Věda a historie není nuda: Národní divadlo hraje, hoří, slaví – a nikdy nekončí

Budova Národního divadla v Praze má historii bohatší než většina rodokmenů starých šlechtických rodů – a navíc se pravidelně připomíná stylem „nechte mě chvíli zavřené, až se zase slavnostně otevřu“. Poprvé si publikum vychutnalo premiéru Smetanovy Libuše 11. června 1881. Nadšení však rychle vystřídal dým – po požáru se divadlo otevřelo znovu 18. listopadu 1883. Co se hrálo? Zase Libuše. Tradice je prostě tradice.
 

Potlesk pro národní scénu

Zkrátka Národní divadlo má tak košatou a pestrou historii, že může kulatá či půlkulatá výročí slavit skoro každý rok. V roce 2023 si například připomnělo 140 let od znovuotevření po ničivém požáru (1883), 40 let od otevření po sedmileté rekonstrukci (18. listopadu 1983) a také 40. výročí otevření Nové scény. Ta zahájila provoz 20. listopadu 1983 představením Tylovy hry Strakonický dudák. V roce 2026 oslaví půlkulatých 145 let od prvního otevření, a v roce 2028 zase uplyne 160 let od slavnostního položení základního kamene a premiéry Smetanova Dalibora.
 
A to není všechno. Připravte si šampaňské (nebo aspoň poslední kávu z kavárny Nona, než se přestěhuje o pár desítek metrů dál), protože přichází další změna: rekonstrukce Nové scény. Milovníci skleněného brutalismu se můžou těšit – skleněný plášť zůstane, ale budova dostane facelift, co by jí záviděla kdejaká operní diva. Modernější technologie, sedačky, ekologické vychytávky, akustika a víc pohodlí pro diváky i účinkující. Mezitím se bude hrát jinde, ale nebojte – národní melodrama nikdy nespí. Po dokončení (plánovaném na rok 2028) bude mít Nová scéna také komorní sál, kavárnu s výhledem a moderní energetický systém, takže se tu bude hrát nejen s emocemi, ale i s nízkými emisemi. A co dál? Znáte to – Národ sobě. Ale hlavně divákům! A také další nová výročí pro roky, končící osmičkou.
 

Jak to všechno začalo?

Ano, i Národní divadlo kdysi bylo jen nápad na papíře. Ještě než se začalo mluvit o zlaté kapličce, než se vyznačilo staveniště a než padla první výzva k veřejné sbírce, byla tu jen myšlenka. A hrstka idealistů, kteří si řekli, že když mají Němci svá divadla, Italové operu a Angličané Shakespeara, měli by mít i Češi něco vlastního. Nejen jazyk, ale i jeviště.
 
Psal se podzim roku 1844, když čeští vlastenci přestali snít o důstojném kamenném divadle a začali jednat. V roce 1845 už František Palacký podal žádost stavovskému výboru českého sněmu – a neuvěřitelné se stalo skutečností: za pár měsíců byla žádost schválena. A tím začal příběh, který by s trochou úprav mohl běžet jako minisérie na Netflixu.
 
Sbírka na divadlo začala v roce 1851. A nejen že vznikla slavná věta „Národ sobě“, ale údajně i pozdrav „nazdar“. Legendy praví, že si ho vymysleli studenti, kteří sbírali příspěvky, a každé předání mincí doprovodili mohutným „na zdar!“ Takže až dnes pošlete peníze na crowdfunding, klidně si to zopakujte nahlas. Tradice se mají ctít a dodržovat.
 
Aby to nebylo jen o haléřích, přispěli i velmoži: Lobkowiczové, Chotkové, Schwarzenberkové, Harrachové, Kolowratové, Kinští a Černínové, ale také vědci, umělci a průmyslníci, od Palackého přes Riegra až po Ringhofferovy a Rotty. Pro lepší představu: když tehdy úředník vydělal za rok 300 zlatých, dar v řádu tisíců byl něco jako dnes poslat celý roční plat.
 
V roce 1852 se konečně koupil pozemek bývalé solnice na nábřeží Vltavy u dnešního mostu Legií. A aby lidé věděli, na co se mohou těšit, ještě před Národním divadlem vzniklo Prozatímní divadlo, navržené architektem Vojtěchem Ignácem Ullmanem; slavnostní otevření proběhlo 18. listopadu 1862.


 

Zrod Národního divadla a příběh o kamenech, umělcích i trpělivosti

Na stavbě Národního divadla měl hlavní slovo architekt Josef Zítek. V letech 1865–66 vznikl návrh, o rok později se koplo do země. Dne 16. května 1868, souběžně s premiérou Smetanova Dalibora, došlo na slavnostní položení základních kamenů. Ano, v množném čísle – protože základních kamenů má divadlo mnohem víc než běžný pomník. Pocházejí z nejrůznějších českých i slovenských krajů, jako by se celá země rozhodla pod divadlem symbolicky podepsat. Na Kudy z nudy jsme zmapovali jejich cesty do Prahy i zajímavé příběhy.
 
V roce 1875 byla stavba hotová až po střechu a o dva roky později byla pod střechou. Mezitím se rozběhla výzdoba interiérů. Na ní se podíleli umělci, později označovaní jako generace Národního divadla, například Bohuslav Schnirch, Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Josef Václav Myslbek, Antonín Pavel Wagner, Václav Brožík a Julius Mařák. Co jméno, to eso.
 

1881: slavnostní otevření a o měsíc později katastrofa

Národní divadlo se poprvé slavnostně otevřelo 11. června 1881 při příležitosti návštěvy korunního prince Rudolfa. Hrála se – jak jinak – Smetanova Libuše. Po jedenácti představeních se ale divadlo zase zavřelo kvůli dokončovacím pracím. A pak přišel 12. srpen 1881 – datum, které zná každá kronika. Požár.
 
Oheň vypukl od žhavých uhlíků, které klempíři po práci zřejmě neúplně uhasili a vysypali do okapového žlabu. Měď se rozžhavila, dřevo chytlo – a v šest večer si hasič na obchůzce všiml plamenů. Hlásič fungoval, ale ve stejnou chvíli přišlo hlášení i od strážníka z Poštovské ulice. Výsledkem byl zmatek. Požár trval celou noc, s ohněm hasiči bojovali celých dvanáct hodin až do šesté ranní následujícího dne. K ránu se zřítil strop i s lustrem. Byl to pád jako z antické tragédie – i s oponou od Ženíška a dekoracemi k opeře Libuše. Zajděte se podívat do expozice Praha hoří v Novomlýnské vodárenské věži: díky moderním technologiím se přenesete přímo do nitra hořícího divadla.
 

Rychlá obnova (a další Libuše!)

Ztráty na životech žádné, ale morální rána obrovská. A přesto se stal zázrak. Národní divadlo ještě hořelo, a už začala nová sbírka. Za 47 dnů se vybral milion zlatých! Přispěl i císař František Josef I. s císařovnou Alžbětou (20 000 zlatých), princ Rudolf a Štěpánka (5 000), a další členové vládnoucího Habsburského rodu.
 
Architekt Josef Zítek byl však po požáru odsunut a dokončení se ujal jeho žák Josef Schulz. A protože Ženíšek byl zaneprázdněný – nebo mu možná honorář připadal nízký? – novou oponu namaloval Vojtěch Hynais. Zajímavost? Opona váží 180 kilogramů, má plochu 142 metrů čtverečních a Hynais na ni spotřeboval 26 kilogramů barev. I když je to malba na plátně, zdálky vypadá jako gobelín.
 
Po dvou letech, 18. listopadu 1883, se Národní divadlo otvíralo podruhé, a to opět představením opery Libuše. Skladatel Bedřich Smetana sice byl přítomen, ale už nemocný; zemřel o necelý rok později.
 

100 let na scéně – a pak pauza na generálku

Historická budova Národního divadla sloužila skoro sto let prakticky beze změny. Žádná velká přestavba, jen tu a tam retuše, opravy a kosmetické zásahy. Ale s příchodem 70. let 20. století bylo jasné, že takhle hrát už dlouho nepůjde. A tak přišlo další „divadelní zavřeno“: 1. dubna 1977, sice na Apríla, ale bez legrace, se divadlo zavřelo. Ten večer se naposledy hrála Jiráskova Lucerna, opona spadla a divadlo šlo na šest let „na generálku“ – tentokrát ne kvůli požáru, ale kvůli technickému stárnutí.
 
Začala rozsáhlá generální rekonstrukce, která zasáhla nejen samotnou budovu, ale i její okolí. Vznikla nová provozní budova, která konečně nabídla zázemí hodné národní instituce – včetně zkušeben, šaten, administrativy i hlavní pokladny. A také piazzetta a Nová scéna, která měla dát prostor modernějším formám divadla.
 

1983: další slavnostní otevření

Rekonstrukce byla naplánovaná tak, aby se 18. listopadu 1983 mohlo důstojně oslavit 100. výročí znovuotevření divadla po požáru. Co se ten večer hrálo? Ano, hádáte správně – opět Smetanova Libuše. Jako by si Národní divadlo jiným dílem nedovolilo začít.
 
O den později byla slavnostně otevřena Nová scéna – tehdy novotou zářící, dnes ikonická stavba z betonu a skla se zvláštní poetikou 80. let, která rozděluje publikum na milovníky a lehce trpící. Celek kolem piazzetty alias náměstí Václava Havla doplňují moderní provozní budovy.
 
Tím se uzavřelo jedno velké století českého divadla. Ale ne na dlouho, protože Národní divadlo se nikdy nezavírá na dlouho. Maximálně do příštího výbuchu vášně, potřeby opravit světla nebo připomenout národu, odkud přišel.
 

Zlatá kaplička, která nikdy neztichne

Když se podíváte na budovu Národního divadla z protějšího břehu Vltavy, vypadá to, že tam stojí věčně. Jako by nikdy nehořela, nikdy se nezavíraly její dveře, nikdy se v zákulisí nehádali scénografové s režiséry. Ale to je právě na ní to krásné – že za noblesní fasádou se skrývá příběh plný vášně, tvrdé práce, omylů, comebacků a sbírek, které dokázaly nemožné. A tahle tradice žije dál. Národní divadlo dnes není jen turistický maják ani svatostánek klasiků. Je to živý organismus tří uměleckých souborů, činohry, opery a baletu. Místo, kde se zkouší novinky, tančí na hraně a hraje se s odvahou – i když někdy s rozpočtem na úrovni dvou kulis a jedné historické paruky.
 
Při pohledu na pozlacenou střechu planoucí ve slunci z mostu Legií také pochopíte, proč se divadlu začalo říkat Zlatá kaplička. Při správném slunci opravdu svítí jako zlatý hřeb panoramatu.
 
Rok 2026 přináší další kapitolu: oslavy, přestavby, nové premiéry, a možná i novou verzi Libuše (kolikátou už?). A vy? Můžete být u toho. Ať už jako divák v první řadě, přispěvatel do nové sbírky (ano, i ty budou), nebo jen jako ten, kdo řekne svému dítěti: „Tady, pod tou zlatou střechou, se píší dějiny. A občas se i zasmějeme.“
 
Protože věda a historie nejsou nuda. A Národní divadlo? Už vůbec ne.