Umění tavit sklo bylo v minulosti tajemstvím, které předával otec nejstaršímu synovi, a tak české sklářské rody významně ovlivnily světový technologický vývoj i umělecké styly. O tavbu skla se pokoušeli již Keltové i Slované v 8. a 9. století.
Zelené lesní sklo a modré kobaltové
Počátky české sklářské tradice je možné datovat někdy na přelom
12. a 13. století, kdy v lesních hutích vznikalo nápojové sklo z takzvaného
lesního skla.
Repliky tohoto typu jsou dodnes velmi populární – nejen díky svému typickému "středověkému" vzezření, ale také lehce
zelenkavé barvě, která je pro toto období specifická. Název "
lesní" toto zelené sklo dostalo podle hutí, které vznikaly v lesích, kde byl dostatek surovin pro tavbu skla a především dřeva na topení ve sklářských pecí. Charakteristický nazelenalý odstín je dán obsahem
kysličníku železa obsaženého ve sklářském písku. Lesní sklárny produkovaly většinou právě nazelenalé sklo s bublinkami a nečistotou ve sklovině, jež byla způsobena minimálním čištěním surovin a nedokonalou tavbou skloviny. Lesní sklo se vyrábělo až do počátku 18. století.
V Čechách je doložena výroba také
modrého skla barveného kobaltem, který byl odpadní surovinou při těžbě stříbra. Zprvu se modré sklo používalo jen jako dekor zeleného skla a teprve od pol. 16. století byla u nás zavedena výroba modrého skla. Z benátských skláren se k nám následně dostala také
výroba červeného skla, které se zprvu používalo především k dekoraci čirého skla.
Glyptika a nové italské technologie renesance
Za vlády
Rudolfa II. zažilo české sklářství opravdovou renesanci. Objevily se
nové technologie a také
techniky zpracování, podpořené znalostmi italských mistrů, zejména z benátské oblasti. České ryté a broušené sklo se stalo opravdovým pojmem, broušení jako dekorační technika se tehdy využívala především u přírodního kamene ve formě
glyptiky (hlavně rytí do horského křišťálu). Ve sklářství jeho využití nemělo obdoby. Z roku
1605 například pochází světově unikátní tzv.
Lehmannova číše, nejstarší datovaný a signovaný skleněný objekt. Tuto číši vytvořil Rudolfův dvorní rytec Caspar Lehmann.
Historie českého sklářství se dá velmi dobře dokumentovat na
sklárně v Harrachově. Jde o
nejstarší dosud fungující sklárnu na světě. První písemná zmínka o ní pochází z roku
1712, na místě zvaném Rýžoviště. Zcela výjimečná je pak tzv.
Harrachovská sbírka. Jde vlastně o bývalou vzorkovnu, v níž byly uchovávány nejcennější kusy harrachovského skla. Když za druhé světové války byli Harrachové nuceni sklárnu prodat německému majitel,
zazdili tuto sbírku do tajné místnosti. Sbírka byla objevena až po desítkách let, při rekonstrukci provozu. Našlo se tu přes pět tisíc předmětů, jejichž výběr je dnes vystaven v
Muzeu skla v bývalém Panském domě v areálu Harrachovské sklárny.
Český křišťál a bižuterie z Jablonce
V 1. polovině 18. století se ve světě začal prosazovat
slavný český křišťál. Slovo křišťál pochází ze staré řečtiny (crystal) a znamená "led". Ve sklářství se o křišťálu začalo hovořit až v době, kdy se
sklářům podařilo odstranit zelený nádech. Poprvé se začalo vyrábět ze zcela čirého skla v italském Muranu v 16. století. Křišťál byl díky svému chemickému složení poměrně málo tvrdý, což neumožňovalo rytí a broušení. Tento
nedostatek se podařilo překonat právě českým sklářům, kteří na přelomu 16. a 17. století zdokonalili technologii sklářské výroby. Nové chemické složení umožnilo
dokonalé broušení a rytí. Postupem času se v evropských zemích zdokonalovala technologie výroby křišťálu o obsah oxidu olovnatého, který podstatně zvyšuje jeho optické vlastnosti.
Českým fenoménem se stalo tzv.
dvojstěnné sklo, dvě do sebe zasazené
broušené číšky, mezi něž byla vložena
zlatá fólie. Výroba skla byla přitom spojená se jmény významným sklářských rodů, které k nám už v 1. polovině 16. století začaly přicházet ze sousedního Saska. Sklárny vznikaly v celém českém pohraničí, od
Šumavy přes
Krušné a
Jizerské hory až po
Krkonoše.
Do této doby také spadá zrod a rychlý vzestup
sklářské dynastie Riedelů,
sklářských králů Jizerských hor. S jejich jménem je spojen začátek velkovýroby
bižuterie v kraji. Později se úspěšně věnovali osvětlovadlům, technickému sklu či textilnímu podnikání. V průběhu 19. století se
Jablonec stal světově respektovaným sklářským a bižuterním centrem. Jablonec tehdy patřil mezi deset největších měst v Čechách a ročně do něj zavítaly desetitisíce cizinců ze všech kontinentů, převážně kupců
bižuterie. Na podporu rozvoje bižuterního průmyslu byla v roce
1880 založena
Řemeslná kreslířská, modelérská a cizelérská škola v Jablonci nad Nisou. Jablonecku se v té době začalo přezdívat „rakouská Kalifornie“, jen místo zlatých zrn zde příchozí hledali skleněné diamanty. K této době se váží i začátky působení úspěšného inovátora
výroby broušených skleněných kamenů a obchodníka světového jména
Daniela Swarovskeho, který pochází z Jizerských hor.
Barevné sklo: opálové, rubínové, hyalitové i uranové
Od konce 18. století se u nás zavádí sklo barevné, vrstvené emaily nebo přetahované barevnými lazurami. Sklovina se barví různými pigmenty, průsvitnými do červena (
rubínové sklo), do mléčných odstínů (
opálové či mléčné sklo), opákní sklovina napodobuje polodrahokamy:
lithyalin připomíná červený jaspis,
hyalit zase černý onyx, jiné barvy tvoří
sklo mramorové. Během 1. poloviny 19. století přichází do módy také žluté
uranové sklo.
Friedrich Egermann z
Nového Boru vynalezl recept na
výrobu žluté a červené lazury. Uvedl také nový typ skla, napodobující polodrahokamy –
lithyalin.
Lenorskou sklárnu, kterou založil Jan Meyer v roce 1834, proslavilo nejenom velmi kvalitní křišťálové sklo, ale také typické zeleně zbarvené sklo, v barvě tzv. lenorské zeleni. V Lenoře působil sklář Pavel Meyr, který dostal za
znovuobjevení postupu výroby rubínového skla od tehdejšího panovníka, císaře Františka II. zlatou medaili. Po druhé světové válce se sklárna zaměřila na výrobu foukaného skla, uvedla na trh i
nový druh uměleckého skla, zvaného lenoár.
Na hradě v
Nových Hradech je jedinečná expozice o historii sklářství v okolním kraji. O rozvoj sklářství se zasloužil Ferdinand Buquoy, když přivedl ze svých panství v Belgii skláře, kterým se u nás podařilo rozjet výrobu čirého křišťálového skla.
Speciální černé sklo vynalezl v listopadu 1816 hrabě Jiří František August Buquoy, společně s Jakubem Wagenrem ze sklárny v Jiříkově Údolí. V roce 1821 spatřil světlo světa červený hyalit, do něhož se postupem času začaly přidávat střepy z černého hyalitu, a tak vznikl
mramorový červenočerný hyalit.
Hyalit měl napodobovat obsidián a byl velmi ceněn. Dobře snášel změnu tepla a mohly se v něm uchovávat například léky před světlem.
Záhadné složení skla však jeho vynálezce nikomu neprozradil a ani dnes jej nikdo ve srovnatelné kvalitě nedokáže vyrobit.
České sklo v 19. a 20. století
Skutečný boom nastal hlavně v
19. století, kdy se sklo z Čech vyváželo do celého světa a konkurovalo sklu francouzskému, anglickému i německému. Období po roce 1850 se vyznačovalo střídáním celé škály uměleckých stylů a módních vln. Jejich společným jmenovatelem byl
návrat ke stylům minulosti. Tak přichází druhé a třetí rokoko, neogotika, neorenesance a neobaroko. Hutě v Čechách a na Moravě obratně reagovaly na měnící se vkus, takže se
dokázaly vyrovnat konkurenci ze zemí západní Evropy. Přesto si jejich výrobky udržovaly špičkovou úroveň a kvalitu, což dokládají četná ocenění, získaná na světových výstavách v Evropě i v USA. V roce
1856 také vznikla
první střední uměleckoprůmyslová škola v Kamickém Šenově, která se považuje za nejstarší školu tohoto druhu na světě. Ve sklářských pecích místo dřeva začínalo topit uhlím, do výroby se zaváděly parní stroje a jiné strojní vybavení.
Módní vlna
secese na přelomu 19. a 20. století inspirovala české skláře ladnými přírodními motivy ve spojení s uměním exotického dálného východu, především Číny a Japonska. I tentokrát dosáhli čeští skláři světového věhlasu. Nejvíce se proslavila sklárna
Johann Lötz Witwe v Klášterském Mlýně u Rejštejna. Úspěchu dosáhlo také
sklo z Harrachova,
Karlových Varů (
Moser), Riedelovy sklárny v Dolním Polubném a mnohé další. Secese zažila vrchol mezi lety
1900 a 1905, ale pak se vkus zákazníků opět obrátil k původním historizujícím motivům.
Také historie
výroby a zpracování skla na Železnobrodsku sahá do poloviny 19. století, kdy se ze sousedního
Jablonecka začala rozšiřovat
domácí výroba a zpracování drobných skleněných výrobků. V kraji, který nebyl vhodný k zemědělské činnosti, se tento způsob obživy mezi lidmi rychle rozšířil. Svou roli sehrála i skutečnost, že
mačkání, navíjení nebo
navlékání perlí, nebylo náročné na prostor a zařízení. Pro vzdělávání domácích výrobců a zpracovatelů skla i pro rozvoj obchodních vztahů byla v roce
1920 v
Železném Brodě založena Státní odborná sklářsko-obchodní škola. Její absolventi si zakládali vlastní sklářské firmy a
Železný Brod se pomalu stával městem skla. Úspěšný rozvoj sklářského podnikání zastavila nejprve druhá světová válka a po ní znárodnění soukromých firem v roce 1948.
Kam za tradicí českého skla?
Sklářské tradice připomíná celá řada míst, namátkou
Sklářské muzeum v
Novém Boru,
Muzeum skla a bižuterie v
Jablonci nad Nisou nebo
Pavilon skla v
Klatovech. Koho víc než vyleštěné a třpytivé muzejní vitríny láká syrová krása sklářských hutí, ten se může vypravit třeba do
sklárny Ajeto v Lindavě, do
huti Glasstar v Nenačovicích anebo do
sklárny Novosad v
Harrachově.
Přehlídka by ale nebyla kompletní, kdybyste zapomněli na broušené sklo, které vyrábí
sklárna Moser v
Karlových Varech. Slavnou ryteckou dílnu založil roku 1857 Ludwig Moser a do světa odtud dodnes putují luxusní nápojové a dekorativní soupravy. Celoročně a denně si můžete prohlédnout nejenom
muzeum a sklářskou huť Moser, ale také firemní prodejnu, kavárnu a návštěvnické centrum.