7 věcí, které nevíte… o hudebním festivalu Pražské jaro

Mezinárodní hudební festival Pražské jaro je nejprestižnější událost klasické hudby v České republice. Každý rok se v Praze rozezní hudba těch nejlepších orchestrů, sólistů a dirigentů z celého světa. V hudebním světě je navíc festival fenoménem: úspěšně přečkal všechny dějinné zvraty i změny vkusu. Proč? Ve všech dobách se našlo dost posluchačů, příznivců a fanoušků klasické hudby, připravených ocenit a vychutnat skutečnou uměleckou kvalitu. Pražské jaro je zkrátka festival, který si zamilujete nejen pro jeho výjimečný program, ale také pro neopakovatelnou atmosféru, která propojuje tradici s moderními uměleckými směry. Seznamte se s Pražským jarem a zajímavostmi, které festival provází, na Kudy z nudy.
 

1. Pražské jaro poprvé: rok 1946

První ročník festivalu Pražské jaro se konal v roce 1946. Jeho vznik inicioval světoznámý dirigent Rafael Kubelík, tehdejší šéfdirigent České filharmonie, záštitu poskytl tehdejší prezident Edvard Beneš a během úvodního večera měl proslov i ministr zahraničí Jan Masaryk. Zahájení se konalo symbolicky v předvečer dvaašedesátého výročí úmrtí Bedřicha Smetany a také k padesáti letům od založení České filharmonie.



Úvodní ročník byl svým konáním rok po skončení druhé světové války oslavou nové budoucnosti a svobodné spolupráce evropských národů. Z exilu se vrátil proslulý klavírista Rudolf Firkušný a hvězdným hostem byl Leonard Bernstein, budoucí světoznámý americký dirigent a skladatel. Ten si na Pražském jaru odbyl svůj mezinárodní debut, když poprvé dirigoval mimo americký kontinent.

A zajímavost? Únor 1948 a komunistický puč se odrazil i v kultuře a Rudolf Firkušný i Rafael Kubelík odešli na dlouhá desetiletí do exilu. Společně s Bernsteinem slíbili, že se na festival vrátí, až bude Československo opět demokratické. Svůj slib skutečně splnili v roce 1990, kdy se po sametové revoluci konalo první svobodné Pražské jaro. 45. ročník festivalu se tehdy stal místem unikátního setkání tří uměleckých osobností: s Pražským jarem byly spojené počátky jejich kariér, po letech se na festival vrátili jako osobnosti se světovým renomé. Rudolfa Firkušného připomíná od roku 2013 Klavírní festival Rudolfa Firkušného, který je součástí Pražského jara.
 

2. Zahájení festivalu: tradice, která bere dech

Festival Pražské jaro tradičně zahajuje legendární Smetanova Má vlast. Tento ikonický cyklus symfonických básní patří k nejsilnějším hudebním zážitkům, které si můžete dopřát. Nezáleží na tom, zda jste festivalový matador nebo nováček – první tóny Vyšehradu vás pohltí a nenechají na pochybách, že jste na správném místě. Když je řeč o tradicích, patří k nim i to, že dějištěm zahajovacího koncertu je Smetanova síň pražského Obecního domu, a že festival každý rok začíná 12. května, v den výročí úmrtí Bedřicha Smetany. Méně známá je skutečnost, že Má vlast zahajuje festival až od roku 1952, a že do roku 2003 také Pražské jaro pravidelně končilo Devátou symfonií s Ódou na radost hudebního skladatele Ludwiga van Beethovena. Proč tato tradice skončila? Podle dramaturgů se z ní stalo menší programové klišé: stejný začátek i konec festival trochu svazoval, navíc se Óda na radost stala neoficiální znělkou Evropské unie a v některých zemích se hraje kolem Vánoc.
 

3. Má vlast: tuzemské orchestry a nejlepší čeští dirigenti

Dlouho se také dodržovala zvyklost, že Mou vlast hrály výhradně domácí orchestry s nejlepšími českými dirigenty. V prvních ročnících tato výsada vždy patřila České filharmonii, ať už pod taktovkou Karla Ančerla, Václava Talicha či Karla Šejny. V roce 1956 se cti zahrát Mou vlast dostalo Symfonickému orchestru Pražského rozhlasu pod taktovkou Aloise Klímy, o rok později zahajovala Pražské jaro Brněnská filharmonie s Břetislavem Bakalou, v roce 1958 Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK s Václavem Smetáčkem a v roce 1966 Slovenská filharmonie pod taktovkou Ladislava Slováka. Prvním zahraničním orchestrem, který zahajoval Pražské jaro, byla teprve v roce 1993 Liverpoolská královská filharmonie, ovšem pod taktovkou svého tehdejšího šéfdirigenta Libora Peška. Prvním zahraničním dirigentem, který se s Mou vlastí na festivalu představil, byl už v roce 1984 Chorvat Lovro von Matačić, který ale řídil domácí Českou filharmonii.
 

4. Světové hvězdy na dosah

Festival Pražské jaro každoročně přivádí do Prahy ty nejlepší symfonické orchestry a interprety. Berlínská filharmonie, Londýnský symfonický orchestr, Boston Symphony Orchestra, Royal Concertgebouw Orchestra z Amsterdamu – to je jen několik jmen z bohaté historie festivalu. Každý rok se můžete těšit na špičkové houslisty, klavíristy i nezapomenutelné dirigentské osobnosti. Řada významných umělců se na festivalu objevila už v prvních ročnících: byl to klavírista Jacques Février, houslisté David Oistrach a Yehudi Menuhin, pěvkyně Jarmila Novotná či skladatel Dmitrij Šostakovič, který na Pražském jaru vystoupil jako klavírista na večeru sestaveném z jeho skladeb. Festival si zakládá na podpoře mladých umělců a každoročně pořádá prestižní interpretační soutěž, na níž začínala řada dnes již celosvětově uznávaných hudebníků. Pokud chcete vidět budoucí hvězdy klasické hudby ještě před tím, než se stanou slavnými, Pražské jaro je tou nejlepší příležitostí.
 

5. Netradiční koncertní prostory a netradiční projekty

Dějištěm Pražského jara není jen Rudolfinum a Obecní dům. Festival vnáší hudbu do různých prostor po celé Praze, včetně chrámů, industriálních hal, sportovních stadionů či netradičních open-air míst. Hudba tak dostává zcela nový rozměr a vy si ji můžete vychutnat v unikátních akustických podmínkách a originálním prostředí. Mezi dějiště koncertů, přednášek, workshopů i komorních setkání s interprety patří třeba Anežský klášter, galerie a centrum současného umění DOX, Národní divadlo či Vyšehradský hřbitov.



Jedním z cílů festivalu Pražské jaro je vytvářet koncertní příležitosti pro mladé sólisty a soubory, rozvíjet mladé talenty prostřednictvím mistrovských kurzů a být zadavatelem nových děl českých a slovenských skladatelů, včetně jejich následné realizace špičkovými světovými ansámbly. K tomu je určený projekt věnovaný soudobé hudbě Prague Offspring, který je součástí festivalu od roku 2022. Podle dramaturga festivalu Josefa Třeštíka jen během tří let v rámci projektu vzniklo 34 nových skladeb a řada z nich měla v rámci koncertů Prague Offspring své světové premiéry.
 

6. Design Pražského jara aneb začalo to Muzikou

Co má klasická hudba společného s designem? Mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Víte, že již od prvního ročníku festival Pražské jaro provází logo s protáhlým písmenem „f“? Pochází z dílny renomovaného českého malíře, ilustrátora a typografa Františka Muziky. Logo je tak výrazné a na první pohled jednoznačně zařaditelné, že v rámci přehlídky Czech 100 Design Icons bylo v roce 2005 vybráno mezi stovku ikon českého designu 20. století. Nadčasovost Muzikova loga potvrzuje i skutečnost, že se v nezměněné podobě používá dodnes.



Muzika s festivalem spolupracoval i v dalších letech, k vizuálnímu stylu festivalu přispěli i další designéři: grafik Jaroslav Sůra, Jiří Rathouský – mimochodem autor prvního jednotného vizuálního stylu pražského metra – nebo výtvarník a ilustrátor Osvald Špelina. Od roku 2010 se jednotný vizuální styl mění každé tři roky na základě soutěží. Pražské jaro tak provázely například zpívající plakáty studia Najbrt, abstraktní tvorba studia ReDesign, imaginativní koláže se zpěvnými ptáky, hmyzem a přírodními prvky od studia Dynamo Design či lidské figury spojené s částmi hudebních nástrojů od studia Formata.
 

7. Magická atmosféra Prahy

A nakonec, co by byl festival Pražské jaro bez kulis samotného města? Na úspěchu nejprestižnější události klasické hudby v České republice se podílí i to, že program nabízí dokonalou příležitostí spojit hudební zážitky s procházkami po historické Praze. Po koncertě si můžete vychutnat večerní Karlův most, posezení v kavárně s výhledem na Vltavu či Pražský hrad nebo si jednoduše nechat doznívat dojmy v jednom z mnoha pražských bister.
Pokud máte chuť objevovat dál, vydejte se po koncertě třeba na Petřín, odkud se otevírá romantický pohled na celé město. Pro klidnou atmosféru a kouzlo starých zahrad zamiřte do Vojanových sadů, kde můžete na chvíli uniknout ruchu velkoměsta. Pokud máte rádi výhledy, nezapomeňte na Letnou, odkud si vychutnáte panoramatický pohled na historické centrum. A milovníci historie ocení Malou Stranu, kde se v úzkých uličkách skrývají jedinečné kavárny a zákoutí s nepopsatelným geniem loci.