbám a plánům, které by měnily historické proporce a vizuální osy Prahy.
Díky aktivitám klubu se podařilo zachránit mnoho historických budov a struktur, jako například klášter u svatého Salvátora či části Staroměstského náměstí.
Otázky i odpovědi jsou strojově generované a neprošly redakční úpravou.