Nejstarší zvony byly objeveny při archeologických vykopávkách v Ninive, někdejším hlavním městě Asýrie. Pocházely ze 3. tisíciletí před naším letopočtem, ještě o pár tisíc let starší ale byly keramické zvony v Číně. O rozšíření zvonů a tím i jejich vývoj se však zasloužilo hlavně křesťanství; ostatně nejstarší zvony u nás zvonily na konci 9. století z
Velké Moravy a v 10. století ze
slavníkovské Libice. Pokud se ale o zvonech chcete dozvědět téměř všechno, co se dá, vydejte se do
Vrchotových Janovic. V bývalé
vodní tvrzi je vystavená
historická sbírka zvonů Národního muzea. Jediné muzeum zvonařství v České republice nabízí přehlídku více než 150 kousků, mezi nimiž jsou jak mistrovská díla dávných zvonařů v podobě obrovských zvonů z věží kostelů, tak vzácné křtitelnice, hmoždíře, klepadla, i malé stolní nebo oltářní zvonky. Prohlídku doprovází hlasy zvonů,
zvonkoher a dobová hudba.
Zvonaři, zvonovina a technologie, která přetrvala věky
I když známe starověké zvony tepané z plechu, zvonaři záhy přešli k odlévaným zvonům – a technologie s využitím zvonoviny a formy, do níž se rozžhavený kov vlévá, zůstává stejná už tisíce let. I když technologie se modernizují, řemeslo se příliš nemění.
Jak vysvětluje
Petr Rudolf Manoušek (*1957), možná poslední český mistr zvonař, zvon je vlastně bicí hudební nástroj. Jeho výroba proto nezačíná technickým výkresem, ale návrhem budoucího tónu. Zvuk zvonu vychází z jeho profilu, proto je nutné určit tloušťku zvonové stěny a detailně vypočítat jeho proporce, aby měl co nedokonalejší akustické vlastnosti.
U nových zvonů, které by měly souznít s dalšími, je potřeba uvažovat i o ladění starších zvonů, aby nevznikala disharmonie. Zvony se odlévají ze
zvonoviny, což je slitina 22–23 % čistého cínu a 77–78 % čisté mědi. Jak říká pan Manoušek, žádné další kovy nejsou žádoucí a dlouholeté pokusy prokázaly, že nejlepší výsledky má skutečně jen čistá zvonovina. Proč se tedy experimentuje se zvony z oceli, cínu, zinkových slitin, mosazi, bronzu nebo litiny? Protože zvonovina je hodně drahá. Ale přestože ještě v 60. letech 20. století některé firmy vyráběly litinové zvony v poměrně slušné kvalitě, zvukem žádný nemohl konkurovat klasickému zvonu ze zvonoviny. Zvonovina je pro zvony zkrátka nenahraditelná.
Lití zvonu a srdce
Stejně důležitým krokem je pečlivé zhotovení licí formy: zvon se totiž nedá odlít jen tak od oka a pak dodělat soustružením. Forma se zapustí do licí jámy, zadusá pískem a do licího otvoru se lije roztavená zvonovina.
Je to nesmírně precizní práce: zvonař totiž má na zhotovení svého díla pouze jediný pokus. Chyba, k níž během lití může dojít, se tak pozná až po vyjmutí vychladlého zvonu z formy. Pro zvonaře tím ale práce nekončí: zbývá ještě vyrobit
srdce zvonu. To se vyrábí z měkčího železa, speciálně upraveného tak, aby rozeznívalo, ale samo neznělo. Zvonaři mu mohou dát nejrůznější tvar, to podle toho, k jakému zvonu je srdce určeno. Zavěšuje se na vnitřní ucho, tedy poutko, zalité do zvonu při výrobě, a kožené pásy; ty se nejčastěji vyrábějí z hověziny. Dobře udělaný zvon se sám od sebe nepoškodí, nerozladí, neopotřebuje ani nezestárne, ale pro srdce to neplatí: to se opotřebovává rychleji než samotný zvon, a je proto potřeba je pravidelně kontrolovat.
Zikmund, zvon ze svatovítské katedrály
Kdekdo ví, že nejslavnější a největší český zvon je
Zikmund z
katedrály sv. Víta na
Pražském hradě. V roce 1549 ho odlil zvonař a kovolijec
Tomáš Jaroš, který měl dílnu v
Mihulce, nejmohutnější z dělových věží severního opevnění Hradu. Zikmund je vysoký 203 cm, dolní průměr dosahuje 256 cm, váha se odhaduje mezi 13–18 tunami. K jeho rozeznění je potřeba šest zvoníků – čtyři rozhoupávají zvon, dva obsluhují srdce. Dnes Zikmunda uslyšíte zvonit jen o významných církevních svátcích, například na Vánoce a Velikonoce, na Svatodušní svátky (letnice) nebo při státních pohřbech.
Říká se, že když Zikmundovo srdce pukne, postihne české země neštěstí. V tohle ohledu měl zvon celkem smůlu: už v roce 1592 se původní srdce utrhlo při vyzvánění k pohřbu
Viléma z Rožmberka. V dalších staletích srdce puklo ještě v letech 1670, 1734 a 1797. Naposled srdce puklo při vyzvánění k svátku sv. Víta v červnu 2002, a dva měsíce poté zasáhly velkou část
Prahy i Česka ničivé povodně. Nové srdce vyrobil zvonař
Petr Rudolf Manoušek a poprvé Zikmunda rozeznělo téhož roku 28. září na sv. Václava.
Smůlu neměl jen zvon Zikmund, ale i jeho autor:
Tomáš Jaroš odlil také
Zpívající fontánu do
Královské zahrady, kde dodnes stojí před
Belvederem. Smluvené odměny 1400 zlatých se ale nikdy nedočkal. Dluh připomínal
králi Maxmiliánovi II. tak často, až se mu zprotivil a panovník ho poslal do Košic odlévat děla pro válku s Turky. Tam za necelý rok zemřel, poslední zprávy o něm máme z jara 1570.
Památeční Zvon #9801
Do roku 2022 měl největší dolní průměr
svatovítský Zikmund, ale to už neplatí: památeční
Zvon #9801 je s 258 cm o dva centimetry širší. Pro
Prahu ho odlili v
rakouské zvonařské dílně Grassmayr, jejíž tradice sahá až do konce 16. století. Váží sice méně než Zikmund, ale jeho hmotnost 9 801 kg má svou symboliku: připomíná 9801 zvonů, které za druhé světové války z Protektorátu Čechy a Morava odvezli a roztavili nacisté.
Po dokončení revitalizace
Rohanského ostrova v Karlíně jej spolek
Sanctus Castulus, sdružující české zvoníky a fanoušky zvonů, umístí tam, kde za války bývalo skladiště zabavených zvonů.
Dobrou zprávou je, že část zvonů byla ušetřena a Němci je vrací zpět. První zvon přivítali v
Píšti na
Opavsku; v roce 1649 ho ulil v opavské dílně zvonař Hans Knauf, váží 350 kilogramů a jeho dolní průměr je 82 centimetrů. V rámci projektu
Zvony míru a pokoje pro Evropu se vrátí jak všechny zvony, které je možné vrátit, ale i nové zvony, které na věžích kostelů nahradí ty staré. Zvony nesou informaci o svém předchůdci a zdobí je reliéf dvou holubic jako symbol míru a latinský text modlitby obklopený dvanácti hvězdami, které jsou symbolem sjednocené Evropy.
Nejstarší zvony
Za druhé světové války zmlkly v Čechách a na Moravě tisíce zvonic, kostelů a kaplí. Nacisté ukradli a zničili téměř 90 procent zvonů z území České republiky; podle kampanologa
Jaroslava Dobrodinského v Čechách zbylo z předválečného počtu 13 procent a na Moravě dokonce jen šest procent zvonů. Které z těch, které zbyly, jsou nejstarší?
Zvyk uvádět na zvonech letopočty se prý rozšířil až v 15. století, ale někdy už jsou nápisy nečitelné anebo číslice během staletí odpadly. Pokud bychom se řídili jen letopočty, pak k nejstarším bude patřit zvon, uložený v
muzeu v
Chebu (1286),
zvon Vilém z
kostela Nanebevzetí Panny Marie v
Havlíčkově Brodě (1335), který odborníci považují za nejstarší funkční zvon v českých zemích,
zvon Ave Maria ze zvonice u minoritského kláštera v
Benešově (1322) a zvon z
kostela sv. Tomáše v
Brně (1393).
Kdy mají zvoníci svátek?
Většina zvonů je vybavena elektronickým ovládáním a automatickým vyzváněčem, a tak zvoníků ubývá. Stále se ale najdou dobrovolníci a nadšenci, kteří zvoní ručně a pro něž je zvonění hezký koníček. Například v
katedrále sv. Víta na
Pražském hradě zajišťuje zvonění celkem třiadvacet zvoníků, patnáct pravidelných a osm občasných.
Zvoníci dokonce mají i svůj svátek:
Den zvoníků se pravidelně slaví
30. dubna, některé spolky zvoníků ale slaví
12. září, kdy má svátek patron zvoníků
sv. Quido.
Znáte naše slavné zvony?
- S Kudy z nudy můžete poznávat zajímavé zvonkohry. Nejznámější zvonkohra je na pražské Loretě: autorem všech třiceti zvonků je amsterodamský městský zvonař a dělolijce Claudy Fremy. Loretě ji věnoval bohatý malostranský obchodník Eberhard z Glauchova, instalaci a propojení s věžními hodinami provedl pražský hodinář Petr Neumann. Nad střechami Hradčan zvoní a cinká od roku 1695. K seznámení láká i zvonkohra v Jindřišské věži, která na rozdíl od jiných slouží jako komorní nástroj pro poslech v uzavřeném prostoru.
- Mezi největší zvony patří zvon sv. Václav, zavěšený v hlavní věži katedrály sv. Václava v Olomouci. Váží 8 156 kg, má průměr 242 cm a vznikl roku 1827 ve Vídni, v dílně F. Seltenhoffera.
- Téměř deset tun váží další obří zvon Augustin, od roku 1581 zavěšený v Bílé věži v Hradci Králové. Váží téměř osm tun, je 169 cm vysoký, 206 cm široký a roku 1509 jej odlil hradecký zvonař Ondřej Žáček.
- Královnou pražských zvonů je Marie, zavěšená ve věži kostela Matky Boží před Týnem na Starém Městě. Pochází z dílny Tomáše Jaroše, kde vznikla roku 1553, a váží 6 450 kg.
- Ze zvonů na Černé věži v Českých Budějovicích je nejtěžší 147 cm vysoký a 3 500 kg vážící Bummerin s průměrem 182 cm, odlitý roku 1723 Silviem Kreuzem z Lince. Jménem nápadně připomíná mnohem těžší zvon Pummerin z kostela sv. Štěpána ve Vídni. Druhý největší zavěšený zvon v Evropě váží 21 tun a odlili ho v roce 1711 ze starých tureckých kanónů použitých při posledním neúspěšném obléhání Vídně Turky.
- Na několika místech v Česku najdete takzvané rebelantské či husitské zvony, nazývané rovněž zvony „s vysokým točením“. Vesměs jde o zvony zavěšené srdcem vzhůru, jejichž pohyb zajišťují šlapací pedály. Rebelantské zvony jsou k vidění na zvonici v Kouřimi a ve zvonici v Rovensku pod Troskami.
- Jako z pohádky vypadá 50 cm vysoký a 10 kg těžký zvon zavěšený ve věžičce kaple sv. Alžběty v Harrachově. Místní skláři ho podobně jako oltář v roce 1916 vyrobili z materiálu, se kterým to uměli nejlépe – ze skla. Jen srdce má ze dřeva potaženého kůží, aby se při nárazech do stěn nerozbil. Slyšet ho můžete například při sklářských slavnostech v areálu Harrachovské sklárny.
- Hezký příběh provází druhý největší zvon na Moravě, Zuzanu z věže kostela sv. Jakuba v Jihlavě. Zvon vážící 7,1 tun prý odlil před hradbami u brány Matky Boží v roce 1563 pražský zvonař Brikcí z Cimperka. Jméno Zuzana zvon získal podle bohaté jihlavské lazebnice, která na jeho odlití věnovala velkou část svého majetku – prý aby vykoupila své hříchy. Stará jihlavská pověst říká, že „…sotvaže zvon byl na věž zavěšen, sedla si Zuzana na stolici mezi dveře chrámové a nechala si zvonem zaživa vyzvánět.“