Léto je ideálním obdobím k
nočnímu pozorování hvězdné oblohy: nahrávají mu
teplé večery, delší pobyt venku i
méně oblačnosti. Právě v letních měsících se na obloze objevuje řada úkazů, které se sice každoročně vracejí, i tak ale dokážou překvapit. Letní obloha nabízí spousty zajímavostí, od
známých meteorických rojů a
letních úplňků až po tiché
návštěvy vesmírných těles a
hvězdná seskupení, která nás učí číst v noci jako v mapě. Tak si letos v létě zkuste najít čas – jen tak si lehnout na záda, zhasnout čelovku a dívat se vzhůru.
Perseidy: nebe plné přání
Každý srpen se na noční obloze odehrává jedno z nejkrásnějších nebeských představení – meteorický roj známý jako
Perseidy.
Vrcholí obvykle kolem 11. až 13. srpna, ale jednotlivé
„padající hvězdy“ je možné spatřit už od konce července. V ideálních podmínkách můžete během jedné hodiny zahlédnout desítky padajících „hvězd“, při silném vrcholu jich bývá až kolem stovky.
Ve skutečnosti o žádné hvězdy padající z nebe samozřejmě nejde, Perseidy jsou pozůstatkem
komety Swift-Tuttle. Kometa sice byla objevená až roku 1862, ale o Perseidách psali už čínští a arabští hvězdopravci. V Evropě byly dlouho spojovány se
svátkem svatého Vavřince (10. srpna), a proto se jim někdy říká
slzy svatého Vavřince. Dnes jsou
symbolem léta, romantiky a tichého přání, které si při pohledu na padající hvězdu můžeme potichu vyslovit.
A jak na tom je jejich mateřská kometa
Swift-Tuttle? Má dobu oběhu asi 133 let, naposled se k Zemi přiblížila v roce 1992 a znovu se objeví až v roce 2126. Drobná zrníčka prachu a kamínků zanechaná v její stopě shoří ve vysokých vrstvách atmosféry, kde vytvářejí světelné stopy – někdy jen mihnutí, jindy až několikasekundový záblesk se zářícím ocasem. Když k tomu připočtete ticho noci, jemný chlad a šum lesa v pozadí, je to zážitek, který zůstává dlouho v paměti.
Nejlépe jsou
Perseidy vidět po půlnoci, když je obloha nejtemnější a radiant – bod, ze kterého meteory zdánlivě vyletují – vystoupá vysoko nad obzor. Stačí lehnout si na záda, nechat oči přivyknout tmě a prostě čekat. Ideální je být mimo městský smog a světelný ruch – na kopci, louce nebo třeba vysoko v
horách.
Měsíc v plné parádě
Léto patří nejen hvězdám, ale i
Měsíci. Ten se během teplých letních měsíců předvádí v celé své kráse – zejména v období
úplňků, které vynikají tím, jak nízko se drží nad obzorem. Díky tomu se často zbarvují do
sytě oranžové, jahodové nebo načervenalé, zvlášť když Měsíc stoupá těsně po západu slunce. Tento optický jev, způsobený lomem světla v atmosféře, dává vzniknout takzvanému
„červenému měsíci“, který vypadá, jako by právě vyšel z pradávných bájí.
V některých letech se letní úplňky přibližují k Zemi víc než obvykle – tehdy mluvíme o takzvaném
superúplňku. Bývá skutečně větší a jasnější než běžný úplněk? Rozdíl je sice pro lidské oko nepatrný, ale na celkovém dojmu z noční krajiny to rozhodně je znát. Měsíční světlo je pak tak silné, že vrhá stíny a umožňuje pohyb bez čelovky – ideální podmínky pro noční přespání venku pod širákem.
Měsíc ale má víc podob než jen úplněk. Fáze jako první nebo poslední čtvrť vytvářejí
ostré kontrasty světla a stínu na jeho povrchu, takže pokud máte po ruce triedr nebo dalekohled, můžete krásně pozorovat krátery, pohoří i „moře“. Zvlášť během teplých večerů v srpnu nebo září, kdy je ještě příjemné teplo, může být Měsíc tichým, ale působivým společníkem při
nočních toulkách krajinou. Když se k tomu občas přidají
zatmění Měsíce, budete mít o letní zábavu postaráno.
Můžete si také připomenout různá jména, které se letním úplňkům dávaly ve starých kalendářích – psalo se o
bouřkovém měsíci,
jahodovém úplňku nebo
srpnovém sklizňovém měsíci. Našim předkům nezáleželo na poetických názvech, názvy vycházely z
lidových pranostik. Měsíc totiž dlouho určoval rytmus života, zemědělských prací i rituálů. I dnes má sílu přitáhnout pohled i pozornost, aniž by k tomu potřeboval jakékoliv další kouzlo.
Slunce na vrcholu sil
Zatímco noční obloha patří hvězdám a Měsíci, letní dny jsou plné
Slunce. Jeho přítomnost je v tomto období nejvýraznější – nejen pocitově, ale i astronomicky. Kolem
21. června nastává
letní slunovrat, tedy den, kdy Slunce vystoupá po nejvyšší dráze na obloze. Bývá to nejdelší den celého roku; v našich zeměpisných šířkách může sluneční svit trvat i šestnáct hodin. Přebytek světla a tepla má na přírodu i člověka skoro magický účinek, podobně jako občasná
zatmění Slunce.
Slunovrat byl pro staré kultury výjimečným momentem –
Slované, Germáni i
Keltové jej slavili jako svátek života, slunce a plodnosti. Dodnes se v některých oblastech udržují
ohňové slavnosti nebo se lidé vydávají
pozorovat východ slunce z vyvýšených míst. Zejména v
horách nebo na otevřených loukách má východ slunce kolem
slunovratu zvláštní sílu. Krajina se probouzí s oranžovými a růžovými tóny a z ranní mlhy vystupují obrysy stromů a skal jako z jiné dimenze.
Léto je také ideální čas na sledování dalších nebeských představení, jako jsou například
halové jevy kolem Slunce (takzvaný „sluneční kruh“ nebo „psí slunce“). Vznikají
lámáním světla na ledových krystalcích v atmosféře. Takové jevy jsou vzácnější než
duhy, ale o to působivější – zvlášť při východu nebo západu slunce, kdy světlo prochází větší vrstvou atmosféry a vytváří celé spektrum záblesků a duhových prstenů.
Slunce v létě není jen fyzickým zdrojem světla – je rytmem, který určuje náš den. Jeho západ kolem deváté hodiny večerní vytváří prostor pro
dlouhé toulky, posezení u ohně, divadelní představení v lesních kulisách nebo prostě tichý návrat z výletu, kdy se krajina pomalu noří do stínu, ale světlo ještě chvíli drží
nádech zlaté hodinky.
Ovšem pozor:
nejdelší den roku se nemusí krýt s nejteplejším obdobím, teplé letní týdny obvykle přichází až během
července. Země se zkrátka zahřívá se zpožděním. Ale pro mnohé z nás je právě
den slunovratu jakýmsi pomyslným středem léta – ideálním časem pro nové začátky, bilancování nebo jen zastavení a nový restart.
Meteority aneb tichá návštěva z vesmíru
Některé jevy na noční obloze trvají zlomky vteřiny, ale pamatujeme si je roky. Mezi ně patří mimořádně jasné
meteority. Oproti běžným „padajícím hvězdám“ ze známých meteorických rojů jako jsou třeba
Perseidy jsou mnohem jasnější a výraznější. Na chvíli dokážou osvětlit celou noční krajinu podobně jako blesk. Často mají barvu – zelenou, modrou, nebo oranžovou – a mohou za sebou zanechat jasnou stopu, která na nebi zůstává několik sekund, někdy i minut. Výjimečně doprovodí svůj pád i zvukem nebo otřesem, pokud explodují níž v atmosféře, pak ovšem rozhodně nejde o tichou návštěvu.
Meteority jsou většinou kamenné nebo železné fragmenty asteroidů, někdy i zbytky komet. Pokud takový objekt nepohasne ve výšinách, může dopadnout až na zem jako meteorit. V minulosti byly podobné události vnímány jako nebeská znamení. Dnes víme, že jde o přirozený a fascinující jev, při němž máme možnost zahlédnout skutečný kus vesmíru, starý jako sám… vesmír. V létě je navíc
pravděpodobnost výskytu meteoritů o něco vyšší – jednak kvůli většímu množství meteorických rojů, jednak proto, že trávíme víc času venku a pod širým nebem. Možná jste už někdy zahlédli krátký záblesk, který vás přinutil instinktivně vzhlédnout. Třeba to nebyla hvězda, ale opravdový návštěvník z hlubokého vesmíru – jako
meteorit, který v roce 1422 dopadl na nádvoří
hradu Loket, anebo
meteorit, který spadl roku 1619 u moravské vsi Odranec.
Hvězdná obloha a letní souhvězdí: orientace ve tmě
Sledování hvězd v sobě má obrovské kouzlo: je to návrat k něčemu, co tu bylo dávno před námi. A právě
léto se svými dlouhými dny a tichými nocemi je tou nejvlídnější branou do
nekonečného vesmírného divadla. Letní obloha je jiná než ta zimní – ne tak ostrá a kontrastní, ale hluboká, vlídná a tajemná. Když ustane denní žár a krajina se ponoří do ticha, začnou se nad hlavou postupně rozsvěcet hvězdy. A právě teď nastává ten nejlepší čas učit se v nich číst.
Základem pro letní orientaci na obloze je takzvaný
Letní trojúhelník. Ačkoliv nejde o oficiální souhvězdí, patří k nejvýraznějším seskupením hvězd viditelných v
červnu,
červenci i
srpnu. Tvoří ho tři jasné hvězdy:
Vega v souhvězdí Lyry, Deneb v souhvězdí Labutě a Altair v souhvězdí Orla. Nejedná se o oficiální souhvězdí, ale o výraznou skupinu hvězd. Pokud je noc temná a dostatečně čistá, můžete pozorovat také
Mléčnou dráhu, která se jako světelný pás táhne napříč oblohou. Kde ji najdete zjistíte právě podle
Letního trojúhelníku, protože skrz něj Mléčná dráha prochází.
Počítejte ale s tím, že neuvidíte všechno hned. Když vstanete od počítače nebo televizní obrazovky, vaše
oči si budou teprve muset na tmu zvyknout. Obvykle to trvá
asi patnáct minut, a tak se v klidu posaďte, postupně počítejte přibývající hvězdy a žasněte nad tím, že i když se všechno mění,
noční nebe zůstává stejné po tisíce let.
Tak si letos v létě zkuste najít čas – jen tak si lehnout do trávy a dívat se vzhůru. A pokud vás zajímá, kdy přesně co sledovat, najdete to u nás na
Kudy z nudy v
přehledu, co uvidíte na hvězdné obloze.
Prozkoumejte letní noční oblohu plnou hvězd, Perseid a kosmických záblesků. Ideální doba pro pozorování a spojení s příběhem vesmíru.
Perseidy vrcholí obvykle kolem 11. až 13. srpna, ale padající hvězdy můžete vidět již od konce července.
Ideální místa jsou mimo městský smog a světelný znečištění, například na kopci, louce nebo ve vysokých horách.
Perseidy jsou meteorický roj, který je pozůstatkem komety Swift-Tuttle a jsou viditelné každý srpen.
Během léta lze pozorovat četné meteorické roje, včetně Perseid, a také můžete narazit na mimořádně jasné meteority.
Superměsíc se vyskytuje, když se úplněk přiblíží k Zemi více než obvykle. Bývá větší a jasnější než běžný úplněk, ačkoliv rozdíl může být nepatrný.
Letní obloha není tak ostrá a kontrastní jako zimní, ale je hluboká, vlídná a tajemná, což napomáhá k nočnímu pozorování hvězd.
V létě lze sledovat halové jevy kolem Slunce, letní souhvězdí a úplňky s jejich červeným zbarvením díky atmosférickému lomu světla.
Pro pozorování hvězd stačí lehnout si na záda v tmavé oblasti, nechat oči přivyknout na tmu a čekat na objevení hvězd a dalších nebeských těles.
Otázky i odpovědi jsou strojově generované a neprošly redakční úpravou.