Jak tedy šel čas s
Národním divadlem v
Praze, považovaným za ztělesnění vůle českého národa po národní svébytnosti a samostatnosti?
S myšlenkou vybudování důstojného kamenného divadla přišli čeští vlastenci na podzim 1844. V následujícím roce předložil
František Palacký oficiální žádost o zřízení divadla stavovskému výboru českého sněmu, a ta byla po několika měsících kladně vyřízena. V dubnu 1851 byly zahájeny první finanční sbírky (a také se čistě náhodou zrodil legendární
pozdrav nazdar).
Do sbírky tehdy přispěla řada šlechtických rodů:
kníže Lobkowicz věnoval na
Národní divadlo šest tisíc zlatých,
hraběcí rodina Chotků přes čtyři a půl tisíce,
rod Kolowrat-Krakovských čtyři tisíce, mezi dárci byli i
Schwarzenberkové,
Harrachové nebo rodiny
Kinských, Černínů a
Nosticů. Pozadu nezůstávali ani nastupující průmyslníci, vědci a umělci, například
rodiny Ringhofferů a
Rottů,
František Palacký, František Ladislav Rieger a další. Pro bližší představu: roční plat úředníka v té době byl asi 300 zlatých.
V roce 1852 byl pro divadlo zakoupen pozemek bývalé solnice na nábřeží
Vltavy u dnešního
mostu Legií. Ještě před Národním divadlem vzniklo
Prozatímní divadlo, navržené architektem
Vojtěchem Ignácem Ullmanem; to bylo slavnostně otevřeno
18. listopadu 1862.
Stavba Národního divadla
Návrh budovy
Národního divadla vypracoval architekt
Josef Zítek v letech 1865 až 1866, o rok později začaly první práce na staveništi. Dne 16. května 1868 proběhlo současně s premiérou
Smetanovy opery Dalibor slavnostní položení
základních kamenů. Národní divadlo jich má skutečně
rekordní počet a redakce
Kudy z nudy zmapovala jejich cesty do
Prahy i
zajímavé příběhy.
V roce 1875 dosáhla novostavba divadla nejvyššího bodu, tedy po střešní úroveň, a roku 1877 bylo divadlo pod střechou. Mezitím se už rozběhly práce na výzdobě interiérů. Na ní se podíleli umělci, později označovaní jako
generace Národního divadla, například
Bohuslav Schnirch, Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Josef Václav Myslbek, Antonín Pavel Wagner, Václav Brožík a
Julius Mařák.
1881: první otevření Národního divadla
První slavnostní otevření
Národního divadla se konalo
11. června 1881 na počest návštěvy
korunního prince Rudolfa. Odehrálo se ještě dalších jedenáct představení, a pak se divadlo znovu zavřelo kvůli dokončovacím pracím. Černým dnem byl 12. srpen 1881, kdy divadlo vyhořelo. Oheň, s nímž hasiči bojovali celých dvanáct hodin až do šesté ranní následujícího dne, zničil střechu, hlediště, jeviště s oponou
Františka Ženíška i dekorace k
opeře Libuše. Zajděte se podívat do
expozice Praha hoří v
Novomlýnské vodárenské věži: díky moderním technologiím se přenesete přímo do nitra hořícího divadla.
Když divadlo hořelo
Traduje se, že u zrodu katastrofy stála instalace hromosvodu a klempíři, kteří končili 12. srpna práci na střeše. Před odchodem sice dřevěné uhlí v kamínkách na letování zalili vodou, ale když uhlíky vysypali do žlabu okapu, jejich jádra bylo pořád žhavá. Byla tak horké, že rozžhavily měděný okap, od něhož chytlo dřevěné bednění střechy. Jako první oheň zpozoroval kolem šesté odpoledne hasič při obchůzce divadlem. Včas sepnul hlásič v budově, ale shodou okolností ve stejný okamžik nahlásil požár také strážník z nedaleké Poštovské ulice, a v hasičské centrále proto zaznamenali místo kódu ND v morseovce jen čárku a nepoznali, kde hoří. Za půl hodiny byl požár nahlášen znovu, ale to již bylo pozdě – oheň se už začal nekontrolovatelně šířit.
Tragédii nahrála řada dalších náhod. Pár minut po příjezdu hasičů přestala z hadic tryskat voda, protože ve vodárně na Karlově, která obsluhovala Národní divadlo, den předtím prasklo přívodní potrubí a v nádrži značně klesla hladina vody. Navíc při hašení někdo spustil kropicí zařízení nad jevištěm a otevřel všechny hydranty v budově, což snížilo tlak vody a brzy vyčerpalo její zásoby. Šíření ohně podporoval i silný vítr a nakonec vzplanul zbytkový plyn v potrubí. Zanedlouho se zřítil strop budovy i s nádherným lustrem.
Obnova a znovuotevření Národního divadla v roce 1883
Požár se sice obešel bez ztráty lidských životů, klempíři
Emil Jenisch a
Václav Zinniburg byli odsouzeni pro přestupek a dostali týden vězení, ale pro český národ to byla katastrofa. Ovšem s lehkou nadsázkou se dá říci, že
Národní divadlo ještě hořelo a mezi lidmi se už začalo vybírat na nové.
Za 47 dní byl vybrán milion zlatých. K prvním štědrým přispěvatelům patřili příslušníci panovnického
rodu Habsburků:
císař František Josef I. a
císařovna Alžběta přispěli částkou 20 000 zlatých,
korunní princ Rudolf s chotí
Štěpánkou částkou 5000 zlatých a
arcivévoda Ludvík Viktor, nejmladší císařův bratr, částkou 1000 zlatých. Architekta Zítka vystřídal jeho žák, architekt
Josef Schulz,
novou oponu namaloval kvůli Ženíškově zaneprázdněnosti (a možná také kvůli výšce honoráře) malíř
Vojtěch Hynais. Po dvou letech, 18. listopadu 1883, se Národní divadlo otvíralo podruhé, a to opět představením opery Libuše. Skladatel
Bedřich Smetana se sice představení účastnil, ale v té době už byl velmi nemocný; zemřel o necelý rok později.
Národní divadlo a 100. výročí otevření
Technicky dokonale vybavená budova s elektrickým osvětlením a ocelovou konstrukcí jeviště sloužila bez velkých přestaveb skoro sto let. Pak přišel 1. duben 1977, kdy se
Národní divadlo představením
Jiráskovy Lucerny na více než šest let zavřelo a začala jeho generální rekonstrukce. Rozsáhlá přestavba spojená s dostavbou okolí divadla byla ukončena tak, aby se
18. listopadu 1983 mohlo oslavit
100. výročí otevření.
Na programu opět byla
Smetanova Libuše, o den později byla slavnostně otevřena
Nová scéna. Novodobé Národní divadlo je hlavní scénou tří uměleckých souborů, činohry, opery a baletu. Celek kolem
náměstí Václava Havla doplňuje restaurační budova a moderní provozní budova, v níž je umístěna i hlavní pokladna a zkušebny.