Značky aut, co voní minulostí: Trabant, Wartburg, Lada, Moskvič, Maluch, Luaz a stará Škodovka

Po ulicích už skoro nejezdí, zato na srazech veteránů, to je jiná! Připomeňte si s Kudy z nudy značky, které patřily k běžnému koloritu silnic a zároveň se staly tichými hrdiny jedné epochy. Stroje, které vás možná nikdy nenechaly dojet včas, ale zanechaly stopu – jak v asfaltu, tak v paměti. Byly to časy, kdy auto nebylo status, ale spíš zkouška trpělivosti a řidičských dovedností. Kdo si dneska stěžuje na chybějící vyhřívání volantu, nikdy se neškrábal zamlženým okýnkem Trabanta v mínus deseti stupních. A kdo se bojí automatu, ten nezažil řazení u Wartburgu, kde jste nikdy nevěděli, jestli jedničku trefíte, anebo si zlomíte ruku.
 
Zkrátka vítejte zpátky v době, kdy značky jako Trabant, Wartburg, Žiguli nebo Moskvič byly realitou každého druhého parkoviště u paneláku. V časech, kdy silnice bručely jako starý vysavač a okýnka se stahovala klikou, auta se opravovala kladivem, olej se doléval častěji než benzín a otevření kapoty znamenalo začátek dobrodružství hodného Indiana Jonese.
 

Trabant – malý zázrak z duroplastu

Němci mu říkali „lidové auto Východu“, zbytek Evropy se tomu smál. Dvoutaktní motor, karoserie z tvrzeného bakelitu prosyceného pryskyřicí (duroplastu), kterou byste v nouzi použili i jako skříň, a nezaměnitelný zvuk i zápach, který předcházel auto o dvě ulice. Trabant byl miláček i noční můra. Na palubní desce chyběl jakýkoli ukazatel stavu množství benzínu, a ostatně i ten se do nádrže musel lít smíchaný s olejem. Trabant měl charisma dětského traktůrku a životnost věčně opravovaného fénu. Ale přežil všechno – i pád Berlínské zdi v roce 1989.
 
Trabanty vyráběla automobilka Sachsenring v saském městě Zwickau. Poslední exemplář sjel z výrobní linky 30. dubna 1991. Autíčka značky Trabant sice nebudila velký respekt, ale dodnes mají své fanoušky. O novodobou popularitu trabantů se postaral novinář, režisér a cestovatel Dan Přibáň, který s nimi procestoval řadu exotických zemí. O svých výpravách natočil řadu dokumentů – Trabantem Hedvábnou stezkou, Trabantem napříč Afrikou, Trabantem až na konec světa, Trabantem Jižní Amerikou nebo Trabantem do posledního dechu.
 
Podívejte se na Kudy z nudy na kalendář akcí legendárních trabantů, kde se odehrávají spanilé jízdy, výstavy i přehlídky elegance. Trabant má dokonce jako jediná ze značek ze starých časů „svá“ muzea, a to Muzeum trabantů v Nové Vsi pod Pleší (kde je k vidění právě přehlídka žlutých trabantů z cest Dana Přibáně), Expozici dvoutaktů ve Svobodnickém dvoře v Retro Muzeu Lobzy a Trabant muzeum v Praze-Motole. Dokonce se dočkal i sochy: plastika Davida Černého Quo Vadis aneb trabant na čtyřech nohách je vystavený na zahradě velvyslanectví Spolkové republiky Německo na Malé Straně.
 

Wartburg – luxusnější větší bratr malého trabantu

Náročnější řidičský zážitek, vyšší výbava a aura vozu pro papaláše – to byly automobily značky Wartburg. Motor s charakterem (čti: náladový), kufr velikosti garsonky a spotřeba oleje, za kterou by se nestyděl ani dvoutaktový skútr. Přesto si držel jistý šmrnc – zvenku elegán, uvnitř trochu bestie.
 
Wartburgy se vyráběly v automobilce v německém městě Eisenach a dostaly jméno podle stejnojmenného hradu tyčícího se nad městem. Poslední byl vyroben 10. dubna 1991, tedy jen tři týdny předtím, než se rozloučil trabant. Přesto si všimněte: když se někde sejdou lidé, kteří dřív jezdili v trabantu nebo wartburgu, často vytvoří dvoutaktní spolek, opustí společnost a spokojeně budou klábosit jen spolu. Mají o čem: kouzlo těch strojů ocení jen oni sami.
 

Žiguli, Lada a Niva – ruské tanky pro běžný provoz

Ať už šlo o VAZ 2101 (prodával se pod jménem Žiguli, nazvaným podle Žigulovských hor v Rusku), verzi 2107 (takzvaný mafiánský model) nebo Ladu Niva (terénní obrněnec pro myslivce), Lady byly vždy synonymem odolnosti. Startovaly i v mínus třiceti stupních Celsia, prasklé výfuky se považovaly za detail a na kvalitě benzínu jim nezáleželo. To nebyla auta, ale společníci na přežití.
 
Vyráběly se ve Volžském automobilovém závodě (VAZ) v ruském městě Toljatti. Výchozím modelem byl Fiat 124 a první model se objevil v dubnu 1970. Od své italské předlohy se lišil jen v detailech, hlavně měl vyztužený a zvýšený podvozek. Až do zastavení výroby v roce 2012 se jich vyrobilo téměř 17 milionů. Úspěšnější je Lada Niva: poprvé se mezinárodně představila v roce 1978 na autosalonu v Bruselu a po ukončení výroby původního modelu Land Rover Defender v roce 2016 je nejdéle vyráběným vozidlem s pohonem všech čtyř kol ve své původní podobě.
 

Škoda 100/105/120/125/130 – královna československých cest

Měla motor vzadu, chlazení, co rádo stávkovalo, a pověst vozu, který vás nenápadně naučil základům mechaniky. Přesto se Škodovka stala legendou. Všichni ji měli, každý ji proklínal, ale když ji dnes po letech zahlédnete na srazech veteránů, něco ve vás cukne.
 
Ve Škoda Muzeu v Mladé Boleslavi je vystavená Škoda 125 L v barvě agáve. Byla vyrobena v pátek 8. dubna 1989 a stala se dvoumiliontým exemplářem typové řady Š 742. Poslední vozy sjely z výrobních linek na přelomu roku 1989 a 1990.
 

Moskvič – dělník sovětského automobilismu

Nehezký, hlučný, ale loajální a pracovitý dříč, co se nebojí špíny. Moskviče se používaly jako služební auta, taxislužby nebo výbava pionýrských táborů. Spíš než na krásu hrály na výdrž. A když něco upadlo, prostě jste to přivázali drátem. Fungovalo to. Většinou.
 
Moskevská automobilka MZMA vyrábějící vozy značky Moskvič sice patřila mezi důležité součásti sovětského autoprůmyslu, ale v době, kdy závody v Toljatti chrlily své Žigulíky po statisících, Moskvič postupně mizel ze scény. Nyní se na ni po letech vrací, i když s čínskou pomocí: jde vlastně o upravenou verzi čínské značky JAC JS4.
 

Dacia – Renault na rumunský způsob

Licenční Renault, vyráběný v Rumunsku, vypadal jako francouzský bourák po drsné východní výchově. Jednoduchý, skromný, ale se stylem – trochu jako lidový imitátor šansoniéra. Dacia sloužila dlouho a věrně. A když nemohla, dala vědět. Rachotem.
 
Na své socialistické sedany ale jejich majitelé s láskou vzpomínají dodnes. Mnozí z nich zůstali značce věrní: automobilka pojmenovaná podle antického státu Dácie a založená v roce 1966 funguje dodnes, v roce 1999 ji koupila společnost Renault.
 

Fiat 126p – Maluch, co pobavil svět

Drobek, kterého jste mohli v případě nouze zvednout a přenést přes obrubník. V Polsku národní poklad, u nás ideální auto na krátké vzdálenosti a dlouhé diskuse u pumpy. Maluch byl jako starý pes – hodný, trochu smutný, ale vždy připravený. A také pro mnohé první auto, které kdy řídili.
 
Fiat 126, jenž byl nástupcem legendárního modelu 500, se poprvé představil veřejnosti na autosalonu v Turíně v říjnu 1972, výroba v Polsku odstartovala o rok později. O spolehlivosti Maluchů (a také o tom, kolik lidí a věcí se do nich vešlo) kolovala spousta vtipů. Například se říkalo, že jejich manuály jsou tlustší než u jiných značek, protože jsou v nich pro jistotu vložené jízdní řády autobusů, anebo že s pampeliškou skřípnutou ve dveřích se fiátek nerozjede. Přezdívka Maluch (mrňous, malé dítě, drobek) se natolik vžila, že se v roce 1997 dokonce stala oficiálním názvem. To už ale mrňatům zvonila hrana: poslední kousek byl vyroben 22. září 2000. S celkovým počtem téměř tří a půl milionu vyrobených kusů jde dodnes o pravidelné účastníky automobilových srazů. Maluchy prostě nejde nemilovat.
 

Luaz – žlutá žába

Trabanty objely svět, teď plují žáby! Cestovatel Dan Přibáň přesedl z Trabantů do aut jiné exotické značky: do Luazů. LuAZ-967 bylo obojživelné vozidlo, které pro Sovětskou armádu vyráběl Lucký automobilový závod (LuAZ) v ukrajinském městě Luck. První prototyp Luazu byl dokončen v roce 1958, sériová výroba probíhala až do roku 1991, a celkem bylo vyrobeno asi osm tisíc kusů.
 
Film o výpravě do Mongolska tak právě podle obojživelných Luazů dostal název Žlutou žábou do země modrého nebe. Aby to bylo stylové, členové expedice před cestou rozebrali Luazy do posledního šroubku a přelakovali je na poznávací barvu Přibáňova Žlutého cirkusu. Ojeté, nebezpečné a legrační stroje se cestou vypořádaly se spoustou nástrah, od bizarních režimů exotických zemí přes mizející řeky a kvetoucí pouště až po nekonečné pláně, kde nejsou cesty – jen směry.
 

Značky, co už jely naposled, a retro automobilová muzea

Do našeho seznamu by se daly připojit ještě další klenoty, třeba značky Barkas, Zastava nebo Volhy pro fajnšmekry. Světla sice zhasla, ale duše motorů žije dál. Dnes už tyhle stroje potkáte spíš na srazech veteránů než v ranní špičce, a jejich zvuk – kdysi tak běžný – je dnes jako melodie z jiného světa. Přesto se nedá říct, že by zmizely. Přežívají ve vzpomínkách, na poličkách sběratelů, v rodinných albech… a samozřejmě v muzeích, kde se čas zastavil přesně ve chvíli, kdy staré auto naposledy chytlo na první pokus. Navštívit některé z českých retromuzeí nebo výstav starých automobilů není jen výlet do historie, ale i připomenutí, že i za smradem spáleného oleje a klikami oken se skrývá kus lidského příběhu. A ten rozhodně ještě neskončil!
 
Auta starých značek si prohlédnete kromě Muzea trabantů v Nové Vsi pod Pleší, Expozice dvoutaktů ve Svobodnickém dvoře v Retro Muzeu Lobzy a Trabant muzea v Praze-Motole také na dalších místech. Velké sbírky nabízí třeba RetroAutoMuzeum Strnadice, Muzeum socialistických vozů v Železném Brodě, Automuzeum Terezín nebo Muzeum spolku Veteráni Litvínov. Na své si přijdete i v expozici Pozor, zákruta! v Technickém muzeu v Brně. Všem milovníkům starých aut (a nejenom aut) učaruje také Retro Muzeum Na Statku v Brně.