V nové reklamě
Plzeňského Prazdroje zpívá
britský zpěvák Robbie Williams. Má se to s ním podobně jako s
pivem známé značky: stejně jako jeho písničky může zkoušet zpívat kdokoli, také
pivo plzeňského typu může vařit kdekdo.
Originál ale nic nepřebije – a to platí pro Robbieho Williamse stejně jako pro orosenou sklenici pravého plzeňského. Kdy a jak tohle
ikonické pivo, jehož detailní receptura zůstává utajena, přísně chráněna a přechází ze sládka na sládka, vlastně vzniklo?
Zrození legendy a bavorský sládek Josef Groll
S kvalitou
plzeňského piva to v první polovině 19. století vypadalo všelijak: vařit je mohli jen měšťané s tradičním právem várečným. Sládci, které si najímali, ale nakupovali co nejlevnější suroviny a snažili se co nejvíc vydělat. Na pivu to bylo znát, a tak nejenže už nedokázalo konkurovat bavorským pivovarům, ale bylo dokonce čím dál horší. Symbolickou poslední kapkou, kterou trpělivost Plzeňanů přetekla, byl
únor 1838. Pivo už bylo tak špatné, že se ani nedalo pít, a tak bylo třicet šest sudů s hanbou vylito na
náměstí před radnicí.
Tehdy se plzeňští měšťané rozhodli vystavět na předměstí nový moderní pivovar a z Bavorska si pozvali
sládka Josefa Grolla (1813–1887). Šikovného muže s nejlepší pivovarnickou pověstí současně provázela varování, že je tvrdohlavý a umíněný, navíc měl vysoké finanční nároky. Plzeňští měšťané měli peníze, ale chyběl jim čas i trpělivost, a tak Grollovi nakonec vyhověli.
První várka Pilsner Urquell
Groll v novém pivovaru
uvařil první várku 5. října 1842. Možná za to mohl
chmel ze Žatce,
měkká plzeňská voda a
světlejší slad připravovaný anglickou technologií, tedy suroviny, s nimiž předtím nepracoval, možná má pravdu stará povídačka, že záměrně udělal chybu v technologickém postupu. Jisté je, že
první várka byla naražena 11. listopadu a ač nedopadla úplně dle očekávání, sklidila v hostincích U bílé růže a U zlatého orla na plzeňském náměstí veliký úspěch.
Plzeňský kronikář ten okamžik zaznamenal navždy
: „…Jaký obdiv nastal, když zaskvěla se zlatová jeho barva a sněhobílá pěna se nad ní vznášela, jak zajásali pijáci, když seznali, jakou říznou, znamenitou chutí, při pivě dosud nepoznanou, honosí se tento domácí výrobek.“
Pivnice U Pinkasů a U Salzmannů
Josef Groll pracoval v
Měšťanském pivovaru v
Plzni do konce dubna 1845 a po třech letech se vrátil zpět do Bavorska. Mezitím si už spodně kvašený světlý ležák našel cestu do
Prahy: když si krejčí
Jakub Pinkas v dubnu 1843 nechal od svého přítele
Martina Salzmanna dovézt dvě vědra plzeňského ležáku, propadl jeho kouzlu, původní živnost pověsil na hřebík a otevřel hostinec. Tehdy nesl název
U Švingulanta, časem jej však stálí hosté přejmenovali na dnešní podnik
U Pinkasů.
A Salzmann? Ten by nejspíš dál zůstal formanem, jenže když mu v roce 1853 naložený vůz přejel nohu, zranění zanechalo trvalé následky. S povoznictvím musel skončit, a tak s přispěním Měšťanského pivovaru založil hospodu. Podnik se postupně stěhoval blíž k centru Plzně, až v roce 1872 zakotvil v Pražské ulici: tam je
Salzmannova pivnice dodnes. A byla opravdu pověstná: prý dokonce i
Karel Marx psal Bedřichovi Engelsovi ze svého léčebného pobytu v Karlových Varech, že v Čechách není žádné revoluční uvědomění a že se tady každý stará jen o to, jaké je pivo u Salzmannů. Škoda, že nám to nevydrželo.
Prohlídky pivovaru, restaurace Na Spilce a zážitkové programy
S
pivovarem jako místem, kde to vlastně všechno začalo, surovinami, tradičními postupy a nejmodernějšími technologiemi se můžete seznámit na vlastní oči. Historii a tajemství výroby legendárního ležáku už znáte,
prohlídka pivovaru vám ale představí autentická místa, kde se pivo Pilsner Urquell vyrábí, a to od historické varny až po tu současnou nebo moderní stáčírnu s kapacitou 120 000 lahví za hodinu. Zabírá 20 000 metrů čtverečních, tedy přibližně pět fotbalových hřišť a představuje nejvyšší novodobou investici Plzeňského Prazdroje; stála celou miliardu korun.
V historických pivovarských sklepech ochutnáte nefiltrované a nepasterizované pivo Pilsner Urquell čepované přímo z dubových ležáckých sudů, zastavit se můžete i v
restauraci Na Spilce, která je s kapacitou 550 míst největší pivnicí u nás. Kromě klasické prohlídky lze objednat i
zážitkové programy, kdy se na pár hodin společně s přáteli proměníte v
ledaře, bednáře, sladovníky,
výčepní nebo
sklepmistry.
Seznamte se: plzeňští bednáři a řemeslo mířící do UNESCO
K
plzeňskému pivovaru patří
bednářské řemeslo a společně s ním parta bednářů. Jsou pokračovateli slavné tradice, která sahá až do začátků výroby proslulého plzeňského ležáku v roce 1842. V dobách největšího rozkvětu na začátku 20. století jich v plzeňském pivovaru pracovalo přibližně sto padesát, ale navzdory moderním technologiím řemeslná tradice nezanikla a žije dodnes. Bednáři vyrábějí malé pivní sudy pro různé slavnostní příležitosti a zároveň se starají o velké ležácké sudy a dubové kádě, ve kterých v plzeňských sklepích kvasí a zraje pivo. Dřevo pochází z pomalu rostoucích dubů z
křivoklátských lesů, na jeden sud ho bednáři spotřebují skoro tři kubíky. Právě díky jejich práci mohou dnešní sládci porovnávat současné pivo s tím, které zraje postaru.
Plzeňský pivovar tradiční profesi udržuje jako jediný na světě a
bednářství bylo v roce 2018 dokonce zapsáno na národní Seznam národních statků tradiční lidové kultury České republiky. To je důležitý krok k vysněnému cíli, zápisu na
prestižní seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
Co byste ještě měli vědět?