Řemeslo, po kterém zbyly nanejvýš zajímavé technické stavby, byli
ledaři. V zimě lámali led ze zamrzlých řek, který se uskladnil v ledárnách a pak se rozvážel do hostinců, kaváren, řeznictví a cukráren. Vzpomínkou na staré časy před vynálezem a masovým rozšířením ledniček je například památkově chráněný
areál ledáren v pražském Braníku, který vznikl počátkem 20. století. Život ledáren skončil společně s dokončením
Vltavské kaskády, kdy
Vltava přestala zamrzat, a z ledáren se stalo obyčejné skladiště.
Od ledařů k vorařům
Ledaři uměli dobře zacházet s bidly: led dokázali dopravit ze zamrzlé řeky až do laguny před ledárnou a dál do obrovského skladu. V létě se často měnili ve
voraře, což bylo řemeslo, které zaniklo krátce před ledařstvím: po řece plné přehrad se zkrátka vory plavit nedají.
Na rozdíl od ledařů ale voraři mají štěstí: v
jihočeském Purkarci můžete navštívit
síň tradic voroplavby, řemeslo
vorařství udržuje u nás několik spolků, a dokonce se nedávno dostalo na
na Seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO. Žádost společně s Českou republikou předložilo Lotyšsko, Německo, Polsko, Rakousko a Španělsko. Voroplavbu si dokonce můžete vyzkoušet nanečisto, a to v
Podskalské celnici na Výtoni, kde
Muzeum města Prahy připravilo neobyčejný mechanicko-elektronický simulátor. Zkuste na voru proplout legendární
Svatojánské proudy!
Bednáři, kolomazníci, smolaři a cvočkaři
Namále měli také
bednáři, nebýt
pivovaru Plzeňský Prazdroj. Je jedním z posledních míst v Evropě, kde se s láskou udržuje tradiční bednářské řemeslo a parta bednářů se tu dodnes stará o ležácké sudy a dubové kádě, v nichž ve sklepech kvasí a zraje pivo. A samozřejmě starší předávají své znalosti mladším, aby tohle krásné a prastaré řemeslo nezaniklo. Plzeňských bednářů je v současné době osm a právě díky nim je možné malou část produkce
piva Pilsner Urquell vyrábět tradiční metodou a porovnávat jeho kvalitu s pivem, které zraje v moderních tancích.
Obecně se zdá, že na
Plzeňsku starým řemeslům přejí. Například
Sigmondova naučná stezka vede nejenom hezkou krajinou kolem
Boleveckých rybníků, ale také kolem
staré kolomazné pece. V pecích kolomazníci z dehtu získaného od uhlířů a starého oleje nebo jiného tuku vařili kolomaz. Ta se používala k mazání náprav u vozů i trakařů a byla univerzálním mazadlem strojů až do 19. století, kdy ji nahradila průmyslová výroba olejů a maziv.
V
Lomanech u
Plas v
Muzeu těžby borové smoly nahlédnete pod pokličku
smolařům, kteří se zabývali těžbou borové smoly. Věřte nebo ne, tohle řemeslo žilo ještě v 70. letech 20. století. Ve
Starém Rožmitálu, což je součást
Rožmitálu pod Třemšínem a leží jen kousek za hranicemi Plzeňského kraje, pak objevíte
Cvokařské muzeum. Nejde o výletní cíl pro potrhlé kamarády, ale o místo, kde se seznámíte s dalším prastarým řemeslem. Výrobou cvoků a cvočků se tu kdysi zabývali v každé druhé chalupě, kromě toho cvokaři vyráběli například hřebíky, skoby nebo kramle. Ovšem prim hrály cvočky pro vojenská bagančata; byly tak důležité, že cvokaři v obou světových válkách nemuseli dokonce narukovat na vojnu nebo na práce v Říši.
Lesní řemesla: uhlíři, dehtaři a další
Názvy míst a obcí
Smolov,
Smoleč, Dehtáře, Smolín,
Milíře,
Uhlířské Janovice či
Uhlířský vrch vypovídají o důležitosti
uhlířství, dehtářství a kolomaznictví, takzvaných
lesních řemesel. Uhlířské milíře i dehtárny stávaly v těsné blízkosti základní a zcela nezbytné suroviny – dřeva, tedy na okrajích lesů. Výroba dřevěného uhlí ostatně patří k nejstarším řemeslům vůbec, byla známa již v pravěku a dřevěné uhlí bylo nezbytnou surovinou pro výrobu kovů, skla a střelného prachu. Konec řemesla přišel v 19. století, když dřevěné uhlí vystřídalo kamenné.
V německy mluvících zemích je uhlířství zapsané na
Seznamu světového nehmotného dědictví UNESCO, u nás můžete tradiční pálení uhlí občas vidět jako letní atrakci ve
skanzenech či
muzeích. Prastaré dovednosti předků můžete poznat také každoročně v srpnu, kdy u
Dolského mlýna v
národním parku České Švýcarsko probíhá
týden věnovaný lesním řemeslům. K vidění jsou například ukázky výroby dřevěných šindelů, potaše či pazourkových nástrojů, postup pálení milíře a dehtařská pec, kovářské řemeslo nebo pečení chleba.
Kam zlaté české ručičky nedosáhly aneb trhači kostic
Trhač kostic zní jako název plemene bojových psů, ve skutečnosti ale šlo o řemeslníky, kteří zpracovávali surovinu pro výrobu korzetů. Nešlo o velrybí kosti, ale kostice z pružných rohovitých plátů, které mají kosticovití kytovci místo zubů. Kostice se podobají kartáčům a fungují jako síto, na němž se zachycuje plankton. Trhači kostic roztloukali pláty na menší části a prodávali je výrobcům korzetů, krinolín, klobouků a slunečníků. S nástupem průmyslové výroby dosáhla spotřeba kostic takových rozměrů, že v 19. století byly některé druhy kosticovitých kytovců téměř vyhubeny.
Nicméně trhači kostic se v českých zemích nevyskytovali. Žili tam, kde byl zdroj materiálu, tedy především v přístavních městech. Podobně na tom byli lidé, kteří se věnovali
mudlarkingu. Řemeslo, pro které čeština ani nemá název, provozovali lidé žijící kolem řeky, kteří se pokoušeli uživit prodejem toho, co v době přílivu přinesla řeka a co dokázali vyhrabat z bahna. Vzhledem k absenci přílivu v českých zemích se u nás mudlarking rovněž neprovozoval.
Abeceda zaniklých řemesel
- Kdybychom ze zaniklých řemesel měli sestavit abecedu, začínali bychom poněkud nevesele u andělíčkářek: za libozvučným označením se skrývaly ženy, které prováděly potraty. Pokoutně, protože legálně to nešlo.
- Následují brabenáři: živili se sbíráním mravenčích kukel, které se sušily a sloužily jako krmivo pro zpěvné ptáky. Bylo to řemeslo, které docela slušně vynášelo; dobrý brabenář prý vydělával víc peněz než zedník.
- vzkvétalo zejména v Krušných horách, ale už v polovině 19. století ho zlikvidovala konkurence a hlavně žhavá novinka jménem porcelán.
- chodívali od vesnice k vesnici a oplétáním drátů opravovali a zpevňovali prasklé hliněné nádoby. Nabízeli také třeba pastičky na myši a další výrobky z drátu a plechu, podobné jako vídáte ve stáncích na historických jarmarcích. Pod D patří též doškaři, tedy výrobci došků, krytiny ze slámy. Když vám střechu pokrýval zkušený doškař, vydržela až padesát let.
- E reprezentují ertepláři, tedy prodavači brambor.
- Následují formani, tedy povozníci a kočí nákladních vozů, jen ti dnešní vyměnili koně za dodávky nebo náklaďáky. Pod F spadají též flusaři alias draslaři, kteří ve flusárnách vyráběli z dřevěného popela louh a draslo.
- neboli jirchář byl řemeslník vydělávající kůže hlinitými solemi. V Praze, Velkém Meziříčí, Znojmě či Ústí nad Labem dodnes najdete ulice nazvané V Jirchářích – hádejte, kdo v těch místech bydlel?
- Nebezpečná profese spojená s mnoha chorobami, například neštovicemi, svrabem, tyfem nebo cholerou, bylo hadrnictví. Hadráři, hadrníci či hadrnice byli podomní obchodníci skupující veškeré hadry a obnošené šatstvo, které prodávali dál.
- Ke kolomazníkům měl blízko koptař, který pálením smolného dřeva, uhlí, dehtu a pryskyřic v peci s dlouhým komínem a komorou na lapání sazí vyráběl z takto vzniklé hmoty černočernou barvu pro výrobce tuší, inkoustu, knihtiskařských barev či barev na látky. A pak tu samozřejmě byli koudelníci, které znáte z písničky Já jsem z Kutné Hory koudelníkův syn. Koudelník zpracovával odpad ze lnu a konopí a spřádal z nich hrubou přízi, z níž se vyráběly třeba pytle nebo provazy.
- chodil večer po městě, přes rameno nesl dlouhou dřevěnou tyč s knotem, později u plynových pouličních lamp s hákem, a rozsvěcoval světla. Ráno potom zase lampy zhasínal. V čase adventu můžete lampáře potkat na Karlově mostě v Praze.
- bděl nad spícími městy a vesnicemi a hlídal jejich obyvatele před nebezpečím. Ponocné dodnes můžete potkat v Domažlicích a ve Znojmě, ovšem pánové v náležitém historickém outfitu jsou hlavně atrakcí pro turisty. Do abecedy pod písmeno P patří ještě provazníci: historii řemesla mapuje Provaznické muzeum v Deštné.
- Ras, pohodný neboli antoušek byl člověk, který likvidoval uhynulá zvířata anebo odchytával ta toulavá. Šlo o opovrhované a nevděčné řemeslo, rasovny stávaly většinou hodně stranou od vesnice.
- vyráběl síta a řešeta, a to ze dřeva, strun či vlasů.
- byl výrobce střelného prachu. Sanytr coby materiál potřebný pro jeho výrobu, tedy ve vodě rozpustné vápenné soli, bylo nutné seškrabávat ze zdí chlévů a sklepů. Ještě docela nedávno seděly na telefonních ústřednách a poštách spojovatelky a ručně propojovaly telefonické hovory. Nové zaměstnání si musely najít s příchodem digitální telekomunikace.
- či tobolečník vyráběl kožené toulce na šípy.
- byl řemeslník vyrábějící vápno mletím vápence; obvykle do jeho služeb patřil kromě přípravy i rozvoz nehašeného vápna.
- Zvěrokleštiči neboli miškáři kastrovali hospodářská zvířata. Staré řemeslo, které dnes převzali veterináři, připomíná malé muzeum v Komni na Východní Moravě.