Výrobky
českých sklářů hýří barvami a můžete si vybírat
sklenky, vázy, šperky, lustry a umělecké doplňky v tisících odstínů. Fascinující zážitek nabízí i pohled do historie: seznamte se s
lesním sklem,
černým a červeným hyalitem anebo
lithyalinem, sklem, které svým vzhledem napodobovalo polodrahokamy.
Lesní sklo
Nazelenalá barva, nestejně tenké stěny, bublinky ve skle a jemné nerovnosti: to jsou typické prvky lesního skla. V zemích s
everně od Alp se v malých středověkých sklárnách vyrábělo
už během 13. a 14. století. Charakteristický odstín ovlivňoval kysličník železa ve sklářském písku, a protože tavba skloviny ještě nebyla dotažená k dokonalosti, kromě bublinek se ve sklovině daly najít i drobné nečistoty – ostatně šlo o řemeslnou
ruční výrobu.
S replikami lesního skla se setkáte dodnes, nejčastěji na
hradních jarmarcích a trzích ve středověkém stylu. Vyrábí ho například
Floriánova huť z Častolovic u
České Lípy nebo
sklárna Pačinek Glass z
Kunratic u
Cvikova. Moderní sklářské designéry ale častěji než barva lesního skla inspirovaly skleněné dekory na stěnách staletých pohárů a džbánů: maliny, tažené kapky a štípané nálepy. To, co dnes slouží pro okrasu, byla dřív praktická pomůcka: stolovalo se hlavně rukama, bez příborů, a nerovný povrch sklenic tolik neklouzal v mastných prstech.
Černé sklo aneb hyalit
Při prohlídce
jihočeského hradu v Nových Hradech si prohlédnete sklo, které se přímo ve městě i blízkém okolí po staletí vyrábělo. Průzračnému sklu dělá ve vitrínách společnost vzácný
hyalit.
Za rozvoj sklářství vděčí
Novohradsko rodu Buquoyů. Panství získali v roce 1620, obnovili dříve tradiční výrobu skla a pozvali ze své domoviny, Španělského Nizozemí,
Louisse le Vasseur d´Ossimonta. Ten v roce 1680 vylepšil technologii tavby a podařilo se mu vytavit průzračné čiré sklo bez bublinek a typických zelenkavých odstínů. Nejslavnějším novohradským sklem se ale stal
hyalit, jehož výrobu zahájil v roce 1810 hrabě
Jiří František August Buquoy v
knížecích sklářských hutích v Jiříkově Údolí a na
Stříbrném vrchu. Hyalit nepropouštěl světlo, vyznačoval se vysokým leskem a mimořádnou tvrdostí. Na další vylepšení údajně přišla manželka Jiřího Augusta
Marie Gabriela: protože ozdobné broušení na černém a neprůhledném skle zanikalo, navrhla
zdobit hyalit napodobováním populárních čínských laků. Zboží z Číny tehdy bylo velmi módní, ale také drahé; hyalitové výrobky, které vypadaly jako přivezené z Číny, díky tomu šly skvěle na odbyt. Protože
sklárna v Jiříkově Údolí nestačila plnit zakázky, začal se hyalit vyrábět i ve
sklárně ve Stříbrných Hutích v srdci
Novohradských hor. Například na jarním lipském veletrhu v roce 1825 vystavil hrabě Buquoy
náramky z hyalitového skla a také
tabatěrky a dámské hodiny, osazené v legovaném zlatu s květinovými motivy.
Červený hyalit
Jiří František August Buquoy (1781–1851) patřil mezi největší evropské vzdělance první poloviny 19. století; byl spisovatel, vědec, podnikatel, filozof a také vynálezce. Nejenže ve správný čas přišel s nabídkou barevných skel, ale krátce po černém hyalitu přišel se zapomenutou recepturou na
červený hyalit. Technologicky spolu ale moc společného nemají: černý hyalit je sklovina vynalezená přímo hrabětem, kdežto červený hyalit je modifikací tradiční mramorované skloviny barvy pečetního vosku, zvané někdy
vlašská červeň. Takové sklo bylo známé už v dobách renesance a vyrábělo se i
ve starých rožmberských sklárnách na
Novohradsku. Hrabě Buquoy ale využil zavedeného názvu i úspěchu s černým hyalitem a začal „nové sklo“ vyrobené poprvé v roce 1819 uvádět na trh pod obchodním názvem
červený hyalit. Patrně se nechal inspirovat i anglickou
Wedgwoodskou keramikou a odstínem „rosso antico“.
Sklo jako polodrahokam
Na popularitě barevných skel se svezl také
lithyalin, který napodoboval svým vzhledem polodrahokamy. Patentovanou technologii výroby vyvinul
novoborský sklář Friedrich Egermann (1777–1864), roku 1828, v
Nových Hradech se „mramorované“ sklo vyrábělo aplikací barevných lazur na nedůkladně probarvený červený hyalit. Posledním obohacením sklovin, které připomínaly polodrahokamy, přinesl
agatin, sklo probarvené do vzhledu
polodrahokamu.
Ačkoli vesměs šlo o krátkodobé módní záležitosti, které záhy odezněly, kousky z buquoyského hyalitu, lithyalinu a agatinu jsou mezi sběrateli velmi žádané.
Desetkrát o barevném historickém skle
- Lesní sklo se vyrábělo zejména ve 14. a 15. století, někde se jeho výroba protáhla až do počátku 18. století.
- Méně známou odnoží lesního skla bylo sklo modré; to se barvilo kobaltem, odpadní surovinou při těžbě stříbra.
- Z lesního skla se vyráběly také kolečkové výplně starých skleněných oken, zalévané do olova; můžete je vidět na některých hradech. Originály se dochovaly jen výjimečně, repliky se vyrábějí podobně jako kdysi.
- Do světa moderního sklářství lesní sklo přináší zajímavé historické tvary, dnes už nepoužívané, namátkou obrovské malované humpeny (vysoké poháry) nebo láhve zvané kutrolf s několika kanálky.
- Hyalit se s oblibou využíval jako užitkové sklo zejména v lékárnách: neprůsvitný materiál byl vhodný pro uchovávání látek citlivých na světlo.
- Hrabě Buquoy byl také trochu podivín: ve svém pražském paláci na Malé Straně (dnešní francouzské velvyslanectví) si na sklonku života nechal vybudovat velký sud, ve kterém byla jen pohovka a svíce. V úkrytu hodném starořeckého filozofa Diogena hledal klid a úkryt před světem; jen neviditelní sloužící mu zvenčí servírovali víno a obsluhovali jeho dýmku.
- Po smrti hraběte Buquoye (1851) už sklárnám nikdo nevěnoval větší pozornost. Zájem o hyalit uvadal a sklárny postupně přešly na výrobu jiných druhů skla a tabulového skla.
- Poslední sklárnou na Novohradsku bylo Jiříkovo Údolí, kde byl provoz ukončen v roce 1910. Do první světové války kdysi tak slavné novohradské sklářství zcela zaniklo.
- V lesích Novohradských hor nedaleko osady Černé Údolí dodnes můžete najít cestu, zpevněnou místo štěrku hyalitem. Místní si ale tuto kuriozitu střeží a její přesné umístění znají jen zasvěcení.
- Ačkoli se traduje se, že recept na výrobu hyalitu si buquoyští skláři vzali s sebou do hrobu, není to pravda. Recept se dochoval v literatuře, nicméně je to složitá technologie, kterou by dnes v jednoduchých sklářských hutích nikdo vyrobit nedokázal. Moderní skláři, kteří dokážou vyrobit tisíce odstínů na přání, vyjdou v porovnání s ruční výrobou podle starých receptur vždy levněji.