Výrobky
českých sklářů hýří barvami a můžete si vybírat
sklenky, vázy, šperky, lustry a umělecké doplňky v tisících odstínů. Fascinující zážitek nabízí i pohled do historie: seznamte se s
lesním sklem,
černým a červeným hyalitem anebo
lithyalinem, sklem, které svým vzhledem napodobovalo polodrahokamy.
Lesní sklo
Nazelenalá barva, nestejně tenké stěny, bublinky ve skle a jemné nerovnosti: to jsou typické prvky lesního skla. V zemích s
everně od Alp se v malých středověkých sklárnách vyrábělo
už během 13. a 14. století. Charakteristický odstín ovlivňoval kysličník železa ve sklářském písku, a protože tavba skloviny ještě nebyla dotažená k dokonalosti, kromě bublinek se ve sklovině daly najít i drobné nečistoty – ostatně šlo o řemeslnou
ruční výrobu.
S replikami lesního skla se setkáte dodnes, nejčastěji na
hradních jarmarcích a trzích ve středověkém stylu. Vyrábí ho například
Floriánova huť z Častolovic u
České Lípy nebo
sklárna Pačinek Glass z
Kunratic u
Cvikova.
Moderní sklářské designéry ale častěji než barva lesního skla inspirovaly skleněné dekory na stěnách staletých pohárů a džbánů: maliny, tažené kapky a štípané nálepy. To, co dnes slouží pro okrasu, byla dřív praktická pomůcka: stolovalo se hlavně rukama, bez příborů, a nerovný povrch sklenic tolik neklouzal v mastných prstech.
Černé sklo aneb hyalit
Při prohlídce
jihočeského hradu v Nových Hradech si prohlédnete sklo, které se přímo ve městě i blízkém okolí po staletí vyrábělo. Průzračnému sklu dělá ve vitrínách společnost vzácný
hyalit.
Za rozvoj sklářství vděčí
Novohradsko rodu Buquoyů. Panství získali v roce 1620, obnovili dříve tradiční výrobu skla a pozvali ze své domoviny, Španělského Nizozemí,
Louisse le Vasseur d´Ossimonta. Ten v roce 1680 vylepšil technologii tavby a podařilo se mu vytavit průzračné čiré sklo bez bublinek a typických zelenkavých odstínů. Nejslavnějším novohradským sklem se ale stal
hyalit, jehož výrobu zahájil v roce 1810 hrabě
Jiří František August Buquoy v
knížecích sklářských hutích v Jiříkově Údolí a na
Stříbrném vrchu. Hyalit nepropouštěl světlo, vyznačoval se vysokým leskem a mimořádnou tvrdostí. Na další vylepšení údajně přišla manželka Jiřího Augusta
Marie Gabriela: protože ozdobné broušení na černém a neprůhledném skle zanikalo, navrhla
zdobit hyalit napodobováním populárních čínských laků. Zboží z Číny tehdy bylo velmi módní, ale také drahé; hyalitové výrobky, které vypadaly jako přivezené z Číny, díky tomu šly skvěle na odbyt. Protože
sklárna v Jiříkově Údolí nestačila plnit zakázky, začal se hyalit vyrábět i ve
sklárně ve Stříbrných Hutích v srdci
Novohradských hor. Například na jarním lipském veletrhu v roce 1825 vystavil hrabě Buquoy
náramky z hyalitového skla a také
tabatěrky a dámské hodiny, osazené v legovaném zlatu s květinovými motivy.
Červený hyalit
Jiří František August Buquoy (1781–1851) patřil mezi největší evropské vzdělance první poloviny 19. století; byl spisovatel, vědec, podnikatel, filozof a také vynálezce. Nejenže ve správný čas přišel s nabídkou barevných skel, ale krátce po černém hyalitu přišel se zapomenutou recepturou na
červený hyalit. Technologicky spolu ale moc společného nemají: černý hyalit je sklovina vynalezená přímo hrabětem, kdežto červený hyalit je modifikací tradiční mramorované skloviny barvy pečetního vosku, zvané někdy
vlašská červeň. Takové sklo bylo známé už v dobách renesance a vyrábělo se i
ve starých rožmberských sklárnách na
Novohradsku. Hrabě Buquoy ale využil zavedeného názvu i úspěchu s černým hyalitem a začal „nové sklo“ vyrobené poprvé v roce 1819 uvádět na trh pod obchodním názvem
červený hyalit. Patrně se nechal inspirovat i anglickou
Wedgwoodskou keramikou a odstínem „rosso antico“.
Sklo jako polodrahokam
Na popularitě barevných skel se svezl také
lithyalin, který napodoboval svým vzhledem polodrahokamy. Patentovanou technologii výroby vyvinul
novoborský sklář Friedrich Egermann (1777–1864), roku 1828, v
Nových Hradech se „mramorované“ sklo vyrábělo aplikací barevných lazur na nedůkladně probarvený červený hyalit. Posledním obohacením sklovin, které připomínaly polodrahokamy, přinesl
agatin, sklo probarvené do vzhledu
polodrahokamu.
Ačkoli vesměs šlo o krátkodobé
módní záležitosti, které záhy odezněly, kousky z buquoyského hyalitu, lithyalinu a agatinu jsou mezi sběrateli velmi žádané.
Desetkrát o barevném historickém skle
- Lesní sklo se vyrábělo zejména ve 14. a 15. století, někde se jeho výroba protáhla až do počátku 18. století.
- Méně známou odnoží lesního skla bylo sklo modré; to se barvilo kobaltem, odpadní surovinou při těžbě stříbra.
- Z lesního skla se vyráběly také kolečkové výplně starých skleněných oken, zalévané do olova; můžete je vidět na některých hradech. Originály se dochovaly jen výjimečně, repliky se vyrábějí podobně jako kdysi.
- Do světa moderního sklářství lesní sklo přináší zajímavé historické tvary, dnes už nepoužívané, namátkou obrovské malované humpeny (vysoké poháry) nebo láhve zvané kutrolf s několika kanálky.
- Hyalit se s oblibou využíval jako užitkové sklo zejména v lékárnách: neprůsvitný materiál byl vhodný pro uchovávání látek citlivých na světlo.
- Hrabě Buquoy byl také trochu podivín: ve svém pražském paláci na Malé Straně (dnešní francouzské velvyslanectví) si na sklonku života nechal vybudovat velký sud, ve kterém byla jen pohovka a svíce. V úkrytu hodném starořeckého filozofa Diogena hledal klid a úkryt před světem; jen neviditelní sloužící mu zvenčí servírovali víno a obsluhovali jeho dýmku.
- Po smrti hraběte Buquoye (1851) už sklárnám nikdo nevěnoval větší pozornost. Zájem o hyalit uvadal a sklárny postupně přešly na výrobu jiných druhů skla a tabulového skla.
- Poslední sklárnou na Novohradsku bylo Jiříkovo Údolí, kde byl provoz ukončen v roce 1910. Do první světové války kdysi tak slavné novohradské sklářství zcela zaniklo.
- V lesích Novohradských hor nedaleko osady Černé Údolí dodnes můžete najít cestu, zpevněnou místo štěrku hyalitem. Místní si ale tuto kuriozitu střeží a její přesné umístění znají jen zasvěcení.
- Ačkoli se traduje se, že recept na výrobu hyalitu si buquoyští skláři vzali s sebou do hrobu, není to pravda. Recept se dochoval v literatuře, nicméně je to složitá technologie, kterou by dnes v jednoduchých sklářských hutích nikdo vyrobit nedokázal. Moderní skláři, kteří dokážou vyrobit tisíce odstínů na přání, vyjdou v porovnání s ruční výrobou podle starých receptur vždy levněji.
Lesní sklo je starý typ skla charakteristický nazelenalou barvou, nestejně tenkými stěnami, bublinkami a jemnými nerovnostmi. Vyrábělo se v malých středověkých sklárnách severně od Alp již během 13. a 14. století. Charakteristický odstín ovlivňoval kysličník železa ve sklářském písku.
Moderní čeští skláři nabízejí širokou škálu výrobků hýřících barvami, včetně sklenek, váz, šperků, lustrů a uměleckých doplňků, které jsou dostupné v tisících odstínů.
Hyalit je typ skla, které nepropouští světlo, je vyznačuje vysokým leskem a mimořádnou tvrdostí. Výrobu zahájil v roce 1810 hrabě Jiří František August Buquoy. Byl dále modifikován jeho manželkou Marií Gabrielou, která navrhla zdobit hyalit napodobováním čínských laků.
Návštěvníci hradu v Nových Hradech mohou obdivovat průzračné sklo i vzácný hyalit, jehož historie sahá až do 17. století a je spjata s rodem Buquoyů a technologickým rozvojem sklářství ve městě i blízkém okolí.
Lithyalin je druh barevného skla, které svým vzhledem napodobuje polodrahokamy. Technologii výroby vyvinul Friedrich Egermann v roce 1828. Základem jsou aplikace barevných lazur na nedůkladně probarvený červený hyalit.
Kobalt byl používán jako barvivo pro modré sklo, které bylo méně známou odnoží lesního skla. Kobalt byl získáván jako odpadní surovina při těžbě stříbra.
Po smrti hraběte Buquoye v roce 1851 sklárny na Novohradsku postupně přešly na výrobu jiných druhů skla a tabulového skla. Zájem o hyalit uvadal a výroba v regionu zcela zanikla do první světové války.
V lesích Novohradských hor nedaleko osady Černé Údolí můžete najít cestu zpevněnou hyalitem. Místní tuto kuriozitu střeží a její přesné umístění znají pouze zasvěcení.
Hyalit byl v lékárnách využíván jako užitkové sklo, neboť jeho neprůsvitné vlastnosti byly vhodné pro uchovávání látek citlivých na světlo.
Ano, recept na výrobu hyalitu se dochoval v literatuře, i když je to složitá technologie, kterou by dnes v jednoduchých sklárnách nikdo vyrobit nedokázal. Moderní skláři, kteří dokážou vyrobit tisíce odstínů na přání, vyjdou levněji oproti ruční výrobě podle starých receptur.